ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Neumann Stanislav Kostka (*05.06.1875 - †28.06.1947)

­­­­

Láska

  • vydal Československý spisovatel (1973)
  • sbírka intimních a milostných reflexí, které pochází z let 1925-1932, později doplněné o verše z pozůstalosti (1925-1947) se stejnou tematikou
  • na přelomu 20. a 30. let minulého století se S.K.Neumann projevuje jako bytostný lyrik, v jehož verších zaznívají tóny milostné a osobní lyriky, gradující mnohdy až do náznaku erotické vznětlivosti
  • celý soubor vznikl vlastně spojením tří Neumannových předcházejících sbírek (Píseň o jediné věci; Žal a Srdcová dáma), v nichž autor vesměs pravidelnou rýmovou stavbou vyjadřuje své niterné pocity, ve kterých se tesklivé nálady střídají s přímočarostí opojných a vášnivých sdělení; básně jsou tak letmým nahlédnutím do Neumannova osobního světa, potvrzujícím, že kromě revolučního patosu nebyly pro tohoto básníka neznámými pojmy ani touha, láska či milostné snění

Prolog

Snad šel jsi parkem. Ptáci zpívali,
a bylo tiché, pokojné ráno.
Klidně tvé myšlenky na svět se dívaly,
a všecko zdálo se spořádáno.

Snad šel jsi parkem. A snad pojednou
jinak se věci pousmály.
Jako když na větev před oknem usednou
nějací vzácní ptáci z dáli.

Anebo stalo se něco jiného,
když parkem šel jsi, ulicí, domem,
něco jen pro tebe viditelného,
však bouřícího bleskem a hromem.

A šel jsi parkem. Jak jindy napohled,
jen hlava, hlava se podivně točí.
Po duze vysoko v jiný kráčíš svět,
cos opilého ti svítí z očí.

A zase parkem jdeš, domovem, ulicí:
jak sen to bylo, leč pravdivější.
Znamenán ranou proměňující,
cizincem vracíš se na svět zdejší.

Jak živá touha smutně vrávoráš
cizincem hledícím do daleka.
Lhostejno, které jméno tomu dáš.
Například: Amazonská řeka.

1
Jediná věc
1925-1927

Lahodným vánkem je mi
pokojný tvůj krok

Lahodným vánkem je mi pokojný tvůj krok
i všecka tvoje prostá a líbezná gesta,
domovem ptačím hruď tvá, klín tvůj i bok.
Kolika rytmy stříbrně zvonících slok
ozývá se tvá dívčí, zvídavá cesta!

Bojácně mimo tvou bytost zavřenou chodím,
unavené své srdce k svatému obrázku vodím
děťátka velkého, na které číhá svět.

Šílený svět a šílené město, tajemství let.
Titěrné? Bolestné? Laskavé? Nevím.
A ani myšlenky tvé jedné neobjevím,
spolu když sedíme, a štíhlé prsty tvé
tancují nad strojem své tance námezdné...
Nadarmo, jarní zahrado, ve snách tebou bloudím
a z prasklé loutny své dětinské písně loudím.

Jak je to pitomé, když odvahy
již není

Jak je to pitomé, když odvahy již není
tě prostě políbit na jizvu růžovou,
kterou ti na krku úslužnou rukou svou
odhalil vídeňský holič, člověk, toť poblouzení.
Motýlem býti, přiletěl bych a sed
na tenhle květ.

Na tenhle květ? Nikoli: místečko malé
na velkém květu sličném a tajemném,
jenž ke mně večer chodí tichým snem,
tvůj sladký bubikopf, ve chvíli nenadálé,
a s ním ty oči tvé, v nichž hnědá milost plá.
Laskavá? Zlá?

Nač ti to povídám? Člověk je poblouzení,
a senzibilita mu tančí na vlásku.
V tom cizím městě zkrásněla jsi pro lásku,
a tak mám recidivu básníkova snění.
Hlouposti, řekni, probodni mě hnědým pohledem.
Co s tím snem?

Když o pěti ráno vyskočím

Když o pěti ráno vyskočím
v studené temno jitra,
vodotrysk něžné radosti
zpívá mi v bazénu nitra.

Když ráno pak vcházíš do dveří,
v každičkém nervu to cítím,
sedím však jako byrokrat
nad hromobitím.

A když pak stojím před tebou,
nic nedovedu ti říci:
pro tebe slova jsou chudá a hrubá,
má kněžno bledolící.

Mám strach, že přelud rozbiji,
když hlasitěji jen hlesnu...
A myslím, že brzy auto mě přejede,
protože chodím jak ve snu.

Když dneska ráno mimochodem

Když dneska ráno mimochodem
jsme dívali se na obrázky,
na neuralgickém mém spánku,
z kterého civí smutné vrásky,

tvá kadeř chvilku tančila mi,
a já se v nitru chvěl jak dítě,
jež do ohně by rádo sáhlo
a netroufá si... Tak rád skrytě

svou hlavu byl bych ke tvé přitisk,
do chladícího vánku čelo,
jen na okamžik, na okamžik,
by vše, co bolí, dobolelo.

Však toho hrdinství! Já bál se,
že hlavou uhneš, hořkost zbude...
Vždyť takhle aspoň na tom spánku
tvá kadeř dosud... se mnou... všude!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 24.05.2022

­­­­

Diskuse k úryvku
Stanislav Kostka Neumann - Láska







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­