ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Páral Vladimír (*10.08.1932)

­­­­

Katapult

  • ukázka (Mladá fronta, 1967)
  • podtitulek: Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje
  • ironicky laděný milostně-psychologický příběh záletného inženýra, který se stane obětí vlastního sofistikovaného systému mimomanželských vztahů

PRVNÍ POLOČAS

Neodvážit se je osudné.
- RENÉ CREVEL

I. Náhody a zdání

I/1

Rychlík č. 7 z Bukurešti, Budapešti a Bratislavy přijížděl ve středu 1. dubna s obvyklým zpožděním na první nástupiště brněnského Hlavního nádraží. Za zmateného pobíhání příležitostných cestujících, kteří se zásadně pokoušejí nastoupit do prostředních vagónů, zásadně ovšem spacích nebo rezervovaných, uhadoval Jacek Jošt (33/175, obličej oválný, oči a vlasy hnědé, zvláštní znamení žádné) pokaždé překvapivý sled místenkových vozů, až pobaven objevil svůj vůz č. 52 mezi čísly 34 a 38.
V kupé E hned dvě nepříjemnosti: Jackovo sedadlo, druhé od okna, právě obsazováno. Nepříjemností druhou a větší - tím protivným Troštem, taky z Ústí a zrovna z domu odnaproti. Na sedadlech u okna, čísla 61 a 62, ustaly dvě ženy v hovoru, jakoby pohoršeny, že si oba přistoupivší sedají - v jinak prázdném kupé - těsně vedle nich.
"Mám sedadlo šedesát tři," deklaroval Jacek Jošt s místenkou v ruce svou omluvu sousedce a výzvu Troštovi. "Chci spát a nerad bych se budil, až přijde někdo zrovna s tím číslem, na kterém usnu."
"Tak si klidně sedněte naproti mně na čtyřiašedesátku," řekl Trošt, "páč tu místenku mám já."
Jacek pokrčil rameny, opatrně uložil svou velkou černou brašnu s mosazným kováním do síťky nad sedadlem pověsil plášť a vlak se tiše rozjel.
"Dvaadvacet minut zpoždění," řekl Jacek.
"Budem sebou muset v Praze mrsknout, abysme chytli ten berlíňák šestnáct-pětačtyřicet," řekl Trošt.
"Ještě mi nikdy neujel."
"Jezdíte tady často, že jo."
"Hodně často. A vy?"
"Já moc né. Je ale pěkně, že jo."
"Udělalo se hezky."
Ženy u okna si už zase začínaly povídat a nakláněly hlavy tak těsně k sobě, že zakrývaly výhled, kupé jako vždy přetopeno a Trošt se už schoval za pověšený kabát. Jacek si rozestřel přes sebe svůj a v šeru za ním zavřel oči.
S těmi lidmi v Brně kolem generálního je domluva pořád horší, tři dny úmorných jednání a etylacetát letos stejně nedostaneme, na příští rok radši nemyslet, kde jsou ty časy, kdy se z diet dalo ušetřit, Lenka bude mít radost z toho holandského kakaa a hned si je nasypem na pěkně řiďounkou kaši, na žaludek roztřesený šesti hodinami ve vlaku jsou nejlepší mléčná jídla, to je Lenčin nápad, jsou taky nejlacinější a nejdřív hotová, jestli neujede berlíňák 16.45, stihneme Leničku ještě vzhůru, jakpak ji ta vodní pistolka bude dlouho bavit, sotva deset minut, ta nafukovací veverka by byla určitě lepší, pistolkou se jen všude nastříká, když Leničku omrzí, postavíme si zas domeček z matrací a pak opičí dráhu, ale to se zas moc rozdovádí, nebude chtít spát a bude nás pořád volat k postýlce, ty naše malá mršulko sladká, táta ti zas poví pohádku o tom zakletém smutném princi, víš, který musel pořád jezdit vláčkem přes jedenáct černých tunelů, dokud ho zlatý zubr nenavedl, ve kterém je princezna zazděná, zubr, zlatunko moje, ty říkáš žubl, zu?brr, ano, tákhle vééliká chlupatá kráva.
"... a když jí pak Pepa řekl o tom bidetu, koupila mu záchodovej kartáč."
"Cože?!"
"Takovej růžověj, ze silonu -" zaznívaly hlasy žen od okna, obě se rozesmály a Jackova sousedka se nechutně tlačila bokem stále dál za hranici sedadel 62 a 64 na Jackovo území. Od zcizené 63 naproti bylo už slyšet Troštovo vepřové chrnění.
