Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Paní Bovaryová, realistický román, je velice zajímavým dílem, v němž se jeho nevyrovnaná hrdinka, oběť romantismu, střetává s realitou a její romantické myšlenky plynou v kontrastu s realistickým popisem pravdivého života - takového, jaký opravdu je až do posledního detailu. Román je psán er-formou, kvůli níž čtenář k hlavní postavě tolik nepřilne a nemá ji tolik v oblibě i s jejími špatnými vlastnostmi jako v případě ich-formy, i když je o ní psáno téměř nepřetržitě a její myšlenkové pochody jsou čtenáři maximálně přiblíženy. I přes, nebo právě kvůli těmto popisům, které jsou občas delší, avšak velice neotřelé, výstižné a nápadité, je kniha docela čtivá a velmi poutavá jak svou formou, tak i obsahem a jeho myšlenkou.

Stejně jako většina realistických románů, není ani v Paní Bovaryové děj tím hlavním prvkem, ale spíše jen dokresluje scenérii popisů propracovaných do detailních podrobností. Popisování se týká jak vzhledu osob, krajiny a místností, tak - a to především - psychiky a uvažování postavy paní Bovaryové. Díky i nepatrným pocitům a úvahám hlavní postavy, která je i se svým problémem typizována, a tedy jedna z mnoha žen s romantickými iluzemi, jež se nenaplnily, může čtenář pozorovat pozvolnou, avšak velice patrně znatelnou změnu Emmy Bovaryové. Na úplném počátku příběhu je Emma, ještě žijící u otce, představována jako veselá, živá a poměrně skromná dívka, ale během manželství s panem Bovarym začne "posmutňovat", chovat se chladněji, nepříjemněji, začne mít deprese a ukazovat své rozmary a náladovost.
Emma Bovaryová byla nevyzrálá selská dcera s konkrétními a perfektními romantickými představami o světě a o životě, které nebylo možné nikdy naplnit.

Karel Bovary, jehož příběh, jímž počíná celá kniha, nám odkrývá základy jeho nevýrazného charakteru, vlastně až téměř dokonce knihy slepě věřil své manželce, jíž tolik miloval, pečoval o ni a nedal na ni dopustit. Byl to rozhodně věrný, obětavý a milující manžel, ale spíše plachý, odměřený, jednoduchý, konzervativní a nudný. Tyto vlastnosti se v očích jeho nové manželky ještě několikanásobně zvětšovaly. Emma toužila chodit do společnosti, bavit se, žít bezstarostný přepychový život boháčů, prožívat dokonalou vášnivou lásku s dokonalým mužem. Byla na rozdíl od svého manžela převelice romantickou duši, která se nechtěla denně užírat nudným prostředím maloměstského domu.
Vlastně je její jednání docela pochopitelné, když se vezme v úvahu, že tato Flaubertova postava byla obětí doby, která se ještě nevzpamatovala z končící éry romantismu a toužila po lásce a ne po manželství pro peníze. Její cizoložství také lze částečně omluvit tím, že po celý den byla osamocená a znuděná v prostředí, které jí nebylo sympatické a po tomto dni, kdy se pan doktor vrátil domů, bortil její muž iluze (iluze nevyzrálé ženy) o dokonalém manželství. Přesto však neměla oprávněný důvod ho nenávidět - to si tedy zpočátku vyčítala, ale s běžícím časem už se k němu chovala okatě chladně.

Nevěra byla postavená na Emmině ztracených iluzích o manželovi, o manželském životě, z něhož pro ni vyplývala nuda a nenaplnění přepychového a romantického života. Za to také mohla její neschopnost a později i nechuť se manželovi svěřit a odpor s ním, už nenáviděným, mluvit, i když on nic netušil. Ano, později jej skutečně nesnášela a osvobozující pro ni nebylo ani dítě, které společně s Karlem Bovarym měla. I když se pokrytecky tvářila, že dítě zbožňuje a přenáší na něj svou mateřskou lásku v obrovské míře, ve skutečnosti k němu stavěla chladně a neměla ho ráda o moc více než svého manžela. Uvažovala tak, že její dítě je součást nenáviděného chotě, jenž jí podle ní zničil život, a proto když se ani po narození děvčete necítila od svého nezáživného života více osvobozena (na rozdíl například od jiné románové postavy s podobným osudem - Anny Kareninové, která naopak o co víc nenáviděla manžela, o to více milovala dítě), začala hledat zábavu a také útěchu jinde - v milencích.
Byli dva a s každým z nich byl její vztah poměrně komplikovaný. Leon a Rudolf sobě vlastně byli úplným protikladem. Leon byl spíše nesmělý, nezkušenější, zdrženlivý a romantický. Hledal u paní Bovaryové lásku, kterou chtěl dostávat i on od od ní. Naopak Rudolf, drzý, smělý sukničkář si Emmu Bovaryovou vyhlédl hlavně pro potěšení z flirtu a svádění, jež už praktikoval u mnoha žen před ní. Tento pokrytecký frajírek, který ženám nalhával lásku, se však ve vážnějších věcech ukázal i přes svou sebevědomou povahu jako zbabělec na rozdíl od čestného Leona. Další možností úniku z jejího příšerně stereotypního a nudného života se stalo zkrášlování domu. Nahrazovala si tím tak návštěvy, plesy a večírky. Dělala si radost kýčovitými předraženými věcmi, které ji nakonec přivedly k šílenství a do slepé uličky dluhů.
Pak už se není čemu divit, když ve chvílích naprostého psychického zoufalství zvolila to nejtrvalejší a nejspolehlivější východisko - sebevraždu.

Téma nešťastného manželství a pozdní chození jednoho z partnerů domů pozdě večer je stále aktuálním problémem, i když jeho následky zasahují dnes do jiných sfér, ale přesto kniha plní kromě výborné čtenářské zkušenosti funkci poučnou.