Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Knihy básní, ve kterých básník opěvuje svou mrtvou dcerušku Lidušku. Básně se dobře čtou, jsou psány srdcem a čtenáři se derou do očí slzy při jejich čtení. Z básní je cítit láska, smutek a obrovská bolest, která pramení z čistého srdce bez volání Boha, osudu nebo nenávisti ke komukoliv (k lékaři, nemoci, Bohu, rodině), kdo mu vzal milovanou bytost. Je zajímavé, že mu zemřela Jaruška, dcera ještě v kojeneckém věku (o ní píše ale bez bolesti) a Liduška, která zemřela tak ve věku 5-6 let, o které ovšem napsal celou knihu. Ta bolest už pramenila z prožitého života s dítětem, už v ní mnoho ztratil. Škoda, že nevíme nic o jeho životě a tvorbě. Nedá se totiž posoudit, jak dlouho psal ty básně, zda jsou bezprostředním odkazem na smrt dítěte nebo ta bolest ho provází celý jeho dlouhý život nebo měl dceru až ve středním nebo pozdním věku.
Myslím, že kniha, po jejimž přečtení se čtenář zamýšlí nad životem vypravěče, nebyla napsaná nadarmo, je poselstvím o autorovi do budoucna, a proto by měly být psány knihy, aby ten, kdo je píše, chtěl zanechat svoje myšlenky a své příběhy dalším generacím a nepsal knihy, jen proto, že něco musí jíst.

Je povídkou prý život celý,
Tvůj pouze několik byl vět,
juž konce dospěl let Tvůj skvělý,
leč kdo Tě znal, je rozechvět;
tak něžná, pomněnka jak svěží,
tak krásná jako rosy skvost...
vším, co v mé duši písní leží,
rád vznesl bych tě u věčnost.