ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

García Lorca Federico (*05.06.1898 - †19.08.1936)

­­­­

Krvavá svatba

  • ukázka
  • přeložil Antonín Přidal
  • tragédie o třech dějstvích
  • tragédie F. García Lorcy se odehrává na španělském venkově a patří ke stěžejním dramatům tohoto autora; za fatalitou Krvavé svatby se skrývá vypjatý erotický konflikt, svár rozumu a citu

OSOBY

MATKA
NEVĚSTA
TCHYNĚ
LEONARDOVA ŽENA
SLUŽKA
SOUSEDKA
DĚVČATA
LEONARDO
ŽENICH
OTEC NEVĚSTY
MĚSÍC (jako ŽEBRAČKA)
SMRT
DŘEVORUBCI
CHLAPCI

PRVNÍ DĚJSTVÍ

PRVNÍ OBRAZ

Žlutě vymalovaná jizba.

ŽENICH (vchází): Matko.
MATKA: Ano?
ŽENICH: Půjdu.
MATKA: Kam?
ŽENICH: Na vinice. (Chce odejít.)
MATKA: Počkej.
ŽENICH: Něco mi chceš?
MATKA: Snídani, chlapče.
ŽENICH: Není třeba. Najím se hroznů. Dej mi nůž.
MATKA: Na co?
ŽENICH (se smíchem): Na ty hrozny.
MATKA (hledá nůž a šeptá): Nůž, nůž... Ať jsou proklety všechny i s tím, kdo je vymyslel.
ŽENICH: Mluvme o něčem jiném.
MATKA: A zrovna tak pušky a pistole a každý sebemenší nožík, i motyky a vidle.
ŽENICH: Jak myslíte.
MATKA: Všechno, co může člověku rozpárat tělo. Krásnému člověku s kytkou v ústech, který jde pro hrozny nebo olivy, pro svoje, protože je zdědil...
ŽENICH (sklopí hlavu): Přestaňte, prosím vás.
MATKA: ... a víckrát se nevrátí. Anebo vrátí, ale jen proto, aby ho zakryli palmovým listím nebo posypali hrubou solí, aby nenapuchl. Já nevím, jak můžeš nosit na těle nůž - a proč v téhle truhle hřeju hada.
ŽENICH: Už jste skončila?
MATKA: Sto roků kdybych žila, jinak bych nemluvila. Nejdřív tvůj otec. Voněl mi jako karafiát, a těšila jsem se s ním sotva tři roky. Potom tvůj bratr. To je spravedlivé? To může být spravedlivé, když taková maličká věc jako pistole nebo nůž oddělá člověka silného jako býk? Mlčet nebudu nikdy. Měsíc jde za měsícem a zoufalství mě bodá do očí, až ke konečkům vlasů.
ŽENICH (prudce): Necháme toho?
MATKA: Ne, nenecháme. Může mi někdo vrátit tvého otce? A tvého bratra? A za tohle - vězení. Co je to vězení? Jedí si tam, kouří si tam, písničky si hrají! A moji nebožtíci trávou zarůstají, slůvko nepovědí, v prach se obracejí. Jako růže byli oba... A vrahové si kvetou ve vězení, na hory se dívají...
ŽENICH: To chcete, abych je zabil?
MATKA: Ne... Říkám to, jen abych... Jak to nemám říkat, když tě vidím těmito dveřmi odcházet? Já nechci, abys měl nůž. Já... já nechci, abys šel do polí.
ŽENICH (se smíchem): Ale, ale!
MATKA: Byla bych raději, kdybys byl děvče. Nešel bys teď k vodě a vyšívali bychom spolu na těch dvou kanavách a dělali vlněné psíčky.
ŽENICH (se smíchem vezme MATKU za ruku): A co kdybych vás, maminko, vzal na vinici?
MATKA: Co na vinici se starou ženskou? Strčit mě pod listí?
ŽENICH (ji zvedne v náruči): Naříkala jedna mladá, že je stará jako bába.
