ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Gorkij Maxim (*28.03.1868 - †18.06.1936)

­­­­

Děti slunce

  • ukázka (1973, Dilia)
  • z ruského originálu Дети солнца (Děti solnca) přeložil Jaroslav Hulák
  • drama ruského klasika, jež staví do kontrastu touhu po lepším světě a neschopnost poradit si se svízeli reálného světa
  • ústředním hrdinou dramatu se satirickým potenciálem je Pavel Protasov, vědec, jenž věnuje všechnu svou energii snaze po naplnění ideálů o lepším životě pro všechny; přitom ale přehlíží nebo není schopen reagovat na reálné problémy svého vlastního života i nejbližšího okolí
  • Děti slunce, hra z roku 1905, patří mezi dramata, ve kterých se Gorkij zabýval postavením intelektuálů v dynamicky se měnícím světě

OSOBY

PAVEL FJODOROVIČ PROTASOV
LÍZA - jeho sestra
JELENA NIKOLAJEVNA - jeho žena
DMITRIJ SERGEJEVIČ VAŽIN
BORIS NIKOLAJEVIČ ČEPURNOJ
MELÁNIE - jeho sestra
NAZAR AVDĚJEVIČ
MÍŠA - jeho syn
JEGOR - zámečník
AVDOŤJA - jeho žena
JAKOV TROŠIN
ANTONOVNA - chůva
FIMA - služka
LUŠA - služka
ROMAN
LÉKAŘ

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Starý panský dům. Velký, hodně tmavý pokoj. V levé stěně okno a dveře na terasu. V rohu schody nahoru do Lízina pokoje. V hloubi pokoje oblouk, za ním jídelna. V pravém rohu dveře k Jeleně. Knihovny, těžký starožitný nábytek. Na stole svazky v luxusních vazbách, na zdech portréty přírodovědců. Na skříni se bělá něčí bysta. U okna na levé straně je velký kulatý stůl, u stolu PROTASOV. Listuje v brožuře a dívá se, jak se na lihovém kahanu nahřívá baňka s jakousi kapalinou. Na terase pod oknem něco kutí ROMAN a zpívá přidušeně a unyle nějakou píseň. PROTASOVA zpěv vyrušuje.

PROTASOV: Prosím vás, domovníku!
ROMAN (za oknem): Co je?
PROTASOV: Nešel byste pryč?
ROMAN: Kam?
PROTASOV: Někam pryč... Tady mi dost překážíte.
ROMAN: A domácí - prej, jdi to tam spravit...
ANTONOVNA (vejde z jídelny): Kam se hne, všude samej sajrajt! Co ses nastěhoval sem?
PROTASOV: Nebruč, babi...
ANTONOVNA: Jako bys neměl dost místa u sebe!
PROTASOV: Tam, prosím tě, nechoď. Zakouřil jsem to tam.
ANTONOVNA: A teďka ty čmoudy pustíš sem... Nech mě aspoň votevřít dveře.
PROTASOV (chvatně): Ne, ne, kdepak! Dej pokoj, babi, o to se ti neprosím...! Vyžeň radši tamhle domovníka, mečí mi tady.
ANTONOVNA (do okna): Co ty se tady motáš? Jdi pryč!
ROMAN: Nojo... ale domácí poručil...
ANTONOVNA: Běž, běž! Uděláš to potom!
ROMAN: Pro mě... (Hřmotně odejde.)
ANTONOVNA (bručí): Jednou se tady ještě zalkneš... Jo a ke všemu prej jde cholera... To jsi mi pěknej synátor z generálský rodiny...! Čert aby se vyznal v těch tvých frajkumštech, jenom puch a smrad!
PROTASOV: Bez starosti, chůvo... taky budu generálem.
ANTONOVNA: Po žebrotě budeš chodit! Dům už jsi prošustroval na tu svoji chémiji a fyzikáliji.
PROTASOV: Říká se fyzika, ne fyzikálije! A dej mi, prosím tě, pokoj...
ANTONOVNA: Jo... už je tu tamten... Jegor.
PROTASOV: Tak ho sem zavolej.
ANTONOVNA: Pavlíčku, domluv tomu lotrovi, co to zas vyvádí? Představ si to, včera už zase zmlátil ženu, div z ní duši nevyrazil.
PROTASOV: To víš... řeknu...

