Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nevím, zda bych chtěl mít státní pohřeb. Když pominu fakt, že mi způsob pochování bude ukradený, nelíbí se mi fronty. Za komunistů jsem si odpustil banány a jedl červivá česká jablka a hrušky. Případně švestky, které byly nedostatkové i v naší domácnosti. Ale nikoliv jako produkt do láhve. Matka z nich vytvářela hutnou hmotu, která vydržela řadu let v hliněné nádobě. Kolikrát přežila i hliněnou nádobu, protože nešla vyndat a špatně se rozpouštěla. A s bony jsem také nešmelil. Holt jsem se trapně producíroval v manšestrácích české provenience.

Dodnes mne mrazí z bývalých front na Rudém náměstí. A tak za nejhorší nepovažuji sám fakt státního pohřbu. Ty rány z děl mne nevzbudí a půjčené Gripeny při přeletu neohluší. Proslovy jsou mi už úplně fu(c)k. Mám jen špatný pocit z vystavení mojí mrtvoly. Před očima mám báryšně a mužiky z ruské metropole, kteří v třeskutých mrazech stojí frontu na tu dlouhou vyčnívající bradu a modrozeleně bledou a lysou lebku šéfa proletariátu.

Jak bych asi vypadal já? Tuhá maska, žádný úsměv, bezmocnost vyjádřit se k tomuto ponížení. Navíc se na mne budou dívat tisíce očí a hledat jakoukoliv souvislost s mým životem. A to si nemohu dovolit. Za života jsem měl rád ty, co měli rádi mě. A naopak. S těmi jsem byl a víc jsem nemohl udělat. Člověk je smrtelný. Jednou zmizí a já bych docela rád, kdyby si lidé vzpomněli na mne živého. Co jsem udělal, už nerozmnožím. Co jsem neudělal, už nedoženu.

Tak by stačil malý, dojemný obřádek s pár lidmi. I kdybych byl superhvězda, přeji si, aby se o mne postarali jen ti nejbližší. Pro ně jsem žil. Ostatní byla jen sláva a exhibice. A bylo jí dost. Jestli se někdo chce vyplakat, prosím. Nikomu nebráním. Ať si třeba brečí celé dny. Bylo by sice lepší žít vlastní život, ale někdo se holt chce vcítit do jiného života. Dobrá. Lidé jsou různí. Chtějí nějak ostatním dát najevo, jak jsou citliví, úžasní, asi touží po kousku té slávy.

A co bych tedy vůbec po smrti vůbec nechtěl - blokovat provoz, rozplakávat děti, vidět omdlívat vdovy, nechat předstírat politiky soustrast, jet na lafetě děla (to nepohodlí)... A abych nezapomněl, kolik jste dali na bezejmenné, nemocné děti, že utrácíte za zbytečné květiny, věnce a blahopřání (tedy soustrastná)? Mně už je vaše soustrast buřt. Stejně jako zloba, závist, zášť. Raději jděte s dětmi do parku nebo navštivte svoji stařenku v domově důchodců...

Já vím, že divadlo se musí hrát a diváci tleskat. Tak si ten pohřeb užijte. Ale já už na něm s vámi nebudu.