ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Krásnohorská Eliška (*18.11.1847 - †26.11.1926)

­­­­

Svéhlavička: příběh z penzionátu

  • ukázka
  • pro dívky od 10 let
  • Svéhlavičku je možné označit za první knihu dívčí literatury u nás; námět je přejat z německého románu Der Trotzkopf, jehož autorkou je Emma von Roden

"Tatínku, tatínku, naše Střela má štěňata!" Štíhlá patnáctiletá dívka se přihnala do salonku a ani si nevšimla, že tam sedí statkář Sýkora se svou paní i synem-studentem a učitel Kročínský.
Mladý Sýkora se dal do smíchu. Starší hosté hleděli na dívku mlčky, protože je patrně vyrušila z vážného hovoru. Jejich veselí ani překvapení však mladou divošku nezarazily, přitočila se k tatínkovi a začala mu podrobně popisovat tu důležitou událost.
Jsou to čtyři roztomilá zvířátka," vypravovala vesele, "jedno jako druhé, všechna hnědá, s bílými čumáčky. Nožičky mají jako v bílých punčoškách. Pojď se na ně podívat! Dala jsem je do koše a ustlala jim peřinkami z výbavy svých panenek"
Mladý Sýkora se znovu zasmál. Paní Menšíková, dívčina nevlastní matka, se k němu obrátila a řekla: "Snad si nemyslíte, že si Zdenka ještě hraje s panenkami? Ty jsou už ve výslužbě."
"Aha, staré panny" zažertoval mladík, ale Zdenka se k němu obrátila nemilostivě zády a pohrdavě našpulila růžový horní ret, jako by chtěla naznačit: "Co je ti do toho?"
Starosta pan Menšík, dívčin otec, dceru jednou rukou objal a druhou jí odhrnul zcuchané kučery z rozpáleného obličeje. S úsměvem přitom pohlížel na své milované dítě. Bylo to zvláštní. Co se mu na Zdence asi líbilo? Nevypadala přece nijak půvabně v těch neupravených, skvrnami a povážlivými trhlinami podivně vyzdobených plátěných šatech, které, j ak se zdálo, bývaly kdysi modré. Křivě navlečenou halenku přidržoval na těle odřený kožený pásek a ani okopané vysoké boty pokryté prachem, které pod příliš krátkou sukní odhalovaly dokonce ještě kus punčoch, nepřidávaly tomuto oděvu na eleganci. To však panu Menšíkovi naprosto nevadilo. Hleděl svému miláčkovi zpříma do veselých hnědých očí a na to, co má na sobě, nedbal.
Právě vstal ze židle a chystal se, že podle dcerčina přání půjde ke štěňátkům, ale vtom ho předešla jeho manželka, paní ušlechtilého vzezření. S velikou mírností, ale zároveň rozhodností ve tváři i hlase přistoupila k dívce a řekla: "Pojď se mnou na chvíli, Zdeničko, musím ti něco říct."
Dívka se prudce obrátila k matce, ale protože věděla, že všichni ostatní se na ni dívají, bála se odporovat. Jen nerada šla za paní Menšíkovou do vedlejšího pokoje. "Co mi chceš říci, maminko?" zeptala se a vzdorovitě se podívala na nevlastní matku.
Jen to, milé dítě, abys šla do svého pokojíčku a rychle se převlékla. Ty jsi nevěděla, že jsou u nás hosté?"
"Věděla, ale z těch si nic nedělám," odvětila Zdenka prudce.
"Mně však na nich záleží a tvému otci také není jedno, co si o tobě tihle významní lidé pomyslí."
Významní lidé!" vyhrkla Zdenka výsměšně. "Myslíš snad toho přihlouplého mladého Sýkoru s tím jeho skřipcem na nose? Ať strká nos raději do knih, aby nepropadl při zkouškách!"