Po schodech sestupuje LÍZA. Zastaví se před skříní a tiše ji otevírá.

ANTONOVNA: A koukej mu pohrozit... Já ti ukážu!
PROTASOV: No jistě, pustím na něj hrůzu. Bez starosti, babi, jdi už...
ANTONOVNA: Ale hezky zostra! Když ty taky s každým mluvíš jako s bůhvíjakým pánem.
PROTASOV: Tak dost, babi. Jelena je doma?
ANTONOVNA: Ještě ne. Jak odešla po snídani k Važinovi, tak se neukázala... Koukej si ženu ohlídat, ať o ni nepřijdeš!
PROTASOV: Nemluv hlouposti, babi. Nebo se rozzlobím!
LÍZA: Chůvo, překážíš Pavlovi v práci...
PROTASOV: A - ty jsi tady? Copak?
LÍZA: Nic...
ANTONOVNA: Už by sis měla vypít mlíko, Lízinko.
LÍZA: Já vím...
ANTONOVNA: Ale s tou tvou Jelenou si to neodpustím: bejt na jejím místě, just bych si s někým začala... Jak je den dlouhej, si jí nevšimneš... To se ví, vyjed kašičku z rendlíčku a s rendlíčkem bác o zem... A děti taky žádný... Co má potom ženská za potěšení? Nebylo by divu!
PROTASOV: Bábo - už se začínám zlobit. Jdi pryč! Jako klíště!
ANTONOVNA: No, no, jen se neštěť! A na Jegora mi nezapomeň... (Na odchodu.) Mlíko je v jídelně, Lízinko... Jo, kapky sis vzala?
LÍZA: Vzala, vzala.
ANTONOVNA: To je dost... (Odejde do jídelny.)
PROTASOV (se za ní podívá): Neuvěřitelná babka. Nesmrtelná jako hloupost... a stejně vlezlá... Jak je ti, Lízo?
LÍZA: Dobře.
PROTASOV: To je báječné! (Prozpěvuje si.) To je báječné... to je báječné...
LÍZA: Ale přece má pravdu, abys věděl.
PROTASOV: Pochybuju. Staří mají pravdu zřídkakdy... Pravda je vždycky na straně novorozeněte. Podívej, Lízo, tohle jsou oby­čejné kvasnice...
LÍZA: Má pravdu, když říká, že si málo všímáš Jeleny...
PROTASOV (rozhořčen, ale mírně): Kdybyste věděly, jak mi překážíte - ty i ta babka...! Copak je Lena němá? Mohla by mi přece sama říct, kdybych... kdyby něco nebylo v pořádku... a vůbec... Ale ona nic! Tak o co vlastně jde?

Z jídelny přichází JEGOR, je trochu pod parou.

PROTASOV: A - tady ho máme! Dobrý den, Jegore!
JEGOR: Stálý zdraví.
PROTASOV: Podívejte se, Jegore: potřeboval bych takovou malou výheň... s poklopem... poklop takhle ve tvaru kužele, nahoře s kruhovým otvorem, a z něho rouru... rozumíte?
JEGOR: Rozumím. To by šlo.
PROTASOV: Mám tady nákres... kdepak je? Pojďte se mnou.

PROTASOV vede JEGORA do jídelny. Na dveře od terasy klepe ČEPUR­NOJ. LÍZA mu otevře.

ČEPURNOJ: Oho, jste doma? Dobrý den!
LÍZA: Vítám vás...
ČEPURNOJ (čichá): Pan kolega je taky doma, to se pozná podle vůně...
LÍZA: Kde jste byl?
ČEPURNOJ: Provozoval jsem praxi. Služka paní berní správcové přimáčkla jejímu čoklíkovi ocásek mezi dveřma. No a já ten psí ocas kurýroval a dostal jsem za to třírublovku - koukejte! Chtěl jsem vám koupit bonbóny, ale pak si říkám, že se to nějak nehodí, nabízet vám cukrlata za psí žold, a tak jsem nekoupil nic.
LÍZA: A dobře jste udělal... posaďte se...
ČEPURNOJ: Z té mixtury ovšem táhne velice pochybená vůně. Kolego, už se vám to vaří!
PROTASOV (vyběhne): Ne, to přece nemá! No tohle! A vy nic neřeknete, panstvo!
ČEPURNOJ: Říkám přece, že se to vaří...
PROTASOV (dotčeně): Pochopte, nepotřebuju, aby se to vařilo!

