ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Frič Josef Václav (*05.09.1829 - †14.10.1890)

   
­­­­

Všední život (2)

  • J. V. Frič tuto povídku napsal pod pseudonymem M. Brodský
  • vyšlo v Máji, jarním almanachu na rok 1858, který redigoval Josef Barák, a to na stranách 159 až 195

Je recht
(str. 176-183)

Matka stála již hezkou chvíli před jeho lůžkem a pozorovala jej s tichým soucitem a s starostlivým pohledem. Když oči otevřel, sepnula ruce a počala s všemožnou šetrností.
"Ale Heinrich! co's mi to pro boha udělal! Takž pak alespoň vstaň a svlékni se. Všecko bych byla ještě spořádala; když tě ale otec ráno zahlídnul v botách a v černém kabátě na peřině - tu jsem už myslila, že ho neudržím. Chtěl tě vytáhnout z postele a kdyby nebyly zrovna zacinkly naše věrné hodiny, které zpravoval nebožtík můj otec - byl to šikovný a rozšafný muž - dej mu pán bůh nebe! - taky jsme s ním měli kříž, já a matka - ale na mne - to držel. Když přišel večír domů, to mohla matka zavírat jak chtěla - vždycky našel dvéře pootevřeny a klíč ani hledat nemusil. A ráno když se vyspal, bylo dobře; matka si na něj již netroufala a mně za to vždy zas něco strčil - fíky nebo pomeranč. Prosím tě, nemáš hlad? chceš snad kafíčko do postele? Vidíš, já o škodě nic neříkám; ale že's mi zrovna ten můj nejšikovnější hrníček - nu, jen si to tak k srdci neber; snad bys neplakal? I ty můj bože!! - Ale hausarest máš, to ti není pomoci. "Dokud nepřijdu z kanceláře, ani z fleku ať se mi nehne," povídal otec. - I prosím tě, vem dnes čistou košili; je dnes čtvrtek, už jsem ti ji vybrala a pak si vypraš hezky kabát a zasedni za knihu - hezky se nasnídej - koupila jsem ti dnes mandlovku. Ale vždyť jsi ještě ani křížek neudělal?"
Jindřich poslechl matku - a dal se pak mlčky do snídaně - potom se převlékl, vykartáčoval si paruku a kabát - pak si zasedl k stolku a študoval. Matka by na to byla přisáhala - kdež ale zatím bloudil jeho duch! Jak bolestně tloukl s nedospělýma křídloma o slupku dusící jej formy všedního života!
Oběd stál připraven - blížil se okamžik otcova návratu. Dědečkem zpravované hodiny zacinkly čtvrť na druhou a to mechanické kolečko v hodinách všehomíra šlapalo známým krokem po schodech na horu. Již byl ve dveřích; vstoupiv do kuchyně, postavil se na práh Jindřichova pokoje a prohlížel si arestanta nesmírně trapných deset minut. Pozdravit otce a způsobit bouřku, bylo jedno. Jindřich koukal do kněh, ani nedutaje.
Otec zakýval několikkrát hlavou a obrátil se do svého pokoje k přikrytému stolku. Tam odložil hůl a klobouk, popošel dvakrát světnicí, natáhl hodiny a odšoupl sponky u skleněných dveří, dívaje se znova deset minut na delikventa. Matka přinesla polívku, volala k obědu. Jindřich se nehnul.
Otec zasedl k stolku, ale urovnal si talíř tak, že seděl právě skleněným dveřím naproti, skrze které nepohnutě hleděl na vzdorného chlapce. Pomodlil se, nabral si polívky a jedl; za každou lžicí pohlédl na syna - a mlčel.
Matka v rozpacích přinesla maso a zanesla polívku Jindřichovi do pokoje. Ten odstrčil talíř a zakryl tvář, složiv ji do rukou na stůl, aby ušel zrakům otcovým. Slyšel starého bručet. Vidlička i nože vrzaly vedle po talíři - nastala chvíle, kde bylo úřadem pana filozofa, skočit dolů pro pivo. - Zvyk jest urputná věc; básník sebou trhl, popadl v kuchyni džbánek a byl čtyřmi skoky dole a za minutku opět nahoře. Vjela do něj kuráž; vstoupiv do jídelny, vzal otcovu sklenici a nalil jako jindy. Otec ulomil kousek chleba, zajed' a pak se napil, ani se neohlédnuv.
Matka sklidila stůl a šťouchla Jindřicha, aby se vyhnul otci a šel do kuchyně se najíst, postrčiv starému dříve včerejší "Prager Zeitung". Synáček ale se uškub' a obrátil se k oknu, ani se nehýbaje. Starý se dal do čtení. Přečetl: "Aemtliches," četl zprávy, konečně feuilleton, pak meteorologické zprávy, "Wasserstand" - a hrůza! i mrtvé a přibylé. - Konečně odložil list a ohlídl se na synáčka. Ještě nebylo té tortury dost; bylo tu ještě šest stran inseratů - strašlivý tyran dal se do toho. --
Tloukly tři čtvrtě na třetí. Kolečko všehomíra se zdvihlo, šňuplo si, vyměnilo si zašňupaný šátek za čerstvý, vytáhlo z kapsy kousek cukru pro kanárka, pohovořilo s ním slaďounce, pak mlasklo několikkrát, vzalo hůl a klobouk a šlo. Ale ve dveřích se obrátilo a zarachotilo.
"Jestli mi kluku nepřineseš samé eminence domů, tak tě dám na tři léta do arbeitshausu, to si pamatuj!" -
Další jeho bručení Jindřich nezaslechl; ale nebylo s ním od těch dob k vydržení. Mezi přednáškou byl jen "uchem a perem" a po přednášce utíkával horem pádem domů, na nikoho nepromluviv, nikoho nepozdraviv. Strašný čas zkoušek i jeho kolegy zabral do víru černé kávy a smrtelného potu. Vzdor krásných letních dnů nespatřil jsi nikoho na procházce.
Kdo celý rok nic nedělal a je rád, že mu mezi jednou a druhou zkouškou zbývá pět dní nanejvejš, ten ovšem nemá času psát básně a obdivovat se přírodě.
Jindřich nebyl v tom roce tak nedbalý; ale měl co dělat. Kde jiný byl rád, že vyváz' bez dvojky, musil on proti všem náhodám professorských rozmarů být silně ozbrojen. Pýcha i vzdor mu kázaly, aby splnil žádosť otcovu - třeba stranu té káznice mnoho strachu neměl. Nastaly mu štace utrpení a ukřižování - jednu eminenci šťastně vydobyv, již měl starosti o druhou a tak to šlo po tři neděle v ustavičném strachu a chvatu.
Zkoušky byly odbyty - neřekl ani otci o peníze na vysvědčení; vyžebrav těch několik grošů na matce, připlaval se všemi eminencemi domů a položil otci atest na stůl právě před obědem. -
Starý položil brejle na papír a četl řádku po řádce a odkrýval jednu eminenci po druhé. Dočetl a podíval se na Jindřicha. Jen malým mrknutím osvědčil utajenou spokojenosť: pak mu vrátil atest se suchými slovy: "Je recht!"
Dal se do polívky, krájel maso - jen v tom se překvapil, že dnes podal Jindřichovi trochu větší kousek, než jindy; a když tu bylo pivo, že mu sám nalil první sklenici.
Blažená matka uvařila černou kávu a usmívala se co nejsladčeji na nadějného synáčka.
Tloukly tři čtvrtě na třetí, kanárek dostal cukr - táta odešel. Ale matka hladila synáčka, který měl slzy v očích, a vyňala psaníčko, které mlčky před něj položila.
To psaníčko znělo:

Milý neznámý bratranče! Poněvadž tohle to psaníčko ani neuhlídáš, jestli's všecky eminence domů nepřines', tedy Ti gratuluji a zvu Tě k nám na ferie. Lidí u nás málo, za to ale krotká zvěř. Koncerty u nás také nenajdeš - máme ale mnoho lesů, a já mám taky hlas a starý klavír - Ty ho prý tak výtečně hraješ - myslím tedy, že se mně alespoň s Tebou stýskat nebude. A jestli Tě mrzí muzika, tedy si přines několik kněh. V zámku maji také divadlo a já umím hrát dobře komedii! Což ale žvástám! O to snad o všecko nestojíš! - Ujišťuji Tě ale, že Ti nedám chvilku pokoje a že se budu snažit Tě vyrážet, jak jen budeš chtít. Čerstvého vzduchu, který u Vás na loty prodávají, jest zde dost a dost - a toho Ti především třeba. Také Tě ujišťuji, ze k nám ještě ani za mák školní učenosti nezabloudilo. Odpočineš si tedy chudáku - přijď, jen přijď! Matka má Ti již upekla mazance a otec právě vysel do lesa, aby Ti nějakou pečinku zastřelil. Bude se Ti u nás líbit. Nevíš-li, jak se jmenuji, tedy věz, že mně říkají: pokušitel, a že jsem tvá upřímná sestřenice až do smrti

Otilie Křepelka.
Welch' wohlklingender Name! -

Jindřich dočetl a podíval se u vyjevení na matku: "Což ale otec tomu řekne?"
Matka vyňala z truhly malý pytlíček s dvacetníky, položila ho na stůl a odpověděla, líbajíc svého miláčka: "Ten starý vrtěl z počátku hlavou, ale když přišla ta výminka stranu těch eminencí, tedy řekl: 'Je recht!'" -
S jakou vroucností teď ubohý městský synek, jenž ještě ani půl hodiny za Prahou nebyl, svou matku obejmul a zulíbal, lehko si pomyslíte. To byl balšám za všecko přestálé trápení a sebe zapírání. Celé odpůldne zůstal u matky a mazlil se. Všecky študie zaházel do kufru a všecky malé pokusy básnické, všecky papírky a pěkné knížky zavázal si do uzlíku.
Nastal čas volný - božský - nesmírně bohatý. Ráno když seděl v dostavníku - smál se naň celý svět. Ponejprv za dlouhý čas vyndal si z tobolky cigaro a zapálil si. Když hledal sirky, zacinkla v kapse veselá kompanie dvacetníků a básník oplývaje slastí myslil si: "Je recht!" -

Převrat
(str. 183-188)

Žel, že do tak všedního života nemohu vtěsnat tu opravdu rájskou a sváteční dobu, kteráž teď Jindřichovi nastala.
Snesli byste za našich časův dvousvazkovou idylu? - Jen v herincích se sirobem a v kompotech s pepřem a se solí si libujete - a konečně - snad vám činím křivdu. Bečka samého medu je taky strašlivá! - Dostačí vám snad ujištění, že mu ty dva měsíce utekly jako pěkný sen - v kterém básnil mnoho - ne na papíru, ale v myšlénkách; a že měl to potěšení, když se probudil, sen svůj držet ještě v rukou, jako já jednou malé vážky, o kterých se mi zdálo. -
Abyste tomu podivnému porovnání porozuměli, musím čili musíme vám vypravovat příhodu z mého čili našeho dětství. Zdálo se mi o Ježíškovi - bylo to v letě, tedy ještě daleko do vánoc, a já měl veliké přání na srdci, které mne pronásledovalo ve dne v noci. Ty papírové vážky, jichž jsem si pomocí špagátu a několika dřívek k dětským hrám připravil, byly totiž velmi nejisté a chatrné. Starý strýc můj zabýval se chemií a měl ve svých almarách za sklem všelijaké vážky; u toho jsem byl na noclehu. Nevím, jakou náhodou se jeden exemplář dostal pod polštář, na kterém jsem dřímal - slovem, ve snu se mi zjevil Ježíšek a držel vážky v ruce a já sepial ručičky, a prosil tak snažlivě: "Ježíšku, dej mi ty pěkné vážky!" - že mi je dal. Radostí jsem vyskočil a držel jsem opravdu vážky v ruce. Jak jsem se na strýce rozhněval, když mi je vzal s ujištěním, že jsou jeho! Plakal jsem a opakoval ustavičně: "Vždyť mi je dal Ježíšek!" -
Nu a vidíte, Jindřichovi se na feriích zdálo o veselé, roztomilé sestřenici a když se měl probudit, řekl k ní: "Sestřeničko, jeď se mnou!" A vida, ta se nedala ani sepjatýma rukama prosit, nýbrž řekla "Pojedu" - a jela. Strýc osud zdaliž mu ji taky odejme?

+++

Zatím se ale také v Praze s tím starým divné změny udály. I abychom nebyli rovněž překvapeni jako Jindřich, musíme o šest neděl dříve do města vyhledat si tam v X... ulici starý dům hrabat z Ypsilonů. Ten dům patřil teď onomu shrbenému šedivému pánu, který měl to premované služebnictvo a ekvipáž; a ten o ten dům jednoduše řečeno posledního hraběte z Ypsilonů ohnul, a to věděl celý svět. Krom toho měl ale ten boháč, jak známo, také dceru a tu miloval nade všecko; to tím více, čím jasněji nahlížel, že jej mimo ni celý svět nenávidí. Přijel s ní právě z letního pobytu a dcera vyskočila z vozu jako šipka, a hned se ptala portýra, má-li tu pro ni lístek. Když tento přisvědčil, skočila do jeho jizby, vzala klíč od svých pokojů - lístek sama v známé skříni sobě vyhledala a vběhla ouprkem nahoru.
Starý pán lezl co možná nejvolněji s vozu, pak ještě promluvil s podomkem a za hezkou chvíli teprv klusal za dcerou s tváří nepokojnou a starostlivou. Přišed nahoru, uzavřel dvéře jedny za druhými, kterých ona nechala do kořán, zotvíral v každém pokojíku žaluzie a když i do dceřina boudoiru vkročil, nalezl jednu okenici již pootevřenou, dceru ale na sofě skleslou, v usedavém pláči - u nohou jí ležel rozevřený lístek, na němž stopy, že po něm bylo šlapáno.
Otec jej zvedl s trpkým úsměvem, již napřed tuše jeho obsah; když jej přečetl, smáčkl ho zlostí a strčil do kapsy.
"To je pátý muž, který se o mne ucházel!" zvolala dcera zoufale, "a první, kterého jsem opravdu milovala! Chvěla jsem se tím více pro jeho lásku, trpkou zkušeností poučená. A ten nevděčník, nejen že jedná jako ti druzí nemužně a věrolomně, on ještě se neostouzí na tebe sypat urážky. Otče můj, rci, jaká strašná to minulosť, o které ani zdání nemám? Čím jsi ublížil těm lidem, kteří té ani znáti nemohli?" -
Starý pán se pohrdlivě usmál a přikročil k dceři, vezma ji za ruku: "Nestarej se, mé dítě; já tě dokonale pomstím." -
"A co mi to zpomůže?" ona na to.
Starý se obrátil nevrle a popošel k oknu, - dlouho se díval ven a dlouho se mračil - a dlouho plakala dcera.
Najednou sebou trhl, zamrkal očima - kývl hlavou a byl ten tam.
Dcera mechanicky přistoupila k oknu a viděla, že tam rychlým krokem někomu spěchá vstříc, již z daleka naň kývaje. Po krátkém podání si rukou vzal její otec toho pána pod páždí a vedl se s ním v důvěrné pohroužen rozmluvě. Když se přiblížili poněkud, poznala v něm naše dáma Jindřichova otce. Nebyl jí blíže znám, jen povědom a tu myslila, že její otec svou zbytečnou pomstu zapřádá. Zavrtěla hlavou a klesla opět na sofu, šeptajíc mimovolně. "A co mi to zpomