Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen. Včera jsem dokončil reliéf Madony. Poprvé jsem tvořil dílo o Matce boží. Nebyl to již kámen nečistý. Pracoval jsem, přemáhal jsem, bil jsem a dokončil. Bože můj, proč jsem nesměl zůstat v S. Marco mezi bratřími, kde není bouře a svět? Proč jsem nemohl promluvit a nyní o samotě mohu? Bože, vyslyš modlitbu mou - Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, Marka boží na mém kameni hledí jinam, ne na lidi, kteří se k ní modlí, ale do prázdna a přece ne do prázdna, přece ne nikam, tak jsem to udělal, aby věděli, aby byli pamětlivi, aby se každý musil ptát, kam hledá Matka boží, přijď království tvé, buď vůle tvá jako na nebi, tak i na zemi, ptali se mne, proč sedí na schodech, nevím, nevíte vy? Kam vedou ty schody? Žebračky sedávají na schodech. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. Sedí vznešená a vztyčená, je to královna, každý pozná, že je to královna, královna na schodech! A usnulo dítě. Boží Syn spí a Matka bdí, hledíc jinam než na lidi - Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, kam vedou ty schody? Boží Syn je unaven a usnul, Matka hledí vážným, přísným pohledem, před sebe hledí, Maria chrání dítě, chrání božího Syna, který je unaven. Kam vedou ty schody? A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, amen. Slavnostně, vážně hledí Maria, roucho zvlněno pohybem, který právě dozněl, neboť pozvedla ruku a přitiskla syna těsněji k srdci. Proč říkají, že hledí do prázdna? Nechápou, co by tím strašného řekli - - - Zdrávas Maria, milostiplná, Pán s tebou, ano, Pán vždy s tebou, usnulo dítě a ty je přikrýváš, Pán vždy s tebou, pohled plný předtuch, a přece je to pohled vladařský, otevři se a naplň srdce, požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, amen. Mistr Bertoldo překvapeně pohlížel na moji práci, studoval kolmici hlavy a mohutnost postavy. Podivil se, že jsem nalezl novou výplň plochy, neponechal jsem nic kolem, tělo se těsně dotýká okrajů kamene. Dítě nežehná, spí, to mu bylo divné, tomu se podivil. Jsou zvyklí tomu, aby dítě vždy žehnalo, ano, již si tomu zvykli - - - Prohlížel dlouho výraz Mariin. Jmenoval mi mistry, od nichž jsem se odchýlil. Říkal jména: Benedetto da Majano, messer Rosselino, Luca della Robia, říkal i jiná jména. Říkal, že mé Madoně hlavně chybí úsměv. Jsou zvyklí, aby se usmívala, ano, již si na to zvykli - - - Marie důvěrná k lidským bolestem. Moje Matka boží se neusmívá. Moje Matka boží není důvěrná. Je to vladařka a královna. A přece sedí na schodech. Tak sedávají jen žebračky. Také s dítětem v náručí. Moje královna sedí na schodech a chrání dítě, kam se dívá? Za modlitbami? Ale některé lidské modlitby padají do pekel - - -
V těchto děsných dobách nejistot a zmatků Matka boží na schodech.

***

"(...) Tvoř, ale ne pro svoji pýchu a žádostivost jako Agostino sienský, ale proto, aby nebyla zmařena krása. Blázen Agostino, opakuji ti! Neboť kdyby byl přistoupil k dílu pokorně a žádal si vidět víc než svůj sen, byl by poznal, že teprve nyní byla ta dívka krásná!"
Zachytil chvějící se rukou Michelangela za rukáv, a přitahuje ho k sobě, pravil: "Pouze navenek byla přikryta ošklivostí jako prve tím černým závojem. Ale krása, propálená dovnitř, hořela nyní milostněji, než když byla zjevena všem. Teprve nyní to byla krása čistá, probolená a tajemná, krása, která nenese vraždy, zkázu a smrt. Nic nebylo na té dívce ošklivého, pouze se opět přikrývala závojem, ale to už nebyla látka. Tak stála před ním, mohl to vidět, a neviděl. Tak se natěšila! Tak se namodlila! Tak byla žádoucná a tak si žádala! Jak se nyní chtěla odevzdat, rozdat, naplnit! Jak byla nyní bohatá krásou! Pod černým hadrem opovržení trpěla, a kdo se jí na to ptal? Žádostiví byli pouze jejího půvabu, zastřela se, a již nemohli dál, osaměla ve své kráse, zastřela se krásou, bohatla krásou. A tu ji uvěznili v odříkání a její krása se rozhořela ještě silnějším plamenem, až se objevil popel jak šedivá maska, ale byl to jen popel únavných, těžkých dnů, popel samoty, popel opuštěnosti, ne popel ošklivosti, kdo měl odvahu jej rozptýlit? Ten, kdo žil jen snem a nemyslil na její život? A proto říkám: blázen Agostino! Kdyby byl odhalil tuto novou roušku s její tváře, zachvěli by se všichni jako před zázrakem, vidouce nejvyšší krásu ozdobenou bolestí a oběťmi jak svrchovanou svatozáří a podávající nyní své bohatství nadarmo. Rozptyl ten popel, odhal dívčí život, dej mu nový tvar utrpení, napjatému jak žebro jejího těla, vyslov samotu a pochopíš, proč nyní byla tak krásná! Ale Agostino už neměl sílu strhnout tuto roušku, neboť zeslábl svým snem, neviděl její utrpení, viděl svůj sen. Neviděl mučednictví krásy, a kdyby byl viděl, bylo by to už marné, zeslábl svým snem. Neobjevil boží dar a zmařil sám sebe. Sen z něho vysál všechnu sílu, jako ji prve kámen sál z tebe, jeho sen byl těžký a černý jako kámen před tebou, sen ustrnul, zkameněl, byla v něm síla, ale krása, víš, ta čistá, vladařská, tajemná - - - ta je vždy jako duše nad tímto snem. Na to zapomněl a na to ty zapomínáš. A proto jsem ti musil říct tento příběh. Neviděl život té dívky a neviděl pak ani své dílo. To neviděl. Protože neviděl její bolest."