JEGOR vyjde z jídelny.

LÍZA: Kdo to měl vědět, Pavle?
PROTASOV (vrčí): Mm... sakra! Teď abych znova...
JEGOR: Pane Protasove, dejte mi rubl...
PROTASOV: Rubl? Ovšem... hned! (Hledá po kapsách.) Lízo, nemáš?
LÍZA: Ne. Chůva bude mít.
ČEPURNOJ: Já mám taky... tady... tři!
PROTASOV: Tři? Dejte mi je, prosím vás... Tady máte, Jegore, třírublovku, je to jedno, ne?
JEGOR: Dobrá, pak se vyrovnáme... Děkuju. Sbohem...
LÍZA: Pavle, chůva tě přece prosila, abys mu řek... zapomněls?
PROTASOV: Co abych řek...? Už vím! Hm... no jo. Jegore... posaďte se na minutku, prosím vás. No... Nechceš mu to radši říct sama, Lízo...? (LÍZA zavrtí hlavou.) Podívejte se, Jegore... rád bych vám pověděl... totiž chůva mě prosila, abych vám řek... jde o to, že prý bijete svou ženu... Promiňte, Jegore...
JEGOR (vstane): Biju!
PROTASOV: Ano? Ale víte, že to není hezké... věřte mi to!
JEGOR (pochmurně): Co by na tom bylo hezkýho?
PROTASOV: Vy to chápete? Tak proč ji tlučete? Nejste zvíře, Jegore... musíte s tím přestat... Jste člověk, rozumná bytost, jste nejzářivější a nejnádhernější stvoření na zemi!
JEGOR (se ušklíbne): Já?
PROTASOV: Ovšemže!
JEGOR: Milostpane, raděj byste se měl napřed zeptat, proč ji biju?
PROTASOV: Ale pochopte, bít se nesmí! Člověk člověka nemá, nesmí bít... to je přece tak jasné, Jegore!
JEGOR (s trpkým úsměvem): Co mě se nařezali... a jak! A když je řeč o mý starý... kdoví, ona třeba ani člověk není, třeba je ďábel...
PROTASOV: Co je to za nesmysl. Jakýpak ďábel?
JEGOR (rozhodně): Sbohem! A třískat ji budu dál. Dokud nebude tancovat, jak já pískám, bude bita jako žito! (Odejde do jídelny.)
PROTASOV: Počkejte, Jegore, sám jste přece říkal... už je pryč. A zřejmě se urazil... To to dopadlo! Ta bába vždycky něco spíská... nějakou trapnost!

Rozmrzele zmizí za závěsem.