MATKA: Tak mě nosíval tvůj otec. Vy máte dobrý kořen. A zdravou krev. Tvůj dědeček nechal syna na každém rohu. To se mi líbí. Chlapi jsou chlapi, klasy jsou klasy.
ŽENICH: A já, maminko?
MATKA: Co ty?
ŽENICH: Musím vám to pořád opakovat?
MATKA (zvážní): Ach tak.
ŽENICH: Vám se nelíbí?
MATKA: To ne.
ŽENICH: Tak co?
MATKA: Sama nevím. Když o tom začneš tak znenadání, vždycky mě to zaskočí. Já vím, že je hodná. Mám pravdu? Dobře vychovaná. Pracovitá. Sama chleba peče, sama šaty šije, a přece - jen vyřknu její jméno, jako by mě kamenem do hlavy udeřili.
ŽENICH: To je hloupost.
MATKA: To není hloupost! Vždyť zůstanu sama. Zbyl jsi mi jen ty, a bolí mě, že máš odejít.
ŽENICH: Půjdete přece k nám.
MATKA: Nepůjdu. Nemohu tady nechat tvého otce a bratra tak samotné. Musím každé ráno za nimi, a kdybych odtud odešla, mohlo by se klidně stát, že někdo z Felixů, z té vrahounské rodiny, zemře a že ho pochovají vedle nich. A to nedovolím! Ne! To nedovolím! Těmito nehty ho ze země vyhrabu, těmato rukama ho o zeď rozbiju.
ŽENICH (prudce): Zase začínáte.
MATKA: Odpusť. (Pauza.) Jak dlouho se s ní znáš?
ŽENICH: Tři roky. Před tebou měla jiného, neměla?
ŽENICH: To nevím. Asi ne. Každé děvče se musí rozhlédnout, než se vdá.
MATKA: Ano. Já se nerozhlížela. Já se dívala jen na tvého otce, a když mi ho zabili, dívám se do stěny. Ženě stačí jeden muž.
ŽENICH: Víte, že moje nevěsta je hodná.
MATKA: Neříkám, že není. Škoda jen, že nevím, jaká byla její matka.
ŽENICH: A co z toho?
MATKA (na něj upře oči): Chlapče.
ŽENICH: Co chcete?
MATKA: Vždyť máš pravdu! Vždyť ty máš pravdu! Kdy chceš, abych o ni šla říct?
ŽENICH (zvesela): Hodí se vám neděle?
MATKA (vážně): Dám jí mosazné náušnice, ty památeční, a ty jí koupíš...
ŽENICH: V tom vy se vyznáte líp...
MATKA: Koupíš jí prolamované punčochy a pro sebe dvoje šaty... Troje! Vždyť nemám než tebe!
ŽENICH: Musím jít. Zítra za ní zajdu.
MATKA: Tak. Tak. A hleď, ať mám pro radost půl tuctu robátek, nebo kolik se ti zachce, když už jsem je nestihla mít od tvého otce.
ŽENICH: První bude vaše.
MATKA: Ano, ale ať jsou to děvčata. Protože chci vyšívat a dělat krajky a žít beze strachu.
ŽENICH: Uvidíte, že ji budete mít ráda.
MATKA: Budu. (Chce ho políbit, ale zarazí se.) Jdi, jsi už velký na takové polibky. Dáš je své ženě. (Pauza; stranou.) Až bude tvá.
ŽENICH: Já jdu.
MATKA: A dobře okopej tu stranu u čerpadla, máš ji zanedbanou.
ŽENICH: Stačí říct!
MATKA: Bůh tě provázej. (Odejde ŽENICH. MATKA zůstane sedět zády ke dveřím. Na prahu se objeví SOUSEDKA v tmavých šatech, s šátkem na hlavě.) Pojď dál.
SOUSEDKA: Jakpak se máš?
MATKA: Však vidíš.
SOUSEDKA: Vypravila jsem se do obchodu, tak se na tebe jdu podívat. Máme k sobě tak daleko!
MATKA: Na vašem konci ulice jsem nebyla už dvacet let.
SOUSEDKA: Dobře se máš.
MATKA: Myslíš?
SOUSEDKA: To se dějí věci. Předevčírem přinesli sousedce syna, obě ruce mu utrhl stroj.
