ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Corneille Pierre (*06.06.1606 - †01.10.1684)

­­­­

Polyeuktos (7)

AKT ČTVRTÝ

SCÉNA PRVNÍ

Polyeuktos, Kleon, tři jiné stráže.

POLYEUKTOS: Kdo ruší zas můj klid?
KLEON: Tvá žena chce tě zříti.
POLYEUKTOS: Ó, shledání, ó, boj, jímž mám i já se chvíti! Felixi, poražen jsi vyšel z vězení, tvým hrozbám jsem se smál, zřel na tě bez chvění; bys mstil se, dorážíš teď prudší na mě zbraní: mne nezděsil tvůj kat, mne děsí její lkaní. Ó, pane, který zříš mne v moci světských zlob, v té chvíli hrozivé svou milost zdvojnásob. A ty, jenž ozářen svým triumfem byl's právě, k mým shlížej útrapám, ty, ve věčné jenž slávě, Nearchu, druhu, dlíš, mne přispěj v útrapách a rukou pomocnou vrz protivníka v prach. (K strážím:) Smím prosit koho z vás o nepatrnou cestu? ne, že snad přísnému chci vyhnouti se trestu, neb. bych byl zachráněn, vám nemíním dát vzkaz: než snad mi postačí, být střežen od tří vás, i prosím čtvrtého, by došel k Severovi a ve vězení sem jej pozval těmi slovy: chci říct ti významné a tajné slovo jen, bys šťastněji byl živ, bych zemřel spokojen.
KLEON: Tvůj rozkaz vyplním; a vyplním jej hbitě.
POLYEUKTOS: Mně nelze: Severus však hojně odmění té. Jdi, časem neplýtvej, bys rychle přišel zpět.
KLEON: Můj pane. odcházím, jsem tu co nevidět.

SCÉNA DRUHÁ

Polyeuktos.

(Stráže odejdou do pozadí jeviště.)

Ó, zemské rozkoše, jichž roj v mou bídu slétá, co ještě na mne zří tvář vaše vábivá? vy těla chtíčové, vy pokušení světa, proč nezhrdáte mnou, když zhrď jsem vámi já?
Cti, slávo, vaše zář, tak hanebná jak lesklá, se marně slibem blaha stkví, je nestálost, je zrada v ní, neb sotva vzduchem pozableskla, vy roztříštíte se, ach, ze skla jste třpytem svým i křehkostí.
Všech nechte přeludů, že v touze po vás žiju; mne marně lákáte v síť bezmocných svých vnad, mne marně nutíte, bych v celém impériu jen boží odpůrce zřel růst a rozkvétat; bůh strojí odplatu, a ty, kdo spiti slávou,
on ponížit chce ve msty den; meč, od boha jenž zavěšen nad hříšníků dnes šťastných hlavou, v ráz dopadne, a v bolest žhavou se změní pych a hody v sten.
Ty tigře krvavý, Decie nelítostný, v tvých spárech nechal bůh své věrné dlouho mřít; tvých přeblažených dnů zřím konec přežalostný, mstít Peršany a kříž, svůj meč už brousí Skyth.
A přijde hodina, kdy budou potrestána tvá hrdopyšná rouhání: smrt křižuje ti nad skrání, mrak hrozí mstou a blesku rána již nemůže být zažehnána ni nadějí v tvé pokání.
Nechť Felix dá mne stít, že ty jsi jeho pánem, nechť sokem mocnějším se oslniti dá, nechť, po mém zániku se jeho stana tchánem, pod jménem otroka moc svrchovanou má, já svolím, ba můj duch rád do zkázy se řítí,
mé srdce o nebi jen ví, pro víru Kristovu se chví, žár božství ryzího jen cítí, a v Pavlíně mi nelze zříti než překážku v mém blaženství.
Ó, světe ideí, tvá něha bezejmenná v mé srdce vstupuje, jež se ti otvírá; tvým rajským vanutím čí duše posvěcena, ten bolu necítí, ten do tmy nezírá. Ty, mnoho slibuje, dáš víc; a není vratký
tvůj blaha cit a nezná zrad; smrt blažená, v niž jdu tak rád, ti není nežli přechod krátký, jenž uvádí nás v pobyt sladký, kde věčně smím se blahu vzdát.
Ty božský plameni, jejž zhasit možno není, dáš odvahu, bych zřel Pavlínu beze chvění. Zde jest. Však posvátnou že duch můj touhou jat, jak dřív se nekochá vším kouzlem jejích vnad; a zrak můj, ozářen jenž nebeským už svitem, se nedá oslnit dvou jejích očí třpytem.