"Buď aspoň zticha," napomenula ji matka klidně, ale významně pohlédla na dveře salonku. "Mohlo by tě jednou mrzet, kdyby to, co říkáš, zaslechl mladý Sýkora, který dosud nikdy nepropadl, jak víš. Ostatně tu nejde o něj, jsou tam i starší hosté, a nejde jen o to, co máš na sobě, ale o slušnost vůbec, milé dítě. Vstoupila jsi do místnosti a zapomněla jsi pozdravit. Přerušila jsi velmi vážný hovor dětinským jednáním, které by člověk očekával jen u malého děcka Buď rozumná a nelibuj si v bezohlednosti, která ti nesluší. Běž, Zdeničko, a rychle se převleč," "Nepůjdu! Nechci se zdobit, fintit ani přetvařovat!" odporovala dívka a tváře jí jen planuly.
Jak chceš, já tě přemlouvat nebudu. Ale jestli budeš chtít zůstat v těchhle šatech, navečeříš se ve svém pokoji a mezi hosty nepůjdeš." Zdenka sebou trhla, ale když viděla matem pevný klid a přímý, velitelský pohled, skousla si zoubky ret, prudce se rozběhla, rychle, beze slova vyklouzla ze dveří a hlasitě jimi bouchla. Vyběhla jako blesk do patra, tam se ve svém pokojíčku vrhla na židli, opřela se lokty o okenní parapet a propukla ve vzteklý, zoufalý pláč.
"U nás je to teď tak hrozné!" vzlykala vyčítavě. "Proč jen se tatínek znovu oženil? Vždyť nám spolu bylo o tolik lip dokud jsme tu žili jen my dva. Každý den abych teď poslouchala dlouhé kázání, co se sluší a patří! Já přece nechci být jako dáma, prostě nechci! Ať si matka myslí, co chce!"
Samozřejmě, že dokud bydlela Zdenka s tatínkem sama, vedla mnohem veselejší a nevázanější život.
Nikdo jí nesměl nic předpisovat, ani jí cokoli zakazovat. Ať vyváděla, co chtěla, všechno jim připadalo krásné. Učení se pokládalo za zdlouhavou vedlejší záležitost a vychovatelky se buď podrobovaly přáním své žačky, anebo jedna po druhé odcházely. Jestliže některá přece jen žalovala otci a on si pevně umínil, že se svým nezkrotným dítětem přísně promluví, stejně k tomu nedošlo. Kdykoli k Zdence přistoupil s vážnou tváří, skočila mu kolem krku, zasypávala ho polibky, a ačkoli to byl veliký a silný muž, říkala mu: ty můj jedináčku, můj maličký tatíčku. Když se jí pokoušel přísně domluvit, zakryla mu svojí všetečnou rukou ústa. "Však já vím všechno, co mi chceš říct, a určitě se polepším!" slibovala mu a konej šila ho a on se tím rád a snadno nechával uklidnit! Nedokázal se na své dítě nikdy opravdu zlobit, protože Zdenka byla jediné, co mu na světě zbylo.
Když její matka před lety umírala, položila mu dcerušku, tehdy ještě malé děťátko, jako svůj nejdražší odkaz do náručí. Zdenka měla krásné veselé oči po matce, kterou tak brzy ztratila a kterou on tolik oplakával! Když na něj holčička pohlédla, cítil, jako by se na něj usmála laskavá žena, kterou kdysi tolik miloval. Mnoho let zůstal osamělým vdovcem a žil jen pro své dítě, ale pak se seznámil se vzdělanou, citlivou paní, která měla tolik dobrých vlastností, že se rozhodl, že z ní udělá svou ženu a Zdence přivede druhou matku.
Paní Anna Menšíková přišla do rodiny svého manžela pevně rozhodnutá, že opravdu bude Zdence upřímnou matkou, bude ji mít ráda a udělá pro ni všechno, co bude v jejích silách, aby jí nahradila její dávno zesnulou matku. Její upřímné úmysly se ale tříštily o Zdenčin vzdorovitý odpor. Uplynul bezmála rok a paní Anně se Zdenčinu lásku stále získat nepodařilo.