MATKA: Komu? Rafaelovi?
SOUSEDKA: Tomu. Tady to vidíš. Kolikrát si říkám, že mému a tvému chlapci je líp, kde jsou. Spí si, odpočívají, aspoň jim nehrozí, že budou mrzáci.
MATKA: Nechej planých řečí, ty nás neutěší.
SOUSEDKA: Ách!
MATKA: Ách! (Pauza.)
SOUSEDKA (smutně): A co tvůj syn?
MATKA: Zrovna odešel.
SOUSEDKA: Tak ten vinohrad přece koupil!
MATKA: Měl štěstí.
SOUSEDKA: A teď se ožení.
MATKA (jako by procitla; přisune svou židli k SOUSEDCE): Poslyš.
SOUSEDKA (spiklenecky): Copak?
MATKA: Znáš nevěstu mého syna?
SOUSEDKA: Hodné děvče!
MATKA: Ano, ale...
SOUSEDKA: Ale že by do ní někdo viděl, to nevidí. Žije sama s otcem, a v takové dálce, deset mil je to od nich k nejbližšímu stavení. Ale hodná, to je. Zvyklá na samotu.
MATKA: A její matka?
SOUSEDKA: Její matku jsem znala. Krasavice. Obličej měla jako svatý obrázek. Ale mně se nikdy nelíbila. Neměla ráda svého muže.
MATKA (prudce): Co vy lidé všechno nevíte!
SOUSEDKA: Odpusť. Já nic ve zlém, jenom čistou pravdu. Slovo tady nepadlo, jestli byla počestná, nebo ne. O tom přece nikdo nemluví. Byla moc pyšná.
MATKA: Pořád o jednom!
SOUSEDKA: Ty ses ptala.
MATKA: Protože bych nejraděj, kdyby tu živou ani mrtvou nikdo neznal. Kdyby byly obě jako bodlák, co nikomu za řeč nestojí, a když na něj narazíš, píchá.
SOUSEDKA: Máš pravdu. Tvůj syn si zaslouží to nejlepší.
MATKA: To zaslouží. Slyšela jsem, že tahle už jednou ženicha měla.
SOUSEDKA: Někdy v patnácti letech. Vzal si potom její sestřenici, ano, předloni. Na tuhle známost už nikdo nevzpomene.
MATKA: A jak to, že ty si vzpomínáš?
SOUSEDKA: Když se mě vyptáváš!
MATKA: Co člověka bolí, o tom se rád doví. Kdo byl ten ženich?
SOUSEDKA: Leonardo.
MATKA: Který Leonardo?
SOUSEDKA: Leonardo Felixův.
MATKA (vstane): Felixův!
SOUSEDKA: Prosím tě, za co Leonardo může? Když se to stalo, měl osm let.
MATKA: To je pravda... Ale když slyším o Felixových, je to pořád stejné. (Šeptem.) Vyslovím jejich jméno a mám ústa plná bláta. (Odplivne si.) A musím si odplivnout, musím si odplivnout, abych nezabila.
SOUSEDKA: Pamatuj se. Čeho tím dosáhneš?
MATKA: Ničeho. Ale ty tomu rozumíš.
SOUSEDKA: Nebraň synkovi, když může být šťastný. Nic mu neříkej. Ty jsi stará, já jsem stará, nám patří být potichu.
MATKA: Neřeknu nic.
SOUSEDKA (ji políbí): Nic.
MATKA (klidně): To jsou věci!
SOUSEDKA: Musím domů, co nevidět přijdou naši z pole.
MATKA: Pamatuješ takové horko?
SOUSEDKA: Děcka, co nosí žencům vodu, jsou už jako černoušci. Pánbůh tě opatruj.
MATKA: Tebe taky. (Vykročí ke dveřím vlevo. Vpůli cesty se zastaví a pomalu se pokřižuje.)

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 06.09.2019

Ceska posta    
­­­­

Diskuse k úryvku
Federico García Lorca - Krvavá svatba







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­