ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dousková Irena (*18.08.1964)

­­­­

Goldstein píše dceři

  • ukázka
  • vydalo nakladatelství Melantrich (Praha, 1997)

10.10.1988
Tel Aviv

Milá Kláro,
je svízelné, ne-li nesmyslné Ti posílat další psaní, aniž jsem od Tebe dostal jedinou řádku odpovědi. Mám najednou pochybnosti, jestli Tě to všechno vůbec zajímá, jestli to v Paříži nebyla jenom momentální zvědavost etc... Ale Tys to nové spojení začala, tak to máš na krku, dokud mi neřekneš, abych toho nechal.
Mám dnes narozeniny (ten Tvůj dopis jsem si slíbil coby dárek), je mi 57 let! Neexistuje snad nikdo starší než já! Unavený, "hora sádla", slavný, v jistém smyslu velice sám, takřka bez ambicí. Každý, úplně každý mě má rád, ale ty, kteří mě milovali, lze spočítat na prstech jedné ruky. Banální bilance.
Rád bych Tě viděl opět spící, abych věděl, máš-li "znamení míru na čele".
Tenkrát, když jsem Tě viděl naposledy, vypadalas nejen "nevinně a skromně", ale také neobyčejně líbezně. Tak proč nepíšeš?
Josef

15.10.1988
Tel Aviv

Včera jsem telefonoval a řekl jsem: "Kláro?" A stejný hlas jako Tvůj odpověděl: "Ne, tady je stará Kalousková." Tak jsme se trochu smáli a trochu mluvili a Anička měla mladý hlas a byla docela milá (aspoň se mi to zdálo). Dnes jsem mluvil s Tebou. Tak tedy:
Narodil jsem se 10.10.1932 v Bra­tislavě. Pamatuji se: malá ulička, slunná, tichá.
Otec - vysoký, tlustý obr, tichý, hodný, velice vzdělaný, nikdy nemluvil hlasitě, nikdy se nezabýval denní výchovou dětí. Četl knihy, naslouchal Beethovenovi, měl velkoobchod s klasickými gramofonovými deskami, kouřil obrovské doutníky a dal mi provždycky pocit klidu a míru.
Matka - také veliká žena. Nevím, jaká byla v době míru, byl jsem příliš malý. Za války se starala o celou rodinu. Dědečci, babičky, strýci, my všichni, dokumenty... Přežít, pokud možno dlouho, nebýt v transportu do Osvětimi - dnes, zítra, příští měsíc, příští rok - po léta to zvládala sama. Až do září 1944. Měla obchod filmovými a fotografickými kamerami. Milovala mého otce. Jmenovala se Klára. Jednou Ti o ní povím víc. (Židé, kteří se nenarodili v Israeli, mají vždycky dvě jména - jedno občanské a jedno židovské - většinou biblické. To židovské jméno mé matky bylo Ester.)
Bratr Jiří - o šest let starší než já, vážný mladý kluk, pořád něco studoval. Když ho v roce 1944 zabili, bylo mu devatenáct.
A nakonec já - nejmladší, nejmenší, všichni mě milovali a kazili, dědečkové a strejcové a babičky a tety. Tak jsem byl patrně svízelné děcko. Otec mého otce, tedy můj dědeček Emil, byl strašně bohatý. Měl obchodní dům s hračkami. Tak si to mé dětství dovedeš představit. Někdy ve dvacátých letech koupil - jak se to říká - letnohrádek? - na kopci vysoko nad Bratislavou. No, vlastně to kdysi patřilo císařce Marii Terezii, veliká vila s obrovskou zahradou. Někdy začátkem třicátých let to dal mému otci, a tak jsme tam žili, než nás arizátoři v roce 42 vyhodili. Byly tam dva třistaleté kaštanové stromy, otec tam se mnou často seděl a povídal. V září 1944 všechny odvezli do Osvětimi a zplynovali. Den před tím transportem maminka někde ukryla dědečka a babičku, kteří v úkrytu přežili válku. Bylo jim přes 80 let. Mě máma dala do jiného, předem připraveného a zaplaceného úkrytu. Pamatuju se na poslední rozloučení s otcem, matkou a bratrem. V únoru 1945 mě gestapo zatklo a další tři měsíce jsem strávil v Terezíně. Bylo mi třináct a půl, když jsem odtamtud začátkem května 1945 utekl se dvěma kamarády. Šli jsme pěšky do Prahy, ještě se tu a tam střílelo. Vlezli jsme na ruský vojenský transportér a 14. května 1945 jsem byl opět v Bratislavě. Tam mi úřady sdělily, že dědeček a babička žijí, ostatní jsou mrtví. Začala doba samoty, která nikdy úplně neskončila.

...

9.11.1988
Tel Aviv

"...Tak z čeho člověk vlastně žije?
Z modrého květu fantazie
všechno jsou sny a představy..."
takhle jsi to napsala a nemám, co bych k tomu dodal. Vlastně po těchhle verších je dopis antiklimax, ale přece jenom Ti, Kláro, napíši pár řádků kostrbatou prózou, nic jiného nemám.
Jak malé děcko žiji v uplynulých týdnech z modrého květu fantazie, sním o našem led-novém setkání ve Vídni. (Jak na Tebe čekám na zasněženém nádraží - nevím, proč ne na letišti - pára stoupá z lokomotiv, cestující se hrnou z vlaku a pak Ty...) Tak nepřijedeš. Vlastně je to logické, člověk v mém věku si již nemá plést sny se skutečností. Ani Ti neumím říct, jak je mi to líto. Pořád jsem se bál, že těsně před naším setkáním umřu rozčilením, tak tedy neumřu, ale ani se nesetkáme. Snad v létě, kdo ví.
Děkuji za fotky a básně. Fotky jsou pěkné, Ty, Anička i oba Karlové, podle všeho šťastná rodina. To je dobře. Úžasně se podobáš Aničce, ale v tmavším, "tvrdším" vydání. Víc pražská nežli ždáňská. Bylo těch čtyřiadvacet let těžkých? Kolem úst to tak vypadá. Promiň tu ochotnickou psychoanalýzu, už toho nechám.
Ne, proboha, já Ti nevyčítám rezervovanost, já Ti vůbec nikdy nemohu a nebudu nic vyčítat, to by bylo nesmyslné. Být se svými city opatrný, rezervovaný, být introvertní, to nejen chápu a schvaluji, ale jsem taky takový. Po tom výbuchu dopisů a telefonátů to asi nebudeš moci akceptovat. Stěží Ti dokážu nevolat denně a nepsat nepřetržitě. Asi Tě to všechno trochu postrašilo. Asi si myslíš, že jsem sentimentální cvok středomořského temperamentu, trochu blázen a přinejmenším někdo, kdo nesmírně přehání. Tedy ne, nejsem nic z toho všeho, snad jen trochu sentimentální, ale jinak tichý, klidný, realistický člověk, který na sto procent plní své denní povinnosti a nemá již (takřka) žádné sny a představy. Promiň mi tu spoustu slov.
Matka Heinricha Heineho byla z naší rodiny, z Bratislavy. Bratislava se tehdy jmenovala Pressburg. Mám na to všechno trochu dokumentů, jelikož jsem zde před dvaceti lety potkal bratrance, který byl slavný literární vědec. No, a Heine a Marx byli bratranci, takže toho taky nepřímo máme v rodině. Mám tady od Heineho překrásnou básničku, kterou bych pro Tebe rád přeložil, ale to by jistě dopadlo blbě.
Píšeš-li: "...a tak ses pomalu, ale jistě začal přesouvat kamsi za hranici reálného světa...," píšeš správně. Já tam asi již zůstanu a možná, že to všechno je jen fata morgána a i moje dopisy se promění v popel. O všem dalším příště, jsem unavený.
Na shledanou, Josef

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 04.04.2014

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Irena Dousková - Goldstein píše dceři







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­