ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Platón (*427 př.n.l - †347 př.n.l)

­­­­

Faidón (2)

Významný dialog zkoumá nesmrtelnost duše na pozadí posledních okamžiků Sókratova života.
"Nepřímý dialog" interpretuje diskusi, která ve vězení probíhala v den Sókratovy smrti. Blízkost konce lidského života určuje téma rozhovoru. Sókratés překvapuje své přátele absencí strachu ze smrti - svůj postoj opírá o nesmrtelnost duše. Duše sice po smrti odchází na onen svět, avšak vrací se zpět a ze zemřelých opět vznikají živí. Tento výchozí princip rozšiřuje na veškerý vznik a zánik: stejně jako ze života vzniká smrt, po smrti následuje život. Další důkaz nesmrtelnosti nachází v poměru duše k absolutním jsoucnům v podobě idejí. Mezi tělem a duší je totiž takový rozdíl, jako mezi světem smyslů a světem idejí. Z tohoto poměru vyplývá podobnost duše s jednoduchými a věčnými nadsmyslovými jsoucny. Dialog vrcholí ontologickým důkazem, pojímajícím duši jako součást ideje života, která tudíž nemůže participovat na smrti coby opačné ideji. Sókratés tezi o nesmrtelnosti duše vztahuje k etice a samotnou rozpravu uzavírá eschatologickým mýtem.
Dílo vrcholí líčením posledních okamžiků velkého myslitele - teoretická koncepce přechází v praktické jednání.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Oikoymenh v Praze roku 2005 (6. vydání). Z řeckého originálu přeložil František Novotný. Počet stran: 107. ISBN: 80-7298-158-7.

OBSAH:

Echekratés se ptá Faidóna, zdali byl u toho, když Sókratés musel vypít jed. Zkrátka v jeho poslední den života. Faidón u toho byl, a protože k Sókratovi choval obrovskou úctu, respekt a důvěru - asi úplně stejně jako zbytek přítomných -, začal ty nejtěžší momenty líčit. Vyprávěl o tom, kdo všechno dorazil, že přišla i Xantippa, kterou Sókratés nakonec nechal odvést, aby se na to nemusela koukat, ale vyprávěl taky o posledních hodinách Sókratova života jako o těch nejhrdinnějších. Faidón je vlastně dílo, jež líčí Sókratovu smrt.

Sókratés věří, že existuje něco, co je určené pro ty, kteří skončí jejich život. Myslí si o tom své a právě proto, že má před sebou posledních pár hodin života a čelí této situaci, je od jiných (konkrétně od Simmiase) tázán, zda by se o to nepodělil. Sókratés se chtěl nyní obhájit lépe a úspěšněji, než to udělal před svými soudci tenkrát, a tak začne.

Sókratés říká, že jedině ti, kteří správně chápou filozofii, se zabývají právě smrtí a zároveň říká, že by bylo paradoxem, kdyby z té své byl teď nešťasten. Nejvýznamnější otázkou celého příběhu je (podle mě) tato: "Myslíme něco slovem smrt?" Právě kolem této otázky se vše točí. Tělo se odloučí od své duše a fungují... Možná lépe řečeno nefungují, a možná nejlépe řečeno - funguje jen ta duše. Ta nesmrtelná duše.
Svým způsobem tělo trochu hatí a používá ho spíše jen jako takovou schránkou pro naši duši. A že všechny války, rozbroje a bitvy způsobuje právě tělo a jeho neukojitelná potřeba vlastnictví statků. Celý život má být zároveň přípravou na odloučení těla a duše.
Duše je božská a je určená k tomu aby vládla a řídila, kdežto tělo je smrtelné a má sloužit.
Ty špatné jsou trestány tím, že jsou převtěleny do oslů. Lidé nespravedliví zase do vlků a jestřábů. A ti ostatní, kteří se řídili svou občanskou ctností a kteří se chovali spravedlivě, ti pak žijí nejšťastněji.

Součástí předcházejícího úseku je otázka nesmrtelnosti a otázka opaku. Bytí živým je pochopitelně opakem bytí mrtvým. Jenže. Nevzniká náhodou jedno z druhého? A zároveň když je něco slabší, neznamená to, že muselo být předtím silnější?

A co takhle otázka vědění? Jak je to s našimi vědomostmi? Rodíme se vědoucí? Člověk nabývá věcí buď zrakem, sluchem, chutí, hmatem nebo jinými smysly. A když si představíme tuto situaci, kdy se rodíme vědoucí, neznamená to pak, že to, čemu mi říkáme učení, je ve skutečnosti pouze rozpomínání?

Pak přichází Simmias s tím, jestli nemůže být duše něco jako harmonie. Sókratés říká že ne, protože v případě, že by tomu tak bylo, musela by být harmonie občas stejně jako duše špatná. A to tak není.

Otázka odlišování názvu od pojmu. Opačná věc se nikdy nemůže stát opačnou sama o sobě, ale opaky mají stále v sobě, jak říká Sókratés. Ten to krásně uvádí na příkladu čísla 3. Toto číslo nazýváme číslem lichým a zároveň trojkou, tudíž na sebe bere dva názvy, ačkoliv liché není totéž co trojka. A přece má takovou přirozenou povahu, stejně tak pětka a celá polovina všech čísel.
"Kébete, co svým vniknutím do těla způsobí, že tělo bude živé?" ptá se Sókratés. "Duše," říká Kébet. Takže tu máme opět dva protiklady, které se zároveň vylučují. Ale duše má být přece živá, a tak musí v případě smrti těla svou schránku opustit. Duše je nesmrtelná.

Odpovědi na tyto strašně těžké otázky, u kterých běžný lidský rozum zkrátka nestačí, jsou výplní posledních Sókratových hodin života. Pak už jen vypil jed, počkal, až přestane cítit nohy a až mu jed projde až k srdci, načež důstojně částečně odešel. Nejlepší, nejrozumnější, nejspravedlivější a ze všech mužů nejmoudřejší Sókratés.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Lucie Ötwösová, 30.11.2016

   
­­­­

Diskuse k výpisku
Platón - Faidón (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)