SCÉNA TŘETÍ

Polyeuktos, Pavlína, stráže.

POLYEUKTOS: Proč, paní, přicházíš, proč přeješ si mne zřít? Chceš na mne dorážet, či pomocná mi být? Zda láska šlechetná, jež v samotu mou spěje, chce mému triumfu, zda porážku mi přeje? Cit přízně, zášti cit sem jít ti pokynul? Jsi nepřítelka má? Jsi mého žití půl?
PAVLÍNA: Svým sokem jediným jsi sám, ty sám jen cítíš zášť k sobě samému, ač ve všech lásku nítíš, ty sám chceš vyplnit můj celý hrůzný sen; své zhoubě nechtěj sám a již jsi zachráněn. Byť sebe hříšnější tvá byla pobloudilost, jsi bez viny, jen sám rač udělit si milost, jen sám se rozpomeň, kdo předci byli tví, jak slyneš pověstí svých vloh, svých hrdinství; jsi od císaře ctěn, rád má tě národ celý, jsi zetěm vladaře, jenž v provincii velí, ať o tom, manželem že mým jsi, pomlčím: neb tobě lhostejno, že štěstím je to mým. Dle moci, původu, dle skutků hodných reka si, prosím, domysli, co vše se od tě čeká, a pochopíš náš děs, že přervati má kat, co nádherný tvůj los nám zdá se slibovat.
POLYEUKTOS: To vše jsem uvážil, vím, co mne očekává, vím, že mi kyne moc a odměna i sláva. Však posléz, co to jest? jen statky mizící, jimž hrozí strach i smrt svých strastí tisíci; toť blaho? náhodou když může býti sváto? Dnes na trůn královský a zítra v prach a bláto! Že život nerušen se v lesku nedaří, to často poznali už vaši caesaři. Též já mám ctižádost, však vznešenou a stkvoucí: tvá velkost uvadne, chci velkost nehynoucí, chci jisté štěstí mít, bez míry, bez mezí, jež závist překoná, nad fátem zvítězí. Je draze koupeno za trudné živobytí, jež slepá náhoda dnes, zítra může vzíti? Mně mroucí okamžik ku slasti není dost; nechť ztratím život svůj; chci míti budoucnost!
PAVLÍNA: Hle, toť tvých křesťanů je směšné poblouzení, a tys moh' víru dát tak ubohému snění! bys našel chabý klid, své krve nešetříš! Však je to tvoje krev, že vyplýtvat ji smíš? Tví dnové závazků ni dluhů nejsou prosti, svým pouhým životem už převzal's povinnosti, tvé krve vlastníky jsou císař, země, stát.
POLYEUKTOS: A pro ně v zápasu bych procedil ji rád, vždyť vím, jak vábivý lesk bývá zemských věcí. Je slavný císař váš, jsou slavní jeho předci: Před šesti saeculy jenž Deciem byl zván, byl čacký rek, a dnes zas Decius je pán. Já patřím národu a císaři a říši, však bohu především, neb jeho dechem dýši: když za císaře mřít je slavná úloha, oč slavnější má smrt, kdo zmírá za boha!
PAVLÍNA: Jen za jakého!
POLYEUKTOS: Dost! I nad tebou se vznáší. A věř, to není bůh, jak trpaslíci vaši, jak hluchých tupých těl ta troska nesvatá ze dřeva, z mramoru a chceš-li, ze zlata: to bůh je křesťanů, jenž stvořil mne i tebe a jehož veleby jsou plny zem i nebe.
PAVLÍNA: V svém nitru cti ho dál, jen nepřiznej se vně!
POLYEUKTOS: Chceš, abych modlář byl a křesťan současně?
PAVLÍNA: Jen chvilku, Severus než do Říma se vrátí, by dobrý otec můj ti milost mohl dáti.
