Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Host v Brně roku 2017 (1. vydání). Počet stran: 306. ISBN: 978-80-7491-940-4.

DĚJ:

V první části Já, Mira se seznamujeme s dívkou Mirou, jejími rodiči Rosou a Karlem i mladšími sourozenci Dagmar a Otíkem. Maminka Rosa slavila třicáté narozeniny a pořádala pro svou rodinu i sestru Hanu oslavu. Hana byla své sestře velmi vděčná za její péči, avšak city najevo příliš dávat neuměla. Koupila tedy Rose v cukrárně na náměstí krabici žloutkových věnečků, které měla Rosa velmi ráda. Mira si však za svou neposlušnost věneček nezasloužila. Jako jediná tak zákusek nedostala, a to jí zachránilo život. Sladké zákusky z cukrárny bohužel nakazily mnoho lidí tyfem. Celá Miřina rodina kromě tety Hany zemřela.

Mira na přechodnou dobu bydlela u tety Ivany a strýce Jaroslava Horáčkových, spolu s jejich dětmi Idou a Gustou, s nimiž Mira příliš dobře nevycházela. Hana byla jediná Miřina příbuzná a po uzdravení se ujala péče o svou neteř.

Hana byla v chování zvláštní, stranila se lidem a lidé se stranili jí, ona však za své chování nemohla. Dělala vše, co bylo v jejich silách, aby Miře poskytla domov, což bylo mnohdy s tak nízkým příjmem peněz z důchodu velmi těžké. Mira byla tetě svým způsobem vděčná a tušila, že si v životě musela projít něčím těžkým. I tak se jejím chováním nenechala odradit, a naopak stejně jako dříve její matka Rosa se v ní snažila probudit trochu chuti k životu.

Mira pomalu dospívala a proti tetině vůli se zamilovala do Gusty, syna Horáčkových, kterého si vzala za muže a brzy s ním počala dítě. Nastěhovali se do Miřina rodného domu a tetě Haně zůstali oba velmi vděční.

Druhá část Ti přede mnou vypráví příběh Miřiny babičky Elsy Helerové, matky Hany a mladší Rosy. Elsa ovdověla a zůstala sama na celou domácnost a vedení papírnictví v přízemí pod jejich bytem. S postupujícím časem Elsa chápala, že pro její rodinu začíná být ve městě i celém státě nebezpečno. Ačkoli žádné židovské zvyky a tradice nedodržovali, byli stále vedeni jako Židé. Elsa tedy začala vyřizovat veškeré náležitosti k emigraci a Hanu požádala, aby odnesla dopis s žádostí o Rosino vízum na poštu. Mělo se jednat o poslední krok potřebný k odletu. Haně se však z města odcházet nechtělo, byla zamilovaná do vojáka Jaroslava Horáčka, s nímž si plánovala budoucnost. Jaroslav Hanu opravdu miloval, ale její židovský původ by mu bránil ve vojenské kariéře. Dal tedy přednost práci. S Hanou se ale nedokázal rozejít a říct jí pravdu, myslel si, že jí to dojde samotné. Začal se tak scházet s Haninou nejlepší kamarádkou Ivanou Zítkovou. Než však Hana této situaci přišla na kloub, uběhl měsíc...

Poté velmi litovala a urychleně se vydala na poštu s oním dopisem, který tehdy měla poslat, ale už bylo pozdě. Zanedlouho přišlo předvolání k deportaci do Terezína pro Haninu rodinu včetně babičky a dědečka. Rosu se Else povedlo ochránit tím, že ji schovala u dobré přítelkyně paní Karáskové a u deportace ji zapřela.

Po příjezdu do Terezína pokračovala Elsa se svými rodiči na východ za vidinou lepší budoucnosti. Haně však doporučila snažit se co nejdéle vydržet v Terezíně. Této matčině prosbě se snažila vyhovět. Rosa se mezitím v rodném městě dva roky schovávala u Karásků na půdě. Celé dva roky nemohla vyjít na ulici, aby ji někdo nezahlédl a neudal. Za ten čas se do sebe se synem paní Karáskové Karlem zamilovali, počali Miru a později i její dva mladší sourozence.

V poslední části Já, Hana se dočítáme o smutném osudu Hany. Byla velmi zamilovaná do Jaroslava Horáčka a kvůli lásce k němu uvedla svou rodinu do záhuby tím, že sabotovala útěk do ciziny. Září 1942 se spolu s matkou a prarodiči dostala do Terezína, kde zůstala až do října 1944, než se dostala do Osvětimi. V Terezíně ji držela při smyslech spolubydlící Jarka, která jí radila, jak to tu chodí a ochránce Leo, který pracoval v kuchyni a výměnou za sex mohl Haně nabídnout ochranu a trochu jídla navíc. Hana však otěhotněla a podstoupila nucený potrat. To vyneslo Leovi i Haně transport do Osvětimi. Leo byl ihned po příjezdu poslán na smrt do plynové komory. Postupně Hana chápala, že i matka s prarodiči jsou nejspíše mrtví a už se s nimi neshledá.

Když se v létě 1945 vracela do rodného Meziříčí, zbyla z ní bezzubá kostra potažená kůží. Rosa byla šťastná, že se sestra vrátila, ovšem velmi smutnila, že se už nikdy neshledá s matkou. Hana nebyla schopná se znovu zapojit do normálního života. Mezi lidi nevycházela, pouze jednou týdně pro chleba. Už nikdy se jí nepodařilo získat zpět normální váhu, kterou měla před odchodem z města. Byla velmi zimomřivá, i v létě na sobě nosila černý svetr. Lidé se na ni dívali skrz prsty a s opovržením, jí to však bylo jedno. Velmi nenáviděla Jaroslava Horáčka a svou bývalou kamarádku Ivanu za to, co jí provedli a že jí tak moc lhali.

Na oslavu sestřiných narozenin se Hana vzchopila a koupila krabici žloutkových věnečků. Hana si sestřinu smrt dávala za vinu, jelikož ona pochoutka v sobě skrývala smrt v podobě tyfu. Hana jako jediná přežila nejspíš proto, že už jednou tyfus v koncentračním táboře prodělala. Tím se uzavřela ještě více do sebe, chápala svůj život jako nositele smrti. Přinesla smrt matce a prarodičům, ochránci Leovi v Terezíně a nyní i své milované sestře. Při životě, dál od smrti, ji držela už jen Mira, o kterou se po Rosině smrti musela postarat.