Hosté se v Jasanově - tak se jmenoval krásný velký statek pana starosty Menšíka - zdrželi ještě i na večeři. Když bylo prostřeno a všichni se posadili ke stolu, zeptal se pan Menšík, kde je Zdenka. Paní Menšíková vstala a zatáhla za šňůru zvonce. Služce, která vstoupila, nařídila, aby zavolala slečnu k večeři.
Zdenka, stále ještě nepřevlečená, seděla u okna Zamkla se a služka musela dlouho bušit na dveře, než dívka uznala za vhodné jí otevřít.
"Musíte jít dolů, slečinko, milostpaní poroučí," řekla Kačenka a schválně přitom zdůraznila slova "musíte" a "poroučí.'
Zdenka na ni prudce vyjela: "Musím? Ale já nechci! Vyřiď to milostpaní."
Jak chcete!" přisvědčila Kačenka. Takovou odpověď ráda slyšela, protože jí také nevyhovovalo, že do domu přišla nová paní a ona si už nemůže dělat, co chce.
"Ano, tak to vyřídím. Máte docela pravdu, slečno. To věčné poroučení je protivné, když člověk už není malé dítě, a ještě k tomu před cizími lidmi." Seběhla dolů do jídelny, kde Zdenčin vzkaz vyřídila doslova do posledního písmene.
Pan Menšík se rozpačitě podíval na svou manželku. Nevěděl, jak si má dceřinu odpověď vyložit. Paní jeho němou otázku pochopila, neprozradila ani mrknutím, jak ji to rozzlobilo, a klidně řekla: "Zdence je trochu nevolno, stěžovala si, že ji bolí hlava. Kačenka jen neobratně vyřídila její vzkaz."
Všichni přítomní hned uhodli, že paní Zdenku jen omlouvá, ale pan Menšík pochopil její slova doslova a starostlivě pravil: "Nebylo by lepší, kdybyste se na ni podíval, milý doktore?"
Jen se na pacientku podívejte!" zasmál se doktor Srnec a ukázal k oknu. Zdenka právě poskytovala svému starostlivému tatínkovi přesvědčivý důkaz o tom, že ji nebolí ani malíček. S hlasitým výskotem a smíchem honila po velkém trávníku hůlkou obruč, a kdykoliv ji ohař Brok, který obruč také honil, zachytil na chvilku tlapami, hned se mu zase odkutálela a Zdenka se bláznivě rozesmála
Pan Menšík se při tom pohledu celý rozzářil. Vstoupil do otevřených dveří a chtěl Zdenku zavolat, ale manželka ho zadržela. "Nech ji, prosím tě," pravila s úsměvem, kterým zakryla svůj nemilý dojem, a pak se obrátila k hostům se slovy: "Nedá se nic dělat, musím vám povědět pravdu, když naše holčička sama prozrazuje své tajemství. Žádala jsem ji, aby obětovala svůj krásný kostým a převlékla se, ale když se kvůli mně nedokáže té ozdoby vzdát, tak ji necháme. Baví se i bez nás skvěle, jak je vidět."
Všichni se těm mírným slovům o Zdenčině neposlušnosti zasmáli. Doktor dokonce prohodil, že ten "kostým" je pro dívku zdravější než těsná šněrovačka a trocha pohybu je pro mladé stvoření lepší než přísná výchova. Statkář Sýkora pravil lichotivě, že v tě dívčí hlavičce je jiskra, škoda prý že Zdenka není hoch. Jeho syn zálibně pokukoval oknem na dovádějící děvče, ale paní Sýkorová, bývalá učitelka, vzdělaná a s vybranými způsoby, pochlebování mužů nepřizvukovala. Cestou domů svému muži řekla, že to děvče je tak neuvěřitelně nezvedené, až je to nechutné, a nazvala Zdenku zhýčkaným rozmazlencem.
Když hosté odjeli, zůstal u Menšíků ještě učitel Kročínský; dobromyslný a shovívavý muž, který měl Zdenku rád jako otec, I když nechodila nikdy k němu do školy, která byla od statku Jasanov hodně vzdálená, přece sledoval po celou dobu pokroky, které dělala u svých vychovatelek, a od doby, co Zdenka vypudila z domu i tu poslední, pečoval o její vzdělání sám. Byl to ten nejdůvěrnější domácí přítel Menšíkových a Zdenka vyrostla pod jeho dohledem.
V salonu se rozhostilo skoro trapné ticho, jako by všichni tři měli něco na srdci a žádný z nich nechtěl začít mluvit jako první. Pan Menšík seděl za stolem a mlčky kouřil, jeho paní vedle něj pilně pletla a učitel Kročínský chodil po pokoji se svraštělým čelem. Konečně se zastavil před starostou.
"Nedá se nic dělat, milý příteli," oslovil jej, "musím s pravdou ven. Takhle už to dál nejde. Zdenka nám přerostla přes hlavu a my ji nedokážeme zkrotit."
Starosta vzhlédl k učiteli a zatvářil se udiveně. Jak to myslíte?" zeptal se prostoduše. "Nerozumím vám."
"Řeknu vám to na rovinu," odpověděl přítel. Je to docela jednoduché: to děvče odtud musí pryč, nejlépe někam do penzionátu." "Zdenka? Do penzionátu?" Pan Menšík to skoro vykřikl. "Ale proč? Vždyť přece nic tak hrozného neprovedla!"
"Nic hrozného opravdu neudělala!" usmál se učitel, "ne, to opravdu ne. Ale copak musí dítě udělat něco zlého, abychom ho dali do ústavu? Vždyť to není žádná trestnice. Jen klidně a s rozumem, příteli," začal pana Menšíka konej šit, když uviděl, jak to v něm vře. Položil mu ruku na rameno a mluvil dál: Víte přece, že mám Zdenku rád a že myslím jen na její dobro. Napřemýšlel jsem se o ní opravdu hodně a došel jsem k přesvědčení, že ani vy, milostivá paní, ani já ani my dva dohromady ji nedokážeme vychovat. Na nás dvou si ona všechno vyvzdoruje, a kam by to vedlo? Právě nám ukázala skvělý příklad své vzpurné povahy."
Starosta zabubnoval rozčileně prsty na stůl. "Byla to nevychovanost a já ji za to potrestám," pravil, "ale nic tak zlého v tom nevidím. Vždyť Zdenka je mladičká, skoro ještě dítě, a mládí se musí vykouřit. Proč bychom ji měli hned tak nemilosrdně spoutávat a horempádem ji posílat do penzionátu? Co je na tom, když si vyhodí trochu kopýtkem jako hříbě? Až přijdou léta, přijde i rozum. Co ty tomu říkáš, Aničko?" obrátil se ke své ženě. Vidíš to také tak, ne?"

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 26.11.2012

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Eliška Krásnohorská - Svéhlavička: příběh z penzionátu







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­