Dokud tak ještě byla pro cesty nad dvě stě kilometrů povolena první třída, sedadla oddělená loketními podpěrkami a z diet se tenkrát dalo ušetřit, co bude za pět let a za deset, holandské kakao zbylo asi Lence ještě od posledně, ona by Leničku nafukovací veverka omrzela možná ještě dřív, už aby holčička byla větší, ne, kdyby tak mohla být zas dvouletá, jak poroste, bude chodit domů už jen se najíst a vyspat jak do hotelu, co bude za deset let a za dvacet - už asi jen ve vlaku se člověk dostane k tomu Gauguinovu ODKUD PŘICHÁZÍME - KDO JSME - KAM JDEME, kdysi jsme to s Lenkou probírali snad každý večer, odpověď kupodivu pořád těžší, na některé věci je skoro lepší nemyslet, ale Lenka je dobrá žena a máme krásnou chytrou holčičku, oba slušné platy a byt první kategorie, první rok každý v jiném internátě, druhý rok každý v jiném podnájmu, třetí rok konečně podkrovíčko spolu, ale do toho už Lenička, celé noci nad její postýlkou, nošení vody ze sklepa a ohřívání v umyvadle na malém vařiči, odbýt si všechno najednou, čtvrtým rokem konečně komfortní družstevní byt, ale zas splácet vklad, půjčku, nábytek, koberce, ledničku, televizor, trvale zásobeni starostmi a odbýt si všechno najednou, ale nejlepších pět let života najednou pryč, ne moc veselých pět roků, ale teď už všechno odbyto a splněno i poslední přání, MOŘE -
- tísněn zprava na svém vykázaném čísle 64 vlezlou sousedkou 62, zdola připékán neovladatelným topením, rytmicky natřásán a klepán do temene tuhou koženkou opěradlového polštáře, ovíván zleva průvanem od dveří a šimrán v obličeji svým pověšeným kabátem, za chrápání hulvátského Trošta a brebentění žen u okna, v pnutí časového luku mezi zpožděním bukurešťského rychlíku a odjezdem berlínského v 16.45 -
- sám se sluncem v modromodré polokouli, bez času, nahý, volný, jen touha, vůle, paže, pohlaví - co je muž -, šťasten plaval Jacek k Africe.
Už jistě půl hodiny, kvapně se obracel a rychle zpátky k síti proti žralokům, trhavě odvazoval z drátu své plavky (Lenka je upletla ze starého svetru) a honem zpátky proti skalnatému istrijskému břehu s desítkami malých stupňovitých plážiček oddělených balvany k té naší, nejvýš nad mořem (a nejdál od něj) a honem ke svému červenému lehátku vedle červeného Lenčina, "Ale ty jsi v jednom kuse pořád pryč," říká Lenka a Lenička si chce hrát na zajíčky.
Z nejvyšší plošinky schodovité pláže našeho hotelu Rezidence je vidět k jihu pobřeží až k úzkému průlivu na obzoru, den plavby tím směrem je africký břeh. Hned za bílými kolínky Leničky, o stupeň níže leží paní Vanda (líbá se ve zdviži) a vtahuje do úst a opět nechává zvolna vyplouvat ze rtů ohromné tmavorudé, do tuha naběhlé vejčité zrno vína. Na betonovém plácku penziónu Jeannette si tiskne bradu ke kolenům pihovatý malíř (rád by prý udělal Jackův akt). Na kamenech Belvederu otvírají krásní jugoslávští chlapci nožem černé mušličky, polykají vnitřek a rozmazávají si jej po prsou a stehnech. Na plážičce hotelu Palma leží ta nádherná černovlasá Francouzka (před snídaní se taky chodí koupat bez plavek) a dlaní si zvolna přejíždí po vlhce lesklém boku. Vysoko na skalisku sedí vousatý švédský kněz (pokaždé se snaží Jacka na cosi obrátit svou absolutně nesrozumitelnou řečí) a hledí k obzoru. Lenička nám usnula v náručí. "Kam už zas letíš?" říká Lenka.
Jacek vyplul k jihu za pihovatým malířem na Jeannette, dostal od něho kus čokolády, ale copak dělá Lenka s Leničkou, a Jacek se prodral houštím až k zábradlí pobřežní promenády, aby je uviděl - v pořádku, Lenička spí a Lenka si povídá s Marečkovými, Jacek plaval k plážičce hotelu Palma, černá Francouzka mluvila plynně německy, její tmavý smích, náhle si všiml jejích hodinek, lekl se a vyběhl až k zábradlí promenády - v pořádku, Lenka si povídá s Janečkovými a Lenička ještě spí - a Jacek plul kolem pláží Stefanie (kde dělají smažené sardinky) a Kvarneru (kde leží ta zrzavá) ke skalisku s vousatým Švédem, jeho modré, dětsky důvěřivé oči a vroucnost jeho neznámé řeči, Jacek sebou náhle trhl a již skákal po kamenech až k zábradlí promenády - v pořádku, Lenička se máchá s dětmi a Lenka si povídá zas s Marečkovými - a Jacek lačně plul podél pláží Najady, Speranzy a Miramare k jihu, náhle prudce otočil k východu, aby viděl - mezi Lenkou a Leničkou své prázdné lehátko, červený lichoběžníček jak naléhavý výkřik - a Jacek nervózně otáčel a rychle plaval zpátky, teplými zelenými vlnkami omývajícími zvoucí schůdky Miramare, Speranzy, Najady, Kvarneru, Stefanie, Palmy, Jeannette a Belvederu k našim schůdkům Rezidence a honem na své místečko, Leniččina hlavinka se mu opřela o rameno a Lenčiny prsty mu sevřely zápěstí.
Paní Vanda se dala do hovoru s plešatým řezníkem z Chomutova a zanedlouho její noha přes jeho tučný bok. Pihovatý malíř přeplaval, na kamenech Belvederu rozdával čokoládu a zakrátko si už stavěl hubeného chlapce. K černé Francouzce přilehl číšník z Lovosic a za chvíli se líbali pod slunečníkem. Švéd na skalisku teď mluvil k dvěma dětem a ukazoval jim cosi na obzoru.
Ale na kamenech Kvarneru ta zrzavá pořád sama, teď si zas lehá na břicho a rozepíná plavky na zádech, do teplých zelených vlnek vyplouvají nové a nové nafukovací matrace s dívkami rozloženými jak k milování, na dně kovového člunu polonahá snědá zlatovláska a podél pobřeží k jihu křičí pruh zářícího moře přímo do Afriky.
"Už musíme jít," říká Lenka, už nikdy s jinou než s ní, chytla trochu úžeh, Lenička zvrací na kameny, bude mít asi horečku, to všechno z toho slunka, miláčkové moji, zítra zůstaneme celý den hezky doma a stáhneme si roletu, Lenka bere s úsměvem jedno ucho naší ohromné tašky s ručníky, nedojedenými zbytky, hadříky, olejíčky, zásypem a termoskou, vzít druhé ucho do jedné ruky a na druhou umdlenou Leničku, "Už musíme jít -" pruh křičí k jihu, už nikdy s jinou než s Lenkou, volná dráha zelených vlnek do Afriky, lidé kolem generálního na neslyšný povel zaléhají ve skaliskách k minometům, zpívající Lenka sype chodník holandským kakaem, tento týden máme úklid před domem a z postýlky Lenička s jekotem střílí pistolkou hořící etylacetát, nafukovací veverka by byla tedy rozhodně lepší, strhnout svírající plavky od Lenky a zběsilým kraulem od schůdků Rezidence teplými zelenými vlnkami ke schůdkům Belvederu, Jeannette, Palmy, Stefanie, Kvarneru, Najady, Speranzy a Miramare do Afriky -
Prudce vymrštěn ze sedadla prolétl Jacek Jošt uličkou mezi sudými a lichými místy a plnou vahou dopadl mezi Trošta a jeho sousedku u okna, Trošt ho s vyjeknutím odhodil lokty a kolenem surově stranou, rozhozenýma rukama se Jacek zoufale chopil ramena a hrudi ženy 61, sjel do kleku na podlahu, obličejem do jejího klína, a když pak položil pravou tvář na její stehno a vzhlédl, viděl dívčí úsměv a své světlé ruce na jejím černém svetru. Vlak stál.
61 mohla být něco přes dvacet, blond a pohledná. Jackova sousedka 62, asi o deset let starší, se šklebila a třela si břicho, kterým narazila na stolek pod oknem. Mohla to být záchranná brzda, něco jsme ztratili nebo někoho přejeli. Rychlík se zas brzo rozjel, po této hlavní trati východ-západ projíždí vlak každé čtyři minuty a každé zdržení musí být minimální. Trošt se nevrle schoval za svůj kabát a Jacek rozestřel přes sebe svůj, včerejší divadlo zkrátilo nezbytných osm hodin spánku na pouhých šest, ještě nebyla ani Česká Třebová a vždycky spíme až do Pardubic.
61 byla náhodou hezká, a nikoliv nesympatická, jak roztomile odmítala omluvy, Trošt sotva něco zamektal a zalezl za kabát, a byla znamenitě rostlá, Lenka by zas měla začít cvičit.
"... a pak jsem to už od něho nevzala."
"Ale Naďo, prosím tebe -" zněly ženské hlasy od okna.
61 se jmenuje Naďa, Naděnka, Naděžda, opravdu velmi hezká, ani jsme si nevšimli, zda má prstýnek - nojo. Tak jo. Holandského kakaa máme doma ještě půl plechovky a jednu celou, kupovali jsme ji, když nastupoval generální, co tenkrát říkal a co dělá dneska.
"... já ještě nepoznala takového muže," řekla Naďa.
"A co Jirka?" řekla 62.
"To byla taková hodná a upřímná nula."
"Tenkrát jsi ale říkala něco dost jiného."
Dát Leničce do ruky vodní pistolku znamená honem objednat malování bytu, to když se dárky kupují až cestou k nádraží, v kterémpak to roce jsme tady přerušili cestu, aby Lenka měla deštník přímo z České Třebové, místní specialitu, stejně jej pak někde zapomněla."
Tenkrát jsem tomu chtěla věřit... Zas bych chtěla, ale o někom docela jiném...," říkala Naďa.
"Znám ho?" šeptala 62.
"Já sama ještě ne. Asi si dám inzerát: Třiadvacetiletá štíhlá blondýnka s vlastním bytem hledá muže, značka MUŽE!"
"Mluv tišeji, aby ti dva tady..."
"Ti už zas chrupou. Myslíš, že bych na to někoho chytla?"
"Jéje, hlavně na to - s vlastním bytem -"
"Hnedka bych ho vzala přespat na zkoušku!"
"Nekřič tak, Naďo..."
"Vážně, kdyby se mi líbil... A kdybych se nelíbila já jemu, rozhodně bych ho pak už neuháněla. Víš, jako ty tenkrát s Milanem Renčem."
"Jo, to bylo skoro takhle..."
"A bylo to krásný, viď -" říkala Naďa hlasitě. 62 se už jen chichotala.
Lenka jde teď z práce, jistě nezapomněla mléko na tu kaši, do školky pro Leničku, tento týden máme úklid před domem, je toho na ni moc, Lenka je dobrá žena, naspat ty dvě hodiny, osmihodinovým spánkem proti neurózám, nutno ihned znovu usnout, jak že šly za sebou ty hotely na Jadranu: Rezidence, Belveder, Jeannette, Palma, Stefanie, Kvarner, Najada, Speranza, ale Speranza je přece italsky totéž, co rusky Naděžda -
"A bylo to krásný, viď -" říkala Naďa hlasitě, skoro to volala, je krásná, skláněla se s úsměvem k tváři ve svém klíně a strpěla světlé ruce na svém černém svetru, skoro to vykřikla jak výzvu, pořád jen pod tím kabátem, zeptat se jí třeba, kam jede -
"Já pořád pod tím kabátem," vtom zahřměl Troštův pivní hlas, "a ani nevím, kde už sme. Byla už Česká Třebová? No sakra! To fičíme, že jo? A kampak dámy vlastně jedou?" A docela sprostě je začal balit.
Jacek se dusil pod svým pomačkaným starým pláštěm, proč jsme si nevzali ten nový šanžán, to se docela podobá tomu nařvanému Troštovi, tomu tupci, co denně čumí hodiny z okna a naneštěstí jsou naše okna zrovna naproti, viditelnost stoprocentní, sotva Trošt přijde domů, svlíkne se do trenýrek a čmuchá ve spížce a troubě (oba byty jsou přesně shodné půdorysem i vestavěným zařízením), hltá pečený bůček přímo z pekáče a zapíjí pivem přímo z lahve, pak si přinese polštářek na podokenici a vejrá z okna do oken, dokud nezačne televize, pak vejrá na televizi, vyčurá se a chrápe a to je páně Troštův celý živočichopis.
"Ale děte, vopravdu? A tak to sme vlastně krajánci, žejo!" Trošt ovládl kupé a valil a balil ty chudinky u okna, Naďa mu sice brzy přestala odpovídat, zato 62 - "můžete mi říkat paní Vlasta" - už zabírala a chichotala se pořád víc, Trošt ji balil a valil a paní Vlasta už kroutila zadkem, už v půlce Jackovy 64, Jacek otírán a strkán jejím bokem, rytmicky natřásán, klepán do temene opěradlem a odspodu třen a žhaven přehřátou koženkou, drážděn do muk a úporná snaha usnout, spát, do teplých zelených vlnek a ke schůdkům Belvederu, Jeannette, Palmy, černá Francouzka si hladí zvlhlý bok pod slunečníkem, Stefanie, po schůdcích Kvarneru sestupuje ta zrzavá a zvedá ruce k ramínkům plavek, u Najady se houpají dívky rozložené na matracích už k milování a od Speranzy vyplouvá snědá zlatovláska vypjatá na dně skleněného člunu, Speranza je italsky Naděžda a Miramare je už sen, paní Vanda miluje ústy ohromné naběhlé rudé zrno vína a na kamenech krásní jugoslávští chlapci s pomazanými prsy a stehny, pobřežní amfiteátr řvoucích nahých diváků a rytmické prorážení vln znovu žadonivě naléhajících na skalnaté čnění.
Jacek Jošt odhodil plášť stranou a vstal, vytřeštěně pohlédl do Nadina zvědavého obličeje a vyšel z kupé do chodbičky, v jejím třasu vrávoral a chytal se dveří a stěn, zavřel se v místnůstce na konci vagónu a pohled do chvějícího se zrcadla.
Lenka jde teď do školky pro Leničku, v tašce už láhev mléka a v dlani mozol od té věčné tašky, ani v neděli se pořádně nevyspí, nikdy nic neopomine, stokrát lepší žena, než si zasluhujeme, má lásko, už nikdy s jinou než s Tebou, a dokonalá matka naší krásné chytré dcerušky, v neděli ráno si ji vezmeme k sobě do postele a po obědě půjdem do zoo. Ovšem, život otce rodiny v civilizovaném věku nepřináší příliš vzrušujících zážitků, totiž vůbec žádné, ale za to, místo toho - prostě pět let manželství bez stínu nevěry teď už nestojí za to kazit.
Jacek Jošt si umyl ruce a obličej studenou vodou a vrátil se roztřesenou chodbičkou do kupé E, ve dveřích strnul - Trošt se rozvaloval na jeho sedadle 64 vedle paní Vlasty 62, dokonce i kabát si troufl přemístit s sebou a Jackův už pověsil naproti na 63, "Pardón -" hlaholil s rukou už na rameni své nové sousedky Vlasty, "ale vy ste přeci už v Brně tam chtěl sedět a dyť na to místo máte místenku!"
"My jsme se tady takhle domluvili," chichotala se paní Vlasta.
"Jestli vám to ovšem nebude vadit...," dodala mile Naďa u okna, Jacek pokrčil rameny a usedl na zelený koženkový polštář velmi těsně k ní. Být třikrát vyhozen ze svého sedadla je už hezky umíněná náhoda, tím spíš, když všechny lety mají tentýž směr - katapultovanému nezbývá než letět.
Vlak měkce uháněl svých sto zbývajících kilometrů, teď už nikdo nepřistoupí. Před očima obapolně věcné směřování Trošta s už Vlastičkou seděli Jacek s Naďou spolu na té určené jim pohovce 61?63 a v témže rytmu houpáni na teplých zelených vlnkách koženkového polštářování vyplouvali na slunečnou stranu. Poslední jedenáctý tunel je až těsně před Prahou a už před ním funěl Trošt na krk své Vlastičky, zlatý zubr už splnil své pohádkové určení a v zářícím jedenáctém tunelu se odkletý veselý princ políbil s odezděnou smějící se princeznou.
Při přestupování v Praze se tamti dva ztratili a Jacek s Naďou hladce stihli berlínský rychlík 16.45.
"V životě jsem ještě tímhle vlakem nejel dál...," zašeptal Jacek při vjíždění do ústeckého nádraží a Naďa se ušklíbla. Teninké silonové vlasce bolestivě zacukaly na zápěstích a kotnících a kolem těla pocit tahu řemení podloženého plstí, jako mají koně postroje, a vlak se tiše rozjel dál po břehu s proudem jarní řeky, ale vždyť Děčín je za Ústím jen dvacet minut a hned první rychlíková stanice.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 14.06.2019

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Vladimír Páral - Katapult







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­