ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Joyce James (*02.02.1882 - †13.01.1941)

­­­­

Odysseus (2)

  • ukázka
  • přeložil Aloys Skoumal (Odeon, 1976)

Předmluva: Joyceův Odysseus dnes
(napsal Miroslav Jindra)

V prosinci roku 1929 přinesl Šaldův zápisník několik stránek, na nichž se píše "o tom Leviathanovi, o tom obrovském velrybovi, který strhal sítě tolika kritikům, o té obludné nestvůře, která zavalila již jiné země a chystá se zavalit příští rok i nás." S obezřetným předstihem připravoval tu F. X. Šalda své čtenáře na vydání prvního českého překladu Joyceova Odyssea. (Byl společným dílem L. Vymětala a J. Fastrové a vyšel pak u V. Petra v roce 1930 jako teprve třetí převedení tohoto díla do cizího jazyka - německá verze vyšla v roce 1927, francouzská v roce 1929.)

Od té doby uplynulo už několik desetiletí, ale i dnes se nám Odysseus jeví jako literární balvan - dílo drtivé, bořitelské, a přitom ďábelsky pokoušivé, těžko stravitelný hlavolam pro běžného čtenáře a znepokojivý řešitelský úkol pro každého, kdo se hlouběji zabývá literaturou. Více než půl století po svém vzniku (1914-1922) tato kniha stále dráždí a provokuje, stále se stává východiskem nových výbojů, stále je předmětem oddaných adorací i vášnivého zatracování.

Přečíst Odyssea, to jest opravdu do něho proniknout a "pochopit" ho, je úkol na dlouhá léta, už předem vlastně odsouzený k nesplnění. Čtete to či ono místo popáté nebo třeba podvacáté, a tu se vám nad několika větami či odstavci zazdá, že konečně začínáte vnikat do Joyceova mikrokosmu - a na příští stránce vám bezohledný autor nastaví záludně nohu nebo vás bez okolků vykopne ze svého prostoru, do něhož podle všeho nikoho nezve, v němž nikoho dlouho nesnese. Tento všestravující autorský subjektivismus je klíčovým znakem Odyssea; Joyce jako by vůbec nezajímalo, že to, co ze svého nitra v okamžitých, prchavých solipsistních asociacích vypouští na papír, má snad taky někdo číst. Ovšem to je pouze první zdání, protože rubem tohoto egocentrického líce Joyceovy vzácné mince je chladnokrevně propočítaný základní záměr, který cílevědomě užívá mistrovsky zvládnutých literárních technik a konstrukčních postupů k přípravě odrazu, jaký má dílo vyvolat: Zmatenému, očarovanému obecenstvu se tu chce v apokalyptickém rozměru postavit před oči integrální model moderního člověka se vším všudy, především s jeho složitým vnitřním životem, vědomě i podvědomě ovlivněným dezintegrací morálních hodnot a společenských vztahů, jimiž se dosud lidstvo řídilo. Uvědomme si, že jádro tohoto díla vznikalo v letech první světové válečné katastrofy, v níž se do krajnosti vyhrotily rozpory rozkládající se kapitalistické společnosti. I když Joyce válku navenek ostentativně ignoroval (když v roce 1918 vrcholila a svět se už počínal vyrovnávat s gigantickým nárazem Října, zcela neadekvátně inscenoval v neutrálním curyšském ústraní s anglickou hereckou společností Wildeovu komedii Jak je důležité mít Filipa a v souvislosti s touto escapistickou činností se neváhal zaplést do neuvěřitelně žabomyšího soudního sporu s představitelem Algernona), nemůžeme přece uvěřit, že by krutě nezasáhla nitro člověka tak citlivého, jakým bezesporu byl. Přispěla jistě k tomu, že viděl člověka, jako by byl vehnán do slepé uličky, a podal o tom svoje destruktivní svědectví, jakkoli historicky i světonázorově omezené. Z chaotické mlhoviny, kterou pro něj byl svět jeho doby, nedokázal kondenzovat novou hvězdu, která by člověku pomáhala vytyčit azimut další cesty; z předělu věků, který zastihl, stačil však vykřiknout svoje ohlušivé "Ecce, homo!" Marxistická literární historie ho proto chápe jako jedinečného zobrazitele rozkladu hodnot evropské buržoazní společnosti na počátku dvacátého věku (Zdeněk Vančura), spisovatele, který viděl rozpory kapitalistické skutečnosti, jež ho obklopovala, ale nechápal jejich příčiny a nechtěl se přimknout k tomu novému, svrchovaně optimistickému, co se v lůně století rodilo (Dmitrij Zatonskij).

