Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Lidi jsou jako mraky

(...)
"Můžeš to přece zkusit. Někdy mám pocit, že lidi jsou jako mraky. Taky se furt proplýtaj. Ztrácej. Opouštěj. Nacházej"
"Mraky maj taky jména. Stejně jako lidi. A taky jich furt přibejvá. Kolem Země jich je čím dál tím víc, až ji jednou zahalí úplně. Fakt je to dokázaný. Možná je to tím, že když člověk umře a spálí ho, tak se promění v mrak. A z těch mraků někde jednou budeš pršet i ty, akorát že si nemůžeš vybrat, kde."
"Jenže každá kapka se skládá z milionu menších kapiček."
Vykládám Ilje, jak mrak vzniká, jak se na zrnko prachu nabaluje vlhkost. Ukazuju jí mraky na nebi. Řasy a cumuly. Vykládám jí, co je to bouřkový mrak a jak se řadí atmosferická fronta. Říkám jí, kde se na světě tvoří ty nejkrásnější tlakové níže a výše.
A díváme se na nebe a je mi dobře.
"A Fleischmane, jak se teda vlastně jmenuješ ty?"
Ta otázka musela přijít. Zvlášť, když už tu jednou byla. A mně bylo jasné, že to teď budu muset přiznat. Ilje. A sobě taky.
"Vlastimil. Po tátovi."
"Prej se vaši zabili v autě. To je mi líto."
Zafoukal vítr a já věděl, že jí to teď musím říct. Všechno. Že budu muset přiznat barvu.
"Nezabili se. To jsem jen vyprávěl doktorce a ostatním."