POLYEUKTOS: Že bůh můj milostiv, mi větší plodí ples. On pohrom chrání mne, do kterých byl bych kles', a, nedovoluje, bych cesty stanul polou, svou nejvznešenější mne zdobí aureolou; již prvý větru van mne k přístavu má vést, hned podstoupit smím smrt, jak posvětil mne křest. Kéž pochopila bys, jak malá žití cena, a jakou rozkoší ta smrt je odměněna!... O skrytých pokladech nač mluvit, tvůj-li du h je dosud suchá pláň, jíž nedotkl se bůh!
PAVLÍNA: Ó krutý! do prsou bol přílišný mi vniká, stem ostrých výčitek jenž stihá nevděčníka. To vznešený ten žár? to přísahy jsou tvé? to citu svědectví, jenž věrností se zve? O stavu žalostném jsem nepronesla slova, v nějž po tvé záhubě tvá bědná padne vdova, já mněla, láska tvá že sama mluví dost, že nutit netřeba tvůj cit, tvou laskavost. Ta láska bez falše, ta láska zasloužená, již jsi mi sliboval, již dala ti tvá žena, ti nevyláká pláč, ni vzdech ti nevyrve, když chceš mne opustit, mne zranit do krve? Ty rád mne opouštíš, a radost, ukrutníku, mi skrývat nehodláš a nemáš slova díku; již hlas můj žalostný tvým srdcem nepohne, neb štěstí hledáš tam, kde nebudeš mít mne! Ten konec osudný že láska naše vzala? Já jsem ti odporná, já, jež jsem se ti vzdala!
POLYEUKTOS: Ach!
PAVLÍNA: Zel, že toto ach tak vynuceně zní! Či smím snad doufati v tvé brzké pokání? Smím doufat, že tvůj vzdech cos jako lítost značí? Jsi dojat? doufám zas, neb oči tvoje pláčí.
POLYEUKTOS: Já pláči. Pláčem mým - snad vyslyší mne bůh - kéž posléz roztaje tvůj zatvrzelý duch! Ba, v stavu žalostném tě zanechám tu brzy, jenž věru zaslouží mé vřelé lásky slzy, a, jestli ještě bol se cítí v nebesích, lkát budu, přemírou jsa dojat strastí tvých. Však tamo na výších, kde sídlí zář i sláva, bůh lidským modlitbám-li vyslyšení dává, pro lásku k choti své-li budu vyslyšen, v tvých slepých zraků tmu kéž ráčí vnésti den. V své svaté dobrotě mne neodmítneš, pane: hled, kolik ctností má; nechť křesaťnkou se stane! ty jsi jí duši vdech' a v duši tolik vnad, že musí ona též tě znát a milovat; hled, nesmí zůstati tak nešťastnou jak nyní, vždyť není zrozena, být pekla otrokyní.
PAVLÍNA: Co díš to, neblahý? Co troufáš si mi přát?
POLYEUKTOS: To, co vší krví svou bych vykoupil ti rád.
PAVLÍNA: Kéž raděj...
POLYEUKTOS: Nadarmo se kdokoli mu brání. Bůh sáhne do srdce, bez příprav, z nenadání. Ta chvíle blažená též tobě vzejde, vím, však nevím, kdy a jak on pohne srdcem tvým.
PAVLÍNA: Nech snů! jen měj mne rád!
POLYEUKTOS: Já mám tě rád, ví nebe; míň nežli boha sic, však stokrát víc než sebe.
PAVLÍNA: Ve jménu lásky té mne nenech samotnu!
POLYEUKTOS: Ve jménu lásky té jdi za mnou, kam já jdu!
PAVLÍNA: Ne jenom opustit, ty chtěl bys mne i svésti?
POLYEUKTOS: Ne jenom já jdu v ráj, též tebe chci tam vznésti.
PAVLÍNA: To přelud marnivý.
POLYEUKTOS: To nebeský je hlas.
PAVLÍNA: To smutná slepota.
POLYEUKTOS: Zřím věčné pravdy jas.
PAVLÍNA: Chceš raděj volit smrt než moje milování!
POLYEUKTOS: Chceš raděj světa klam, než božské požehnání!
PAVLÍNA: Jdi na smrt, ukrutný; mne nikdy neměl's rád.
POLYEUKTOS: Žij šťastně na světě, jejž já už nechci znát.
PAVLÍNA: Já tedy mlčím už a neruším tvé nebe, jdu...

