Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Marie a básník

Stále se na ni dívá. Jako by už slyšela jeho hlas. Na tuhle chvíli čekala. Nevěděla přesně, jak bude vypadat, ale čekala na ni. Teď ji nesmí nechat uplynout. Ruce se jí trochu třesou. Otevřela kabelku. Kapesník spadl do bláta.
Už tak dlouho nic nenapsal. Protože není o čem. Protože chtějí, aby psal o věcech, které mu jsou cizí. Protože lidé si lžou a protože už dávno není mladý. Protože lidé jsou prázdní a jemu je z nich úzko. I ze sebe sama.
Přestalo pršet. Na stromě se rozezpíval kos. Básník by možná napsal, že zpíval lidem pro radost anebo milencům do tichých šepotů, ale zpíval jen proto, že byl večer a přestalo pršet. Lidé ho stejně neposlouchali.
Je to trapné. Ale musí v tom žít. A třepat hladká slova, tisíciletá slova do dlouhých nocí, do prázdných sudů, do pustých srdcí.
Zatřepal kyticí a potom dlouhými, plavnými kroky spěchal po mokré ulici.
Kapesník se už napil hnědým blátem.
Sebrala ho. Tak, je po všem. Fuj! Má smůlu. Už ji nic nepotká. Má smůlu! Také velká láska ji nepotká. Jenom Štěpa.
Tamhle už jde.
Štěpán je tak obyčejný. Všechny holky to na něm vidí. Nedovede nic, jenom být hloupě zamilovaný. A vymýšlet si. Čím budou a kam pojedou, a že něco postaví. Kdo mu o to stojí?
Došel k ní. "Máňo," řekl, "to je dobře, bál jsem se, že nebudeš čekat!"
"Pršelo přece," odsekla.
V kalužinách se zrcadlilo nebe. Jeden z mraků byl žlutě orámován světlem měsíce a plul ve vodě nechávaje za sebou hvězdy. Štěpánovi připadal jako loď, která je jednou poveze vzduchem, ale ostýchal se to říci nahlas. Jenom cítil, že každý z takových drobných okamžiků ho spojuje s ní.
Měl ruce jako zedník. A tu chůzi!
Ani košili si nevzal čistou!
Jak nudné je jít s takovým člověkem.
Šli spolu ulicí.