ČEPURNOJ: Ale že promluvil přesvědčivě, pan kolega!
LÍZA: Pavel je zlato... vždycky je tak legrační!
ČEPURNOJ: Víte, co bych udělal já? Popad bych toho Jegora za pa­česy - a klackem!
LÍZA: Ale prosím vás!
ČEPURNOJ: Co je? No tak mi tu mou sprosťárnu odpusťte. Jenomže on uvažuje správně: bili jeho, on smí bít taky. A já dodávám - takže zasluhuje nařezat ještě víc.
LÍZA: Prosím vás! Proč tak mluvíte? Proč?
ČEPURNOJ: Z téhle logiky přece vychází celé trestní právo!
LÍZA: Víte přece, jak nemám ráda všechno hrubé, jak se toho bojím... a vy jako byste mě pořád chtěl schválně dráždit! Počkejte... Ten zámečník... jde z něho strach. Je takový propastný... a ty ohromné uražené oči... Mám dojem, že jsem je už viděla... tenkrát, tam v tom davu...
ČEPURNOJ: Na to radši nevzpomínejte! Vzal ho čert!
LÍZA: Copak se na něco takového dá zapomenout?
ČEPURNOJ: Má to smysl?
LÍZA: Kde byla prolita krev, nikdy neroste kvítí...
ČEPURNOJ: I roste, a jak!
LÍZA (vstane, chodí sem a tam): Tam bují jenom nenávist... Když slyším něco hrubého nebo příkrého, když vidím červenou barvu, hned se zas vrací ten děs a ta úzkost. Hned mi vyvstane před očima ten zdivočelý černý dav, ty zakrvácené tváře a kaluže teplé, červené krve v písku...
ČEPURNOJ: Zase budete mluvit, až dostanete záchvat...
LÍZA: A u nohou mi leží chlapec s rozbitou hlavou, někam se plazí, po krku mu teče krev, zvedá hlavu k nebi... vidím jeho kalné oči, otevřená ústa, zuby od krve... hlava mu padá obličejem do písku... obličejem!
ČEPURNOJ (k ní přistoupí): Panebože! Řekněte, co mám s vámi dělat?
LÍZA: Copak vás to neděsí?
ČEPURNOJ: Víte co... pojďte na zahradu!
LÍZA: Ne, řekněte, řekněte mi - chápete tu mou úzkost?
ČEPURNOJ: Jakpak ne. Chápu... cítím to!
LÍZA: Ne... to není pravda. Kdybyste to chápal, bylo by mi líp... Ráda bych shodila trochu té tíhy, ale copak mám jinou duši, která by ji na sebe vzala? Nemám!
ČEPURNOJ: A jeje jeje! Víte co, nechte toho! A pojďte na zahradu... panečku, tady je odér! Jako by se tu smažily galoše v oleji...
LÍZA: Ano... ten zápach... točí se mi hlava...
ANTONOVNA (z jídelny): Lízinko! Už máš brát kapky, a ještě jsi nevypila mlíko!
LÍZA (jde do jídelny): Hned...
ČEPURNOJ: Jak se daří, Antonovno?
ANTONOVNA: Ujde to, nenaříkám si...
ČEPURNOJ: To rád slyším! Jako rybička?
ANTONOVNA: Chválabohu!
ČEPURNOJ: Škoda. Byl bych vás trochu pokurýroval.
ANTONOVNA: Radši se držte těch pejsků... Já pejskem nejsem...

Vejde LÍZA.

ČEPURNOJ: Když já bych tak rád jednou kurýroval hodnýho člověka...
LÍZA: Pojďte...

Projdou dveřmi na terasu. PROTASOV s baňkou v ruce.

PROTASOV: Babi, dej mi trochu vařící vody!
ANTONOVNA: Žádnou nemám...
PROTASOV: No tak, prosím tě!
ANTONOVNA: Počkej, zrovna jsem postavila... Jestlipak jsi to řek Jegorovi?
PROTASOV: Řek, řek...
ANTONOVNA: A pěkně od plic?
PROTASOV: No jeje! Celý se ti rozklepal strachy. Povídám mu, milánku, víš, koho na tebe... no jakpak se to...
ANTONOVNA: Policajty?
PROTASOV: Ne... ale to máš jedno. Soud, smírčí soud!
ANTONOVNA: Lepší by bylo postrašit ho policajtama! No, a co on?
PROTASOV: No a on... on ti mi řek: milostpane, vy jste trouba!
ANTONOVNA (pobouřena): Co to říkáš?
PROTASOV: Ano. Přesně tak. Prý jste trouba... strkáte nos, kam nemáte...
ANTONOVNA: Takhle že ti to řek? No ne, vopravdu, Pavlíčku?
PROTASOV (se směje): Ne, ne, babi. On nic, řek jsem si to já sám... On si to myslel a já to říkám.
ANTONOVNA: Že tě huba nebolí... (Uražena chce odejít.)
PROTASOV: A přines mi tu vodu sama... ta naše fiflena vždycky něco shodí podolkem nebo rukávem.
ANTONOVNA: Fima...? Tak se mi zdá, že si začala se synem domácího... abys věděl!
PROTASOV: Závidíš jí?
ANTONOVNA: Fuj! Kdo je tady její pán? Ty snad, ne...? Ty jí máš říct, že se takový věci nepatří!
PROTASOV: Víš co, babi, nech toho! Podle tebe bych namouduši měl celý den chodit a každému říkat, co se patří a co ne... Pochop, že mi do toho nic není!
ANTONOVNA: Tak na co jsi měl školy? Na co?

Ve dveřích na terasu MELÁNIE.

