ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: ---
Hodnoceno: 0x Prosím, ohodnoť práci

Všichni lidé chtějí mít přátele a chtějí být součástí společnosti

- zamyšlení s prvky vypravování

Existuje na světě člověk, který by neměl přátele? Může žít vůbec někdo bez kamarádů, přátel? Já si takovou situaci snad ani nedokážu představit.

Je pravda, že někdo jich má víc, a někdo zase míň, to už však záleží na povaze daného člověka.
Přátelé jsou součástí našich životů. Kdybychom žádné neměli, bylo by nám k ničemu, uměli-li bychom například mluvit, protože bychom se neměli komu svěřit se svými starostmi, radostmi ani nejtajnějšími přáními či tajemstvími. Musíme mít přátele, abychom si s nimi mohli popovídat, když je nám nejhůř, a pochlubit se, když se nám zase něco povede. Bohužel, existují dva druhy přátelství - pravé a to falešné. Obojí se od sebe dá rozeznat jen velmi těžko a už vůbec ne na první pohled...

Opravdu pravý kamarád je s vámi v dobrém i ve zlém, můžete se mu svěřit s čímkoli a máte jistotu, že to nikomu neřekne. Ano, takové je pravé kamarádství. Bez lží, podrazů a klamů.

Na chvíli si představte, že máte opravdu velkou kamarádku, o níž si myslíte, že by pro vás mohla být přítelkyní na celý život. Říkejme jí třeba Klaudie. Chodíte spolu na nákupy a procházky, navzájem se sobě svěřujete.
Pak jednou jdete osamoceně po ulici a potkáte spolužačku, jak spěchá na nákupy. Ona se vás zeptá: "Kde máš Klaudii?" A vy odpovíte: "Dneska jí nebylo dobře, tak zůstala doma." Ještě chvíli se s ní takto bavíte a jí najednou úplně omylem vyklouzne: "No, já nevím, možná jsem jen špatně viděla, ale před chvílí jsem ji asi zahlédla, jak jde s Danem do cukrárny." V tu chvíli si říkáte: "Tak co, no, tak si zašla do cukrárny a mně o tom neřekla, třeba na to jen zapomněla..." A necháte to plavat. Jenže takto se to opakuje ještě jednou a pak ještě a časem vám to již nepřijde jako náhoda, když vám to vždy zapomene oznámit. Nebo vám třeba pochválí tričko, které jste takovou dobu vybírala a pak se dozvídáte od jiné kamarádky, že vaše tričko nehorázně pomluvila, že nemáte vkus a že ta barva je úplně "out". V tu chvíli zjistíte, že to asi nebude moc dobrá kamarádka, když dělá a říká takové hnusné věci. Možná že je vám to i trochu líto, protože jste si říkali, že takovou kamarádku si může přát každý a najednou je všechno pryč. Všechno, co jste společně budovali, zmizelo. Připadáte si hrozně, když jste právě zjistili, jak je falešná.

Výše popisuji jeden z možných příkladů, jak se dá od někoho jiného zjistit, jestli máte pravou, nebo falešnou kamarádku. To je ale podle mě ten nejhorší způsob, jak přijít na to, jaká vaše kamarádka doopravdy je...

Na světě nemůže být snad člověk, který by neměl alespoň jednoho přítele. Nicméně, lidi lze rozdělit do dvou skupin:

  1. Ti, kteří mají hodně přátel, co se rádi a bez větších problémů seznamují, je na světě myslím více a říká se jim extroverti. Těm nedělá vůbec žádný problém jít do nějakého klubu a během jednoho večera, popřípadě celé noci, se seznámit se spoustou nových a zajímavých lidí.
  2. A naproti tomu tu máme introverty.

Myslím ale, že by měla existovat ještě další skupina s lidmi s charakterem něco mezi extrovertem a introvertem.
V biologii jsme teď podrobněji brali kořen, stonek, list a květ. Právě u toho kořene jsme se učili, že má primární kůru, která se dělí na vnější (exodermis), střední (mezodermis) a vnitřní (endodermis). To je právě ono, střední - něco mezi vnějším a vnitřním. Na tomto příkladu mě napadlo, že by mělo také existovat něco mezi extrovertem a introvertem. Nějaký ten mezovert. I když to zní opravdu strašně, mělo by to tak být. Všichni přece nemůžou být jen extroverti, nebo jen introverti.
Například já. Nedá se říct, že bych byla nekamarádská, to ne. Ráda se seznamuji s novými lidmi, ale každý mi do noty taky nepadne. Takže usuzuji, že nejsem ani extrovert, ale zároveň nejsem ani introvert. Já sebe budu považovat za toho vymyšleného mezoverta, protože mám pocit, že jím opravdu jsem, i když žádný takový název neexistuje. Je však pravda, že co není, může být. Třeba se o mě bude jednou psát jako o vynálezci nového a zároveň třetího názvu pro rozdělení temperamentu.

Já mám také zkušenost s přátelstvím, teď ale nevím, jestli dobrou, nebo špatnou. Tak posuďte sami...

Když jsem začala chodit na základní školu, ze začátku mi dělalo problémy si tam najít kamarády. Nikoho jsem neznala a myslím, že jsem nebyla sama, kdo se tak cítil. Je pravda, že na první až čtvrtou třídu si vzpomínám dost matně, ale od páté třídy to již vidím, jako by to bylo včera.
Postupem času jsem zjišťovala, jak se lidé od první do páté třídy změnili. Samozřejmě že někteří byli fajn a některým bych nejradši někdy zakroutila krkem, ale musela jsem to zvládnout. Od páté třídy jsem se začala kamarádit se dvěma dívkami, o nichž jsem si myslela, že jsou opravdu dobré kamarádky. Bohužel jsem se velice mýlila. Uměly mi život pěkně znepříjemnit, a to byl také jeden z mnoha důvodů, proč jsem se přihlásila na gymnázium. Přihlásila se na něj i jedna spolužačka ze třídy, Maruška. Na základní škole jsme se spolu moc nebavily, i když jsme seděly za sebou.
Po nástupu na gymnázium však mezi námi jako by přeskočila jiskra. Staly se z nás hodně velké a dobré kamarádky. A nebyla to jedna z těch falešných kamarádek, byla upřímná, dovedla si prosadit svou a i moje mamka ji má moc v oblibě. Je prostě fajn. Bohužel jsme spolu nemohly být tak často, jak jsme chtěly, ale to je pochopitelné. Byly jsme vlastně ještě malé a rodiče nás nechtěli nechávat dlouho venku bez dozoru. Ráno na mě vždycky čekala ona, nebo já na ni, a společně jsme vyrazily do školy.
Maruška je velký kutil, a jak jsem zjistila, i velký milovník přírody, proto jsme měly za Jevíčkem potůček, který jsme čistily. Když byl tedy čas...
Dva roky na gymnáziu utekly jako voda. Ani nevím proč, ale najednou, po těch dvou letech, mě všechno, co Maruška řekla, vadilo a já jí vždy řekla nějakou nepěknou věc. Když něco zapomněla, vytýkala jsem jí to celý den, a když jsem se na ni naštvala, dovedla jsem se s ní nebavit klidně týden. Vůbec nevím, co se se mnou v té době dělo. Prostě a jednoduše, stejně, jak by se zachovala spousta z vás, tak i Marušku to moje kritické a věčně nepříjemné a urážlivé chování přestalo bavit. Jednou ráno mě naštvala sestra a Maruška byl zase ten člověk, který vše odnesl. Myslím, že se všechno odehrálo po hodině dějepisu, před angličtinou. Maruška se sebrala a odešla s jinými spolužačkami do učebny anglického jazyka. Ne, že by na mě počkala, až si sbalím věci a šly bychom spolu. Ne. Šla s někým jiným. V tu chvíli jsem měla chuť na ni zařvat, proč na mě jako nečeká, ale něco uvnitř mi říkalo: "Dneska jsi to fakt přehnala!" Měla jsem pravdu. Později mi Maruška sdělila, že moje ranní chování byla poslední kapka. Zase jsem si říkala: "Tohle už jsme spolu jednou zažily a pak se to srovnalo a byly z nás zase kamarádky." Jenže podruhé už se tak nestalo... Během dne za mnou Maruška nepřišla, aby mi řekla, že se zase budeme normálně kamarádit jako dřív. Dobrá, nechala jsem vše napospas osudu. Když ale ani po škole nepřišla, vydala jsem sama k nim domů. Nevím, co se se mnou stalo, prostě jsem se jí tam rozbrečela a vše, co jsem mohla říct na svoji obhajobu, jsem řekla. Maruška byla ovšem neoblomná. Stála si za tím, že už budeme jenom kamarádky, nikoliv ty nejlepší, že bude sedět ve škole klidně sama, ale ne se mnou, prostě mi obrátila život vzhůru nohama. Nebo jsem si ho obrátila sama? Ani nevíte, co to pro mě znamenalo. A máma? Od té, od které jsem čekala podporu, mi řekla, že jsem na Marušku někdy byla opravdu nepříjemná a že se jí ani nediví. Pořád jsem se s tím nemohla smířit. Ve škole jsem měla asi tři čtvrtě roku, ne-li déle, hrozný problém se s ní normálně bavit, protože jsem jí to nedokázala odpustit. Naštěstí jsem se z toho poučila a nikdy už takovou hloupost neudělám. Teď mám ve škole jinou kamarádku, ale bojím se říct nejlepší, abych něco nezakřikla.
Maruška v současné době sedí v lavici s někým jiným, stále jsou z nás dobré kamarádky, a troufám si říct, že snad i lepší než dříve. Zkušenost to byla dobrá, hlavně tedy pro mě, ale budu se snažit, aby se víckrát neopakovala...

I přes vše, co jsem zažila, si nedovedu představit, že bych byla bez kamarádů, později snad přátel. Protože bez nich by nebyl život životem, a to v kladném i záporném slova smyslu...

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: MarťaS, 19.01.2011

   
­­­­

Diskuse ke slohové práci
Všichni lidé chtějí mít přátele a chtějí být součástí společnosti







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­