"Jsem jenom irský klaun, veliký žertéř s vesmírem," řekl jednou o sobě Joyce. A jindy: "Jsem Ir, až příliš Ir." Jeho irský původ a totální vykořenění z rodné země, jakož i některé osudné peripetie jeho životní cesty hluboce ovlivnily jeho tvorbu. Připomeňme si proto základní údaje. Narodil se v Dublinu 2. února 1882 jeho matka měla po něm ještě čtrnáct dětí), studoval na jezuitské koleji a pak na katolické univerzitě absolvoval filozofii; v té době odpadl od katolictví. Chtěl potom studovat medicínu, ale protože nedostal stipendium, odešel - poprvé - z Irska. V Paříži brzy studia lékařství nechal a začal psát knižní recenze. Po roce se vrátil do Dublinu za umírající matkou a nějaký čas učiteloval, ale v roce 1904 se s Irskem rozešel definitivně. Hlavním důvodem bylo, že odmítal církevní sňatek se svou družkou Norou Barnaclovou, bez něhož v tehdejším Irsku nemohl žít (stala se úředně jeho ženou až v roce 1931 v Londýně). Zbytek života pak strávil v cizině; pouze v roce 1909 se do vlasti na krátký čas vrátil (otevřel v Dublinu biograf, ale podnik neměl úspěch) a v roce 1912 naposledy navštívil Dublin. Žil nejdříve v Pule a pak několik let v Terstu (krátkou dobu rovněž v Římě). Tam se mu narodily dvě děti, Giorgio a Lucie Anna; u dcery se později začala projevovat nevyléčitelná duševní choroba a dožila v ústavu - její tragický osud ležel jako těžký stín nad závěrem Joyceova života. O pobytu ve Švýcarsku v letech první světové války byla už zmínka. Od roku 1917 trpěl Joyce vážnou chorobou zraku a musel pak podstoupit řadu očních operací. Přesto mu zrak stále slábl. (O to vyvinutější a citlivější měl sluch a jeho díly prostupuje jakási specifická hudebnost.) Po válce přesídlil do Paříže, odkud občas vyjížděl na francouzský venkov i do zahraničí (Anglie, Německo, Belgie, Rakousko, Dánsko, Švýcarsko). V roce 1940 se před otřesy války znovu uchýlil do Curychu, kde 13. ledna 1941 zemřel. Své literární dílo vytvářel přes třicet let. Tvoří je tyto práce: sbírka básní Komorní hudba (Chamber Music - vydána v roce 1907), sbírka povídek Dubliňané (Dubliners - 1914), román Portrét umělce jako mladého muže (A Portrait of the Artist as a Young Man - časopisecky 1914-1915, knižně 1916), hra Vyhnanci (Exiles - 1918), Odysseus (Ulysses - 1922) a konečně dlouho vznikající dílo s těžko přeložitelným názvem Finnegans Wake (nejspíše "Oplakávání Finnegana" nebo "Plačky nad Finneganem" - časopisecky vycházelo v letech 1924 - 1928 pod názvem Work in Progress - "Rodící se dílo"; knižně v r. 1939). Přestože prakticky všechny své opusy vytvořil Joyce v cizině, zůstává v nich Dubliňanem do morku kostí. Nenáviděl velikášské pozérství, měšťáckou malost a provinciální hašteřivost svého národa a byl by chtěl Irsko změnit, vlastenecky integrovat, jinak ovšem než v jeho mládí vzkvétající romantické hnutí "keltské obrody", zcela obrácené do minulosti. Rebeloval proti Anglii, která svou kolonizací učinila ve středověku z Irska zemi trvalých zmatků, svárů a bídy, a Anglie sama ho dlouho odmítala. Jedním z typických joyceovských paradoxů však je, že přesto - jako ostatně řada dalších irských spisovatelů - neodmyslitelně srostl s anglickou literaturou; v některých aspektech svého vrcholného díla je například přímým pokračovatelem jak Swiftovým, tak Fieldingovým.

Dějová kostra Odyssea je velmi prostá, ba přímo banální. Předkládá výsek ze života pana Leopolda Blooma, pokřtěného dublinského Žida, pochybného žurnalisty - sotva dvacet hodin od rána něco přes půlnoc jednoho předletního dne roku 1904. Bloom ráno odejde z domova, jde na pohřeb, do redakce, zaplete se do politické diskuse, na pláži zálibně pozoruje slečny, navštíví porodnici, kde rodí jeho známá, na studentském večírku se setká s druhou hlavní postavou knihy Štěpánem Dedalem (hrdinou Portrétu), opijí se, zajdou do bordelu, a tam je Štěpán v šarvátce, kterou vyprovokuje, zraněn. Bloom se ho samaritánsky ujme a odvede ho k sobě domů. Jeho žena Marion, ztělesnění ženské smyslnosti, se přitom probudí a nemůže pak dlouho usnout. Specifikou Odyssea je, že tento prosťoučký děj je nazírán nikoli zvenčí, ale z nitra jednotlivých postav, někdy dokonce dvou najednou. Mnoho se už napsalo o této metodě, kterou Joyce dovedl do nejzazších mezí (i když ji sám neobjevil) - o psychoanalytické technice "proudu vědomí" (mylně ovšem bývá Joyce "obviňován", že vychází z freudismu, neboť v době, kdy rozpracoval Odyssea, Freudovy práce vůbec neznal). Další rozměr pak románu dodává Joyceovo rozhodnutí sepnout hrdinovy toulky katolickým Dublinem s Odysseovým blouděním Středozemním mořem, jak jsou zachyceny v nesmrtelném Homérově díle. Každá kapitola Odyssey odpovídá jedné z osmnácti hlavních epizod Odysseje a jeho hlavní postavy v ní mají svoje mytické protějšky (Bloom - Odysseus, Marion - Penelopa, Štěpán - Telemachos). Tento postup obohacuje Joyceovo dílo o silný moment parodický a jeho plytkým dějovým sekvencím dodává iracionální mystiku mýtu. Postavy tím získávají zcela specifickou dialektiku: Joyceův člověk je zároveň útočící dravec i směšná, k smrti vyděšená oběť, zpupný pán i otrok úpící pod ranami karabáče.