PROTASOV: No tak už jdi! A - paní Melánie! Dobrý den!
MELÁNIE: Dobrý den!
ANTONOVNA: Kdopak to zase nezamknul dveře? (Zamyká je.)
MELÁNIE: Vypadáte tak spokojeně!
PROTASOV: Jsem rád, že jste přišla... ta babka mě tady div neumořila. A pak, podařil se mi dnes jeden zajímavý pokus.
MELÁNIE: Opravdu? To mám ale radost! Jak já bych si přála, abyste se něčím vyznamenal.
ANTONOVNA (bručí, odchází): Ve městě to už říká kdekdo... Ten se ale vyznamenal!
MELÁNIE: Víte, já věřím, že z vás bude něco jako Pasteur.
PROTASOV: Hm... o to přece nejde... Ale vyslovuje se to Pastör... To máte tu knížku ode mne? Přečetla jste ji? No řekněte, že je to zajímavější než román, viďte?
MELÁNIE: Ó ano! Jenom takové ty znaky...
PROTASOV: Formule?
MELÁNIE: Těm formulům nerozumím!
PROTASOV: To se musí kapánek nastudovat... Teď vám dám fyziologii rostlin... Ale především a co nejpozorněji studujte chemii, chemii! Víte, to je úchvatná věda! Ve srovnání s jinými vědami je ještě málo rozvinutá, ale teď už se mi jeví jako nějaké vševidoucí oko. Její ostrý a odvážný pohled proniká stejně do žhavé hmoty slunce jako do tmy kůry zemské. Do neviditelných atomů vašeho srdce -

MELÁNIE vzdychne.

PROTASOV: - do tajemství struktury kamene i v bezhlesý život stromu. Pátrá všude, všude odhaluje harmonii a houževnatě hledá prapůvod života. A najde ho! Prostudovala tajemství stavby hmoty a ve skleněné zkumavce stvoří živou látku...
MELÁNIE (plane nadšením): Propánakrále! Proč vy nepřednášíte?
PROTASOV (v rozpacích): Ale ne, proč to říkáte?
MELÁNIE: Vy musíte přednášet! Mluvíte tak kouzelně... když vás poslouchám, nejradši bych vám políbila ruku!
PROTASOV (si prohlíží ruce): To vám neradím... mívám je zřídkakdy čisté... to víte, člověk se patlá s bůhvíčím.
MELÁNIE (upřímně): Tak ráda bych pro vás něco udělala, kdybyste věděl! Jsem z vás tak... nadšená... jste tak vysoko, vysoko nade vším... Řekněte, co potřebujete? Můžete chtít všecko, všecko!
PROTASOV: Vy... vy byste přece mohla...
MELÁNIE: Co? Co bych mohla?
PROTASOV: Máte slepice?
MELÁNIE: Slepice? Jaké slepice?
PROTASOV: Drůbež, víte přece! Čeleď kurovitých... kohouti, slepice...
MELÁNIE: Vím... Mám... A - nač je potřebujete?
PROTASOV: Ale milá paní! Kdybyste mi dávala každý den čerst­vá vejce... úplně čerstvá, právě snesená, ještě teplá vejce! Potřebuju totiž velmi mnoho bílku a chůva je lakomá, nechápe, co je to bílek... ne a ne dát mi úplně čerstvé vajíčko... stojí to vždycky tolik přemlouvání... Mračí se jako kakabus...
MELÁNIE: Jak vy jste krutý!
PROTASOV: Já? Proč?
MELÁNIE: Dobrá... budu vám jich každé ráno posílat tucet.
PROTASOV: Báječné. To mi dokonale vyhovuje! A moc, moc vám děkuju! Jste namouduši hrozně milá!
MELÁNIE: A vy jste zase dítě... kruté dítě. A vůbec nic nechápete!
PROTASOV (se diví): To vážně nechápu, proč bych měl být krutý.
MELÁNIE: Až někdy, jednou to pochopíte. Vaše paní není doma?
PROTASOV: Je u Važina, dělá její portrét...
MELÁNIE: On se vám líbí?
PROTASOV: Važin? Samozřejmě! Jsme přece staří kamarádi... chodili jsme spolu do gymnázia, potom na univerzitu... (Podívá se na hodinky.) Studoval taky přírodní vědy, ale z druhého ročníku odešel na akademii.
MELÁNIE: Mám dojem, že se moc líbí i paní Jeleně...
PROTASOV: Ano, moc. Je to báječný člověk, maličko jednostranný...
MELÁNIE: A nebojíte se...

ČEPURNOJ klepe na dveře od terasy.