SCÉNA ČTVRTÁ

Polyeuktos, Pavlína, Severus, Fabianus, stráže.

PAVLÍNA: Jaký úmysl, Severe, přiveď tebe v ta místa? Šlechetný tvůj duch snad nechce zřít, jak nízko soupeři se bylo pokořit?
POLYEUKTOS: Jak příkrá slova muž tak vzácné mysli slyšel! Já sám ho požádal, by do vězení přišel. Že obtěžoval jsem tě, vzácný pane, sem, to, doufám, odpustíš, mne vida zajatcem. Mně poklad náležel, byl všech mých zásluh větší; svol, abych před smrtí tvé odkázal jej péči, svol, abych odevzdal ctnost, vyšší ctností všech, jež otec nebeský kdy v ženská ňadra vdech, do rukou prvnímu a nejvznešenějšímu, jenž lidstvem zbožňován, jenž narodil se v Římu. Ty si ji zasloužíš, ty žitím doprovod svou družku důstojnou, již nabízí ti choť. Já, jenž vás rozdvojil, svou smrtí zas vás pojím; žár kdys tak nádherný zas šlehne srdcem dvojím. Kéž žehná mi váš duch a k mé se víře zná, buď šťasten život váš, a zemřete jak já; ten odkaz Polyeukt vám zanechává dvěma. Nechť stráž mne odvede, má ústa jsou již něma, jdu na smrt. Hotov jsem.

SCÉNA PÁTÁ

Severus, Pavlína, Fabianus.

SEVERUS: Co šílenec ten dí? Jsem za něj ohromen tou zaslepeností! To bez smyslů je krok, že rovného mu není, že netuším, zda bdím, či upadl jsem v snění. Muž, jenž tě miluje (a který nízký tvor by láskou nevzplanul, v tvůj čistý hledě zor), muž, jenž je tebou ctěn, tvým manželem jenž sluje, tě klidně opouští, ba víc, tě postupuje; a jak by láska tvá jed byla nebo zmar, on svému soupeři sám nabízí ji v dar. Buď jsou ti křesťané snem jakýms poplašeni, či jejich blaženství všech snů je vyplnění, že, k němu spějíce, i slastí pohrdnou, za niž by jiný dal své žezlo s korunou. Já, kdyby byl můj los dřív ukončil můj zmatek a kdyby byl mi přál, bych s tebou vešel v sňatek, já zrak tvůj planoucí bych jenom uctíval, v něm zřel bych božství své, v něm sídlil by i mi král; spíš mohly zetlít v prach a popel moje kosti, než abych...
PAVLÍNA: Zadrží víc jsem slyšela než dosti. Tvá prudkost, která žhne, jak dřívější tvůj plam, nás svede ke krokům, jichž líto bude nám. Severus zúplna teď Pavlínu má znáti. Můj Polyeuktos již se ke mně nenavrátí a žití okamžik mu zbývá jediný: tys toho příčinou, i když jsi bez viny. Já nevím, zda tvůj duch, když touhám sluchu dává, od jeho záhuby cos pro se očekává. však věz, že krutá tak mi žádná není smrt, v niž krok můj nevkročil by nevzrušen a hrd, že neznám pekel hrůz, v něž nechtěla bych jíti, spíš než bych střísnila štít čistý jeho žití tím, že se, ovdovíc, za toho muže vdám, jenž připravil mu smrt, byť nechtěl tomu sám; a kdybys mněl, že tak mám srdce neduživé, v zášť obrátí se cit, jenž láskou býval dříve. Jsi vznešen, vznešenost buď poslední tvůj cíl; je v moci otcově, by vše ti vyplnil, a bojí se tě, věř; když zahubí mi chotě, to k vůli sobě ne, on zahubí ho pro tě. Svou vážnost uplatni a nešťastníka spas, já snažně naléhám, bys pomoh', dokud čas. Vím, že zle užívám tou prosbou svého práva; však čím je krušnější, tím záslužnější sláva: a soka hájiti, jenž vnuk ti žárlivost, kdo vedle tebe má tak jedinečnou ctnost? V tu slávu jestli stín se pochybností mísí, viz triumf, žena-li, tak milovaná kdysi, jež budí lásku tvou i podnes ještě snad, tvé velké duši smí za spásu děkovat. Neb posléz, pamatuj, Severem velkým sluješ. Buď zdráv. Sám rozhodni, co sobě povinuješ. A jestli naděj mou jsi žalně oklamal, chci o tom nevědět a vážit si tě dál.

SCÉNA ŠESTÁ

Severus, Fabianus.

SEVERUS: Co je to, druhu můj? Zas nová blesku rána? Má naděj blažená je znovu pochována? Dál prchá štěstí mé, čím já je vidím blíž: jak zvolám vítězství, vše ztraceno je již. Vždy osud přichystá mi procitnutí smutné a znovu zrozenou mou naděj znova utne. Než prosbu přednesu, již bývám odmítnut; děs nový, nový vždy je zmatek můj i stud, když zřím, že naděj má se obrodila zase, že zbabělý má vzhled a dýchavičnou zdá se, a když mi posléze má žena radou být, jak osvědčit mám ctnost i vznešený svůj cit. Tvá rada, Pavlíno, je šlechetná i krušná, a nezná lidskosti tvá mysl velkodušná. Na milenci, jenž vše chce přijmout z rukou tvých, tvá bolest obětí si žádá přílišných. Ne, že tě ztratím jen: sám tomu musím chtíti? A soka spasit mám, jenž chce tě opustiti? mám s myslí šlechetnou a spolu násilím ho spasit, vlastnictvím bych obšťastnil jej tvým?
FABIANUS: Nechť za svým osudem se nevděčníci berou, ty sečkej, osud sám až otce smíří s dcerou; ať skončí jakkoli muž s chotí, s tchánem zeť; nač ty bys rukou svou v tu divnou sáhal spleť?
SEVERUS: Chci slavně přesvědčit tu bytost urozenou, že byla stvořena být Severovou ženou, že jsem jí důstojen, a nebeský že hlas mně křivdu způsobil, když spojit nechtěl nás.
FABIANUS: Nač proti osudu, nač brojíš proti nebi? spíš měl bys dbáti hrůz, jež na tebe se šklebí: jak může odvaha tvá býti ztrestána! Ty bys se osmělil se ujmout křesťana? Což nevíš, zločinná že sekta ta vždy znovu od vlády počátku zášť budí Deciovu? za nesmiřitelnou to vinu pokládá, ba snad i v nemilost tě vrhne prorada.
SEVERUS: Ten pokyn prospěšný pro každou duši všední. Nechť císař osudů mých rozhodčí je slední, přec já jsem Severus; hold budiž jemu vzdán, však povinnosti mé ni slávy není pán. Zde běží o mou čest, jí nutno činit za dost; nechť potom osud můj žal přinese či radost, vše jedno: jeho běh má v sobě plno změn; jen pokryt slávou mřít - a zemru spokojen. A slyš: však důvěrně: co křesťanů se týká, to sekta lepší je, než obecně se říká. Jsou v nenávisti: proč? To je mi tajemstvím, v tom bodě jediném Decia křivdit zřím. Mne hnala zvědavost, bych pronikl jich tajem: prý čaroději jsou, prý peklo je jim rájem; tou jati pověrou je smrtí trestáme pro mystéria jich, ač smyslu neznáme. Než k Fauně bohyni a k oné v Eleusině též tajné obřady nás vedou do svatyně; my bohy zemí všech, kde bydlí pohané, v své říši trpíme, jen jejich boha ne; všech oblud egyptských jsou plny římské chrámy, co římský heros kdys, v dnech našich bůh je samý; blud našich praotců nám stejně vládne dnes: my všechny caesary jsme vznesli do nebes. Ty apotheosy když zbavíš nalíčení, zříš, že to hříčky jsou, v nichž pobožnosti není. Bůh, jejž ctí křesťané, je jediný, je pán, on vládne vůlí svou a vesmír je mu vzdán; však smím-li k rouhání svá otevřití ústa, ti, které ctíme my, jsou v nesvornosti zhusta, a - třeba před tebou mne zdrtí pro můj hřích - je těžko věřit v ně, jeť příliš mnoho jich. A posléz: křesťané jsou bezúhonných mravů, jsou prosti neřestí, ctnost tvoří jejich slávu; ač zle je stiháme, mstí se jen modlitbou, a od těch dávných dob, co týráni už jsou, zda vzepřeli se kdy, zda buřiči se stali, zda nejvěrnější v nich jsme vojsko nepoznali? Jsou v bitvách zuřiví, jsou vlídni ke katům, lvům v seči podobni, a mrou-li, jehňatům. Mám s nimi soustrast: zlé je sudbě nepřenechám; bych spasil křesťana, teď k jeho tchánu spěchám: tak, doufám, spokojím tím skutkem jediným i čest i Pavlínu i lítost, jíž se chvím.

Konec čtvrtého aktu.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 01.10.2019

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Pierre Corneille - Polyeuktos (7)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­