Bylo kdysi řečeno, že hlavní postavou Odyssea je jeho jazyk. Bezesporu představuje jakousi na všem ostatním nezávislou, svým vlastním životem pulsující kvalitu. Vybuchují v něm gejzíry rozkošnické tvořivosti, která si neklade žádné meze, nezná - ani v oblasti sexuální - žádná tabu, rozbíjí napadrť syntax a často ruší srozumitelnou artikulaci. Toto zacházení s jazykem, jímž Joyce do nejzazších možností prozkoumal estetickou funkci deformace vztahu jazykové formy a významu, je později dovedeno ad absurdum v jeho posledním díle Finnegans Wake.

Předkládaný nový český překlad, kongeniální plod neobyčejně hlubokého průpravného studia i nepředstavitelně obětavé, původnímu dílu pokorně sloužící tvůrčí překladatelské dřiny, by nám mohli mnohde ve světě závidět - vždyť toto dílo by měl mít ve svém jazyce, ve verzi co nejvěrnější originálu, k dispozici každý vzdělaný národ: k zamyšlení, studiu, kritické analýze.

Ať už Joyceův Odysseus obráží hledání - jakkoli subjektivní - pravd o člověku, nebo je jeho falzifikátem, "simplifikací v zájmu pekla" (E. M. Forster), má pro moderní světovou literaturu v pravém smyslu slova epochální význam, který lze přirovnat - s vědomím, že každé podobné srovnání pokulhává - třeba k úloze díla Picassova v moderním umění výtvarném. Prolomil určité bariéry, které už prostě nelze obnovit. Veškerá moderní próza, ale i poezie, která přichází po něm, musí k jeho existenci přihlížet. Učí se na něm Francouzi i Američané, Rusové i Japonci, jeho formálních postupů využívá moderní drama, často i film. Jistě: začasté byl a dosud je otrocky imitován a z jeho novátorských podnětů vyrůstají nové sterilní, někdy i zhoubné konvence. To však dílu samému nelze klást za vinu - pouze to výmluvně svědčí proti jeho epigonům.

Thomas Mann vidí v Odysseovi "román, jímž se končí všechny romány." My samozřejmě tak daleko nepůjdeme. Nemůžeme přijmout "ideologii" tohoto díla, jeho mystiku, jeho vnější naturalismy a vnitřní fantastiku, jeho psychoanalytické excesy a iracionální automatismy "proudu vědomí", který zachycuje. Přesto ho však zařadíme do kulturních dějin lidstva jako jeden z jejich milníků. Kdybychom ho totiž chtěli přehlížet, stejně bychom naň na cestách světem literatury neustále naráželi.

I

Otylý, statný Tur Mulligan se vynořil ze schodů, nesl misku s mydlinami a na ní křížem přes sebe měl ležet zrcátko a břitvu. Jitřním vánkem se mu vzadu vzdouval nepřepásaný župan. Pozdvihl misku a zanotoval:
- Introibo ad altare Lei.
Postál, zamžoural do tmavého točitého schodiště a chraplavě křikl:
- Pojď sem, Čabaláku. Pojď sem, ty jezovitský strašpytle. Obřadně pokročil vpřed a vystoupl na dělovou obrubeň. Rozhlédl se a třikrát se vší vážností požehnal věž, okolní krajinu a procítající kopce. Jak zahlédl Štěpána Dedala, nachýlen k němu o překot nad ním dělal křížky, vyrážel z hrdla kloktavé zvuky a pokyvoval hlavou. Nevrlý a ospalý Štěpán se opřel pažemi o hořejšek schodiště a chladně pozoroval žehnající třaslavý kloktavý obličej, koňsky protáhlý, a plavé netonzurované vlasy, zrnité a žíhané jako světlý dub.
Tur Mulligan nakoukl pod zrcátko a hbitě zas misku přikryl.
- Zpátky do piksly, zahartusil. A kazatelským tónem dodal:
- Neboť toto jest, milení, pravá Kristýnka: tělo a duše a krev a rány boží. Zvolna hrát, prosím. Zavřete oči, panstvo. Chvilinku. Bílé krvinky nějak zlobí. Mlčet.
Zašilhal vzhůru a táhle hvízdl, chvíli se bedlivě zaposlouchal, až mu rovné bílé zuby probleskovaly zlatými tečkami. Chrysostomos. V odpověď zalehl do tišiny dvojí ostrý hvizd.
- Děkuji, kamaráde, křikl jaře. Stačí. Vypnout, prosím. Seskočil z obrubně, k nohám si přihladil rozevlátý župan a vážně si měřil svého pozorovatele. Otylým zatmělým obličejem a posupnou oblou sanicí připomínal nějakého preláta, středověkého příznivce umění. Na rtech se mu rozhostil vlídný úsměv.
- Úplná legrace, rozjařil se. To tvoje hloupé jméno, starořecké.
V žertu přátelsky pohrozil prstem, uchichtl se a přistoupil k předprsni. Štěpán Dedalus vykročil nahoru, malátně popošel za ním, usedl na kraj obrubně a pozoroval ho, jak rovná zrcátko na předprseň, namáčí štětku do mydlin a mydlí si líce a krk.
Tur Mulligan mlel rozjařeně:
- Já mám taky hloupé jméno: Malachjáš Mulligan, dva daktyly. Ale helénsky zní, ne? Přímo turovsky křepče a slunně. Musíme do Athén. Pojedeš se mnou, když pumpnu tetu o dvacet liber?
Položil štětku, s chutí se zasmál a křikl:
- Tak co, pojedeš? Ty jezovitská sušinko. Zmlkl a opatrně se holil.
- Něco mi, Mulligane, pověz, řekl klidně Štěpán.
- Copak, zlatíčko?
- Jak dlouho ještě pobude Haines tady ve věži?
Přes pravé rameno k němu Tur Mulligan otočil vyholenou líc.
- Bože, ten je ale hrozný, řekl upřímně. Nadutý Sasík. Ty jsi podle něho nevychovanec. Sakramentští Angláni. Div nepuknou samými penězi a zácpou. Protože si odbyl Oxford, to je toho. Pravý oxfordský švih máš, Dedale, ty. On tě nechápe. Nejlíp ti padne, jak já ti říkám, Čabalák, Čepelák.
Opatrně si oholil bradu.
- Celou noc blouznil o černém panterovi, ozval se Štěpán. Kde má futrál s puškou?
- Nebohý šílenec, řekl Mulligan. Měl jsi nahnáno?
- A jak, vyhrkl už zase postrašený Štěpán. Být tady potmě s neznámým člověkem, který blouzní a kňourá, že zastřelí černého pantera. Ty zachraňuješ tonoucí. Já žádný hrdina nejsem. Jestli tady zůstane, tak se seberu a půjdu.
Tur Mulligan se ušklíbl nad mydlinou na břitvě. Snesl se z hradu a honem prohledával kapsy u kalhot.
- Hernajs, zavrčel.
Přistoupil k obrubni, sáhl Štěpánovi do horní kapsy a řekl:
- Půjč nám šnuptychl, ať si s ním utřu břitvu.
Štěpán si od něho nechal vytáhnout a za cípek rozvěsit špinavý pomačkaný kapesník. Tur Mulligan utřel důkladně čepel. Potom si prohlédl kapesník a řekl:
- Bardův šnuptychl. Nový umělecký odstín pro naše irské básníky: soplivá zeleň. Dá se přímo chutnat.
Znovu vystoupil na obrubeň a zahleděl se na Dublinský záliv; na hlavě mu zlehka povívaly plavé, světle dubové vlasy.
- Panebože, nic naplat, moře je, jak říká Algouš, šedivá něžná matka. Soplivě zelené moře. Šourkostažné moře. Epi oinopa ponton. Ach, ti Řekové, Dedale. Však já tě o nich poučím. Přečteš si je v originále. Thalatta! Thalatta! Naše velká něžná matka. Pojď a viz.
Štěpán vstal a přistoupil k předprsni. Opřen o ni hleděl na vodstvo a na poštovní parník, vyjíždějící z ústí kingstownského přístavu.
- Naše mocná matka, řekl Mulligan.
Rázem stočil velké pátravě oči od moře k Štěpánovu obličeji.
- Teta si myslí, že jsi svou matku umořil. Proto prý se s tebou nemám stýkat.
- Někdo ji umořil, nasupil se Štěpán.
- Taky jsi, sakra, mohl, Čepeláku, pokleknout, když tě o to matka před smrtí žádala, řekl Tur Mulligan. Jsem stejný krobián jako ty. Ale když si pomyslím, jak tě matka posledním dechem prosí, abys poklekl a pomodlil se za ni. A ty to neuděláš. Je v tobě kus zlovolnosti...
Zmlkl a znovu si zlehka namydlil druhou líc. Rty se mu zkřivily shovívavým úsměškem.
- Ale znamenitý komediant. Čepelák, komediant nad jiné znamenitý.
Holil se stejnoměrně a důkladně, mlčky, usebraně.
Loktem opřen o hrbolatou žulu, podepíral Štěpán dlaní čelo a civěl na roztřepený okraj oblýskaného černého rukávu. Srdce mu drásal žal, zatím ještě ne žal lásky. Po smrti k němu mlčky ve snu přišla, celá zchřadlá v hnědém odstávajícím rubáši, páchla voskem a palisandrem, a jak se nad ním němě, vyčítavě shýbla, dech jí čpěl pokropeným popelem. Přes odranou manžetu viděl, jak vedle něho přežraný hlas zdraví moře jako velkou něžnou matku. Prstenec zálivu a obzoru obmykal kalně zelenou spoustu kapaliny. Vedle úmrtního lůžka měla stát bílou porcelánovou misku se ztuhlou zelenou žlučí, chroptivým zvracením rvanou z hnijících jater. Znova Tur Mulligan utřel břitvu.
- Ach, ty psoto, řekl vlídně. Dám ti košili a pár šnuptychlů. Jak ti padnou ty krátké kalhoty z druhé ruky?
- Pasují akorát, odpověděl Štěpán.
Tur Mulligan si vyholil důlek pod dolním rtem.
- Legrace, řekl spokojeně, vlastně by se mělo říkat z druhé nohy. Bůhvíjaký syfilitický ožrala je odložil. Mám jedny s pěkným vlasovým proužkem, šedé. Budeš v nich úplný švihák. Nežertuji, Čepeláku. Když se nastrojíš, vypadáš ohromně.
- Děkuji, řekl Štěpán. Jestli jsou šedé, tak je nosit nemohu.
- On je nosit nemůže, řekl Tur Mulligan svému obličeji v zrcátku. Etiketa je etiketa. Matku umoří, ale šedé kalhoty nosit nemůže.
Uložil pečlivě břitvu a hladivými tykadly prstů si ohmatal hladkou pleť. Štěpán odvrátil pohled od moře k otylému obličeji s kouřově modrýma těkavýma očima.
- Ten chlap, co jsem s ním byl včera večer U lodi, ozval se Mulligan, tvrdí, že máš c. š. p. Sám je v Třeštilově spolu s Conollym Normanem. Celkovou šíleneckou paralýzu.
Půlkruhem otáčel zrcátko a v slunci zářícím na moře posílal tu zprávu dál. Smál se vykrojenými, hladce vyholenými rty i špičkami bílých třpytných zubů. Smích lomcoval celým jeho lepým trupem.
- Jen se na sebe podívej, ty úděsný barde.
Štěpán se nahnul, a vlasy hrůzou zježeny, koukl do podaného zrcátka, napříč rozštípeného křivou prasklinou. Jak mě vidí on a druzí. Kdopak mi vybral ten obličej? Tuto neodvšivenou psotu. I on se mě ptá.
- Schrastil jsem je v pokojíku naší cuchty, řekl Tur Mulligan. Pro ni stačí. Kvůli Malachjášovi mívá teta samé nehezké služky. Neuvoď ho v pokušení. A slově Voršila.
Znovu se zasmál a odtáhl Štěpánovi zrcátko od vyjevených očí.
- Vztek Kalibana, že se nevidí v zrcadle, řekl. Škoda, že se tě Wilde nedožil.
Štěpán ucouvl, ukázal na zrcátko prstem a trpce řekl:
- Toť symbol irského umění. Služčino puklé zrcátko. Najednou se Tur Mulligan zavěsil do Štěpána a procházel se s ním dokola po věži, až mu přitom cinkaly o sebe břitva a zrcátko, zastrčené do kapsy.
- Neměl bych si tě, Čepeláku, tolik dobírat, řekl vlídně. Bůhví, je v tobě víc než v nich všech dohromady.
Už zas odparíroval. Bojí se lancety mého umění a já jeho lancety. Chladného ocelového péra.
- Služčino puklé zrcátko. Pověz to dole tomu bulíkovi a vyraz z něho zlaťák. Peněz má, až smrdí, a tebe pokládá za nevychovance. Jeho fotr prodával Zulukafrům projímadlo nebo jiný sakramentský šmejd a nasekal na tom prachy. Bože, dát se tak my dva, Čepeláku, dohromady, snad bychom ten náš ostrov postavili na nohy. Snad bychom ho pohelénštili.
Cranlyho paže. Jeho paže.
- Když si pomyslím, u jakých prasat musíš žebrat. Jenom já vím, co v tobě vězí. Pročpak mi nedůvěřuješ? Co ti u mě vadí? Ten Haines? Jestli tady nepřestane povykovat, přivedu si Seymoura a zpražíme ho hůř, než kdysi zpražili Cliva Kempthorpa.
Ryk mladistvých pracháčů v Kempthorpových místnostech. Samá bledule: popadají se za břicho, chytají se kolem krku, ach, já se zadusím! Oznam jí to, Aubrey, šetrně! Já zhynu! S vlajícími cáry košile poskakuje a pajdá kolem stolu, kalhoty spuštěné až na kotníky, s krejčovskými nůžkami ho honí Ades z Magdaleniny koleje. Obličej vyjukaného telátka, ozlacený pomerančovým džemem. Nechte mi kaťata! Nedělejte ze mě motovidlo!
Pokřik z otevřeného okna plaší večer v ambitech. Zástěrou opásaný hluchý zahradník v masce Matthewa Arnolda postrkuje na chmurném pažitu žací strojek a bedlivě sleduje vířící drobty travních stébel.
My jsme ... pro nové pohanství ... omfalos.
- Jen ho tady nech, řekl Štěpán. Drží ho to jen v noci.
- Tak co? vyjel si na něho Tur Mulligan. Vymáčkni se. Mluvím s tebou docela upřímně. Co proti mně máš?
Zastavili se a zírali ke kosému ostrohu Bray Head, položenému na vodě jako rypák spící velryby. Štěpán klidně vysmekl paži.
- Mám ti to říct? zeptal se.
- Ano, tak co? odpověděl Tur Mulligan. Na nic si nevzpomínám. Při řeči hleděl Štěpánovi do obličeje. Vánek mu ovíval čelo, čeřil plavé nečesané vlasy a oči stříbřil starostlivými záblesky. Vlastním hlasem sklíčený Štěpán řekl:
- Vzpomínáš si ten den po matčině smrti, jak jsem k vám přišel? Tur
Mulligan se zamračil a řekl:
- Cože? Kde? Na nic se nepamatuji. Pamatuji si jen myšlenky a pocity. Proč? Copak se, proboha, stalo?
- Vařil jsi čaj, řekl Štěpán, a já jsem ti šel přes odpočívadlo pro horkou vodu. Ze salónu vyšla s nějakým návštěvníkem tvá matka. Zeptala se tě, koho máš u sebe.
- No a? řekl Tur Mulligan. Copak jsem řekl? Už nevím.
- Řekl jsi, odpověděl Štěpán: Ale jenom Dedala, matka mu chcípla jak hovádko.
Tur Mulligan se začervenal, že vypadal ještě mladší a roztomilejší.
Nervózně potlačil rozpaky.
- Copak je vlastně smrt tvé matky, tvoje nebo moje? zeptal se. Ty jsi viděl umírat jenom matku. Přede mnou jich v Mater Misericordiae a v Richmondu denně zhebnou spousty a potom je v pitevně rozřežou na dršťky. Je to hovadství, zkrátka a dobře. Nic na tom není. Když tě o to matka žádala, ty jsi u jejího úmrtního lůžka nepoklekl a za ni se nepomodlil. Proč? Protože máš v sobě kus zatrachtilého jezovitství, jenže jezovitství naruby. Mně to připadá legrační a hovadské. Mozkové laloky jí už nefungují. Doktorovi říká sir Petr Teazle a z prošívané deky trhá blatouchy. Dělej jí pomyšlení, než bude po všem. Nevyhověl jsi jejímu předsmrtnému přání, a na mě zahlížíš, protože nekňourám jako nějaká najatá plačka od Lalouetta. Směšné! Snad jsem to opravdu řekl. Památky tvé matky jsem se tím nechtěl dotknout.
Při řeči do něho zase vjelo sebevědomí. Nechtěje jitřit srdce, rozdrásané těmito slovy, odsekl Štěpán mrazivě:
- Že ses dotkl mé matky, na to nemyslím.
- Tak na co? zeptal se Tur Mulligan.
- Že ses dotkl mě, odvětil Štěpán. Tur Mulligan se otočil na patě.
- Eh, ty protivo! vyhrkl.
Rázně se pustil kolem předprsně. Štěpán se nehýbal z místa a přes klidné moře upřeně zíral k ostrohu. Moře i ostroh znejasněly. Krev mu bušila v očích, až se mu pohled zamlžil a líce zhorečnatěly.
Z věže někdo zahulákal:
- Jste nahoře, Mulligane?
- Už jdu, odpověděl Tur Mulligan. Ohlédl se po Štěpánovi a řekl:
- Podívej se na moře. Toho se nic netkne. Přestaň, Čepeláku, s Loyolou a pojď dolů. Sasík touží po ranních plátcích slaniny.
Chvilku měl ještě hlavu trčet nad schody ve výši střechy.
- Tak se tím celý den neužírej. Jsem nedůsledný. Nech toho smutného hloubání.
Hlavou zmizel, ale vzdalujícím se hlasem dál hučel ze schodů:

Nehloubej, v sebe uzavřen,
o lásky trpké záhadě.
Nad vozbou z bronzu Fergus ční.

Od schodů k moři, kam zíral, mlčky se jitřním poklidem nesly lesní stíny. U břehu i dále od něho se bělalo vodní zrcadlo, čeřené lehce obutýma hbitýma nohama. Bílá ňadra šerého moře. Souběžné hlasy, dva a dva. Ruka drnkající na harfové struny a spájející jejich souběžné akordy. Vlnově bílá snoubená slova se třpytí na šeré hladině.
Zvolna zakrýval slunce mrak a hlubší zelení zešeřoval záliv. Za ním, Štěpánem, se prostírá, ta jímka hořkého vodstva. Fergusova píseň: sám a sám jsem ji u nás zpíval a protahoval dlouhé chmurné akordy. Ona měla dveře dokořán: chtěla slyšet, jak hraji. Oněmělý hrůzou a lítostí jsem k ní přistoupil. Plakala na žalostném lůžku. Pro ta slova, Štěpáne: nad lásky trpkou záhadou.
Kam teď?
Její tajnosti: v zamčené zásuvce staré pérové vějíře, taneční pořádky s třapci, jantarové korále. Klec pověšená v slunném okně u nich doma, když byla ještě malá. V pantomimě o strašlivém Turčínovi slyšela zpívat starého Royce a spolu s ostatními se smála, když zpíval:

Když zachce se mi,
tu přede všemi
jsem neviditelný.

Přeludné veselí, dávno uklizené, načpělé pižmem.

Nehloubej, v sebe uzavřen

Spolu se svými hračkami uklizená do paměti přírody. V tom zahloubání naň dorážely vzpomínky. Sklenice vody, kterou si z kuchyňského kohoutku natočila, když přistoupila ke stolu Páně. Vydloubané jablko s náplní nerafinovaného cukru se jí za tmavého podzimního večera opéká na patce krbu. Ladné nehty má zčervenalé od krve vší, navískaných v dětských košilkách.
Mlčky ve snu k němu po smrti přišla, celá zchřadlá v hnědém odstávajícím rubáši, páchla voskem a palisandrem, a jak se nad ním s němými tajnými slovy shýbla, dech jí čpěl pokropeným popelem.
Skelným zrakem ze záhrobí mi krotila a krušila duši. Upřeným jen na mě. Hromnička ozařuje její smrtelný zápas. Hromničné světlo na zmučeném obličeji. Chraplavý hlas jí hrůzou sípá, zatímco všichni klečí a modlí se. Upřeným pohledem mě sráží na kolena. Liliata rutilantium te confessorum turma circumdet: iubilantium te vir ginům chorus excipiat.
Gule! Žroutko mrtvol!
Ba ne, máti, dej mi pokoj a nech mě žít.
- Hej, Čepeláku!
Z věže zazvučel Mulliganův hlas. Blížil se po schodech, znovu se rozlehl. Štěpán, dosud rozechvělý vnitřním úpěním, vnímal nápor teplého slunce a za sebou vlídná slova.
- Dedale, buď té dobroty a pojď dolů. Snídaně je na stole. Haines se omlouvá, že nás v noci budil. Už je dobře.
Štěpán se otočil a řekl: Už jdu.
- Tak pojď, řekl Tur Mulligan, pro Kristovu lásku. Pro lásku mou a nás všech.
Zastrčil hlavu a zas ji vystrčil.
- Vyprávěl jsem mu o tvém symbolu irského umění. Prý je duchaplný. Pumpni ho o libru, ano? Totiž o zlaťák.
- Já dnes dopoledne beru, řekl Štěpán.
- Sobotáles? řekl Tur Mulligan. Kolik? Čtyři libry? Jednu nám půjč.
- Když ji potřebuješ, řekl Štěpán.
- Čtyři lesklé sovereigny, zajásal Tur Mulligan. Nádherně se opijeme, že nad tím druidští druidi zůstanou paf. Čtyři všemohoucí sovereigny.
Ruce rozpřaženy, dupal po kamenných schodech a po londýnsku falešně prozpěvoval:

Pivo, víno, whisky sem,
nádherné se opijem
v den korunovace,
korunovace.
Nádherně se opijem
v den korunovace.

Nad mořem dovádělo teplé slunko. Na předprsni svítila zapomenutá niklová miska na holení. Nač ji odnášet? Neměl bych ji tam celý den nechat, zapomenuté přátelství?
Přistoupil k ní, podržel ji v ruce, vnímal její chlad, čichal lepkavou pěnu mydlin, v nichž trčela štětka. Tak jsem v Clongowes nosíval kadidlovou lodičku. Jsem jiný a přece stejný. Služebník. Služebníkův služebník.
V šeré, klenuté věžní obytné místnosti Tur Mulligan, navlečený do županu, šukal před krbem, hned jeho žlutý žár zakrýval, hned ho zas odkrýval. Z vysokých střílen křížem padaly na dlaždicovou podlahu dva paprsky vlahého světla: v jejich průsečíku se vznášel a kroutil oblak uhelného čoudu a výpar škvařeného tuku.
- My se tady udusíme, řekl Tur Mulligan. Hainesi, otevřte přece dveře.
Štěpán položil holicí misku na truhlu, z rohože, na níž seděl, vstal
nějaký čahoun, přistoupil k veřejím a trhnutím otevřel vnitřní dveře.
- Máte klíč? ozval se.
- Má ho Dedalus, řekl Tur Mulligan. Propánajána, já se zalknu. Aniž zdvihl hlavu od ohně, houkl:
- Čepeláku!
- Je v zámku, řekl Štěpán a hnul sebou.
Klíč dvakrát zaskřípěl, těžké dveře se rozlétly dokořán a dovnitř vnikl vítaný svit a čistý vzduch. Haines stál ve dveřích a vyhlížel ven.
Štěpán si pošoupl naštorc postavený kufřík ke stolu, usedl a čekal. Na mísu, kterou měl stát vedle, vysypal Tur Mulligan, co usmažil. Potom odnesl mísu a velký čajník na stůl, rázně je postavil a ulevil si povzdechem.
- Já se rozpouštím, řekl, jak prohodila svíčka, když ... Pst. Už o tom ani muk. Čepeláku, probuď se. Chleba, máslo, med. Hainesi, pojďte dovnitř. Žrádlo je hotovo. Požehnej nás, Pane, a těchto tvých darů. Kde je cukr? To je blbé, mléko nikde.
Štěpán vyndal z truhly bochník, skleničku medu a nádobu s máslem. Tur Mulligan podrážděně usedl.
- Co je to za pajzl? řekl. Povídal jsem jí, že má chodit v osm.
- Vypijeme ho tmavý, řekl Štěpán. V truhle je citrón.
- Jdi do háje s těmi tvými pařížskými ciráty, řekl Tur Mulligan. Já chci sandycovské mléko.
Dveřmi vkročil dovnitř Haines a klidně řekl:
- Ta ženská s mlékem už jde.
- Bůh vám žehnej, křikl Tur Mulligan a skokem vstal. Posaďte se. Nalejte si čaje. Cukr je v pytlíku. Co se budu patlat se sakramentskými vejci. Rozkrojil smaženici na míse a vyklopil ji na tři talíře se slovy:
- In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. Haines se posadil a nalil čaj.
- Každému po dvou kostkách, řekl. Jářku, Mulligane, vy ale děláte silný čaj.
Tur Mulligan krájel z bochníku tlusté krajíce a mluvil nasládlým babským hlasem:
- Dyž máčím, jak říkala kmotra Groganová, tak máčím. A dyž močím, tak močím.
- Hrome, to je ale čaj, řekl Haines.
Tur Mulligan pořád krájel a nasládle hovořil:
- Bodejť ne, paní Cahillová, povídá. Promiňte, milá paní, povídá Cahillová, nedej Pánbůh, abyste to dělala do jednoho hrnce.
Jednomu po druhém podal stolovníkům tlustý krajíc, napíchnutý na nůž.
- Tady máte, Hainesi, kus lidopisu do své knihy. Pět řádek textu a deset stran poznámek o dundrumském lidu a jeho rybích božstvech. Vytiskly babice v roce velké vichřice.
Otočil se k Štěpánovi, povytáhl obočí a udiveně se zeptal:
- Nevzpomínáte si, kolego, mluví se o čajníku a nočníku kmotry Groganové v Mabinogiu nebo v upanišadách?
- Myslím, že ne.
- Vážně? ozval se Tur Mulligan stejným tónem. A proč ne, prosím.
- Mně se zdá, řekl Štěpán s plnými ústy, že se v Mabinogiu ani mimo Mabinogion nevyskytuje. Podle mě byla kmotra Groganová Marianina příbuzná.
Tur Mulligan se radostně usmál.
- Báječné, řekl strojeně líbezným hlasem, vycenil bílé zuby a vesele zamžoural. Myslíš? Přímo báječné.
Najednou se všecek zamračil, znovu důkladně zakrojil do bochníku a chraplavě rezavým hlasem zamručel:

Copak Marianě schází,
nic ji nerozhází
Sukně vyhrnuté...

Nacpal do úst smažená vejce a žvýkal a broukal. Dveře se zatměly, jak
do nich někdo vkročil.
- Mlíko, prosím.
- Jen dál, milá paní, řekl Mulligan. Čepeláku, podej džbán. Stařena
pokročila dovnitř a stanula vedle Štěpána.
- Pěkné ráno, pane, řekla. Chvála Pánubohu.
- Komu? blýskl po ní Mulligan. No bodejť. Štěpán sáhl za sebe a podal
z truhly džbán.
- O sběrateli předkožek, utrousil Mulligan k Hainesovi, mluví ostrované v jednom kuse.
- Kolik, prosím? zeptala se stařena.
- Kvart, řekl Štěpán.
Pozoroval ji, jak do odměrky a z ní do džbánu nalévá husté bílé mléko, ne vlastní. Staré scvrklé cecky. Znovu dolila odměrku a ještě přídavek. Stará a záhadná k nim vešla z ranního světa, snad jeho poselkyně. Při nalévání chválila mléko, jaké je dobré. Na žírné nivě přičapla za svítání u trpělivé krávy, jako nějaká čarodějnice na muchomůrce, a vrásčitými prsty hbitě mnula tryskající struky. Rosou zperlené stádo, jakpak by ji neznalo, bučelo kolem ní. Perla pastvin a ubohá stařena, jak jí v dávných dobách říkali. Tulačka, povržená smrtelnice, která slouží svému přemožiteli i svému lehkomyslnému svůdci, jejich společná běhna, poselkyně tajemného rána. Zda sloužit, nebo tupit, to neví: ale ucházet se o její přízeň je pod jeho důstojnost.
- Dobré je, milá paní, řekl Tur Mulligan, jak doléval mléko do šálků.
- Ochutnejte, prosím, řekla.
Upil, jak si přála.
- Kdybychom se živili takovou vydatnou potravou, hlaholil, nebylo by u nás tolik zkažených zubů a zkažených útrob. Bydlíme na močálu, jídlo odbýváme, ulice dláždíme prachem, koňskou mrvou a souchotinářskými chrchly.
- To studujete, prosím, medicínu? zeptala se stařena.
- Ano, milá paní, odpověděl Tur Mulligan.
Štěpán poslouchal a vzdorně mlčel. Před tím, kdo ji hlučně okřikuje, před svým ranhojičem, před svým šamanem sklání starou hlavu; mne si nevšímá. Před tím, kdo ji do hrobu vyzpovídá a udělá na ní pomazání všemu kromě nečistého ženského lůna, vždyť ona, oběť hadova, je učiněna z těla muže, ne k podobě boží. A před tím, kdo ji hlučně umlčuje, rozpačitě těká zrakem.
- Rozumíte tomu, co říká? zeptal se jí Štěpán.
- To mluvíte francouzsky, prosím? řekla stařena Hainesovi. S důvěrou
k ní Haines pronesl delší řeč.
- Irsky, řekl Tur Mulligan. A co vy, mluvíte po našemu?
- Podie zvuku mi to připadalo irsky, řekla stařena. Vy jste, prosím, ze západu?
- Já jsem Angličan, odpověděl Haines.
- On je Angličan, řekl Tur Mulligan, podle něho bychom měli v Irsku mluvit irsky.
- To bychom měli, řekla stařena, stydím se, že sama irštinu neznám. Od těch, kdo ji znají, vím, že je to skvělá řeč.
- Skvělá, to je málo, řekl Tur Mulligan. Přímo nádherná. Dolej čaj, Čepeláku. Vzala byste si, milá paní, šálek?
- Děkuji, ani ne, řekla stařena a kulaté držadlo konvice si navlékla na předloktí, že odejde.
Haines jí řekl:
- Máte účet? Snad bychom jí měli, Mulligane, zaplatit. Štěpán dolil
všechny tři šálky.
- Účet, prosím? zaváhala. Sedm dní pinta po dvou penny to dělá sedmkrát dva penny to je šilink a dva penny navíc a poslední tři dny kvart po čtyřech penny to dělá třikrát kvart je šilink k tomu šilink a dva penny to dělá dva šilinky a dva penny, prosím.
Tur Mulligan povzdychl, nacpal do úst z obou stran tlustě namazanou kůrku, natáhl nohy a prohledal kapsy u kalhot.
- Zaplať a tvař se vlídně, usmál se na něho Haines.
Štěpán dolil třetí šálek, lžička čaje bledě zbarvila husté, syté mléko. Tur Mulligan vylovil florin, otočil ho v prstech a křikl:
- Zázrak!
Odcvrnkl ho po stole k stařeně a řekl:
- Víc toho po mně, zlatíčko, nežádejte. Co mohu dát, to dám. Štěpán jí
vložil peníz do neshánlivé dlaně.
- Dvě penny zůstanem dlužni, řekl.
- To nespěchá, prosím, řekla a vzala si peníz. To nespěchá. Má ucta.
Vysekla pukrle a odešla, a za ní se neslo Mulliganovo něžné
prozpěvování:

Má nejdražší, mít toho víc,
víc bych ti k nohám složil.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 13.01.2015

   
­­­­

Diskuse k úryvku
James Joyce - Odysseus (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­