PROTASOV (odmyká): Čeho bych se měl bát...? To zamkla chůva.
MELÁNIE: Ach, ty jsi tady?
ČEPURNOJ: A ty jsi už tady? Nemáte trochu vody? Pro slečnu Lízu.
PROTASOV: Není jí dobře?
ČEPURNOJ: Ne, nic jí není, jenom na zapití kapek... (Odejde do jí­delny.)
PROTASOV (MELÁNII): Na moment vás tu nechám... musím se po­dívat...
MELÁNIE: Běžte, běžte! Ale hned se zas vraťte!
PROTASOV: Jistě! Co kdybyste si zašla na zahradu?
MELÁNIE: Už jdu...
PROTASOV: Je tam Líza... Babi! Co je s tou vodou? (Odejde.)
ČEPURNOJ (na odchodu): Tak co, Melánie, jak se vede?
MELÁNIE (rychle a tlumeně): Nevíš, co je to hydatopyromorfismus?
ČEPURNOJ: Cože?
MELÁNIE: Hydato-pyro-morfismus.
ČEPURNOJ: Čert ví! Třeba je to vodní ohňostroj...
MELÁNIE: Neříkej!
ČEPURNOJ: Nějak tak to určitě bude. Pyro znamená pyrotechniku a metamorfóza kejkle... On ti dává úkoly?
MELÁNIE: Po tom ti nic není. Starej se vo svý.
ČEPURNOJ: Až ho přebereš jeho ženě, postav si továrnu na mejdlo. Ušetříš za chemika... (Odchází do zahrady.)
MELÁNIE: Ty seš ale sprosťák, Borisi!

Vstane, rozhlíží se, vejde FIMA.

FIMA: Milostslečna prosí, abyste za ní přišla na zahradu...
MELÁNIE: Už jdu...

ANTONOVNA nese hrnec horké vody. FIMA v jídelně řinčí nádobím.

MELÁNIE: Co to nesete, chůvo?
ANTONOVNA: Vařící vodu pro Pavlíčka.
MELÁNIE: Aha, na pokusy!
ANTONOVNA: No jo, všecko na ty hokusy. (Odejde.)
MELÁNIE (nakoukne do jídelny): Fimo!
FIMA (ve dveřích): Co prosím?
MELÁNIE: Vaše paní... chodí k tomu malíři každý den?
FIMA: Když prší nebo je pod mrakem, tak nechodí. To chodí pan Važin sem.
MELÁNIE (k ní přistoupí blíž): Jestlipak jsi chytrá, Fimko?
FIMA: Hloupá nejsem, prosím!
MELÁNIE: Tak jestli si všimneš, že se k sobě mají, řekneš mi to, rozumělas?
FIMA: Rozuměla...
MELÁNIE: A nikomu ani muk. Tady máš. Zadarmo to nebude.
FIMA: Poníženě děkuju... Von jí líbá ruce!
MELÁNIE: To zas tolik není. Jen koukej koukat!
FIMA: Ano prosím... Rozumím.
MELÁNIE: Jdu na zahradu... Až přijde pán, zavolej mě. (Odejde.)
FIMA: Jak poroučíte...

Přichází ANTONOVNA.

ANTONOVNA: Co s těma hrncema třískáš, jako by byly ze železa? Všecko to potlučeš...
FIMA: Chcete mě učit zacházet s nádobím?
ANTONOVNA: No, no, jen se moc nenaparuj. Na co se tě ta jarmarečnice vyptávala?
FIMA (jde do jídelny): Jak je na tom milostpaní se zdravím.
ANTONOVNA (za ní): Kdyby se radši šla podívat sama, než se vyptávat služek!

Z terasy přichází NAZAR, sundá si čepici, rozhlíží se po pokoji, vzdychne si, prstem ohmatává tapety. Zakašle.

FIMA (z jídelny): Copak nešla...? A služka je taky člověk. Jako byste sama nesloužila!
ANTONOVNA: Co já, co já...! Jenomže, kdo je pán od přírody, ten se služebnictvem nemluví. Dá rozkaz a hotovo... tak je to! Ale teď se cpe mezi milostpány kdekdo a moresy to má horší než ta němá tvář... Kdo to je?

NAZAR vejde.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 18.06.2021

    Ceska posta
­­­­

Diskuse k úryvku
Maxim Gorkij - Děti slunce







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­