Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Absurdní drama z roku 1962 patří k autorovým nejslavnějším dílům. V českém překladu se uvádí i pod názvy Kdopak by se Kafky bál? nebo Kdopak by se vlka bál? Tři jednání (Radovánky a hry, Valpuržina noc, Zažehnávání zlých duchů) odkrývají jádro mýtu o americkém snu. Hlavní dějovou linii tvoří rozhovory dvou bezdětných manželských dvojic intelektuálů, docenta historie Jiřího a jeho ženy Marty - dcery rektora univerzity, dále pak mladého biologa Nicka a jeho manželky Drahunky.

Marta hraje v manželství dominantní úlohu, opovrhuje svým manželem, který není schopen postoupit v kariéře a nesplnil ani její, ani tatínkovo očekávání. Nazývá ho plesnivcem, i když je o šest let mladší než ona. Manželství se pro ně stalo zápasem, v němž vítězí ten, kdo dokáže toho druhého více psychicky zranit. Žijí spolu již jen ze zvyku. Jejich vztah pomáhá udržovat vytvoření fiktivního neexistujícího syna. Přimknou se k této představě tak, že chvílemi věří v synovu existenci. Jiřího navíc trápí pocit viny za smrt rodičů, který je však neoprávněný.
Ani Nickovo manželství není příliš šťastné. Drahunka touží po dítěti, trpí úzkostnými stavy, které se v minulosti projevovaly pseudotěhotenstvím. Nickovi se nelíbí, vzal si ji jenom kvůli penězům.
Obě manželské dvojice se neustále slovně potýkají, hrají kruté hry (např. Hupky na hostitelku), nutí se k nemilosrdnému obnažení svého nitra. Nezřízeně požívají alkohol. Zatímco Drahunka blinká a poté usíná v koupelně, neváhá Nick uspokojit sexuální choutky Marty. Nevadí mu, že by mohla být jeho matkou. Je přece rektorovou dcerou a může mu pomoct v kariéře. Jiří přechází do protiútoku. Chce své ženě ublížit, a proto zabíjí společnou iluzi. Nechává zemřít fiktivního syna při autonehodě. Tím zničí poslední pouto manželství. Nick a Drahunka odcházejí, Jiří a Marta zbaveni své představy, stojí na pokraji něčeho, co by pro ně mohlo být novým začátkem, novou podobou jejich soužití.

Hra odhaluje vzájemné odcizení lidí žijících vedle sebe. Postavy prožívají pocit beznaděje, ztrácejí veškerý smysl života. Jejich dny jsou prázdné, zmechanizované a bez citu.
Kombinací poetiky absurdního divadla a tradičního dramatu s jednotou místa, děje a času, spojením snových a reálných poloh dramatického děje se autorovi podařilo dosáhnout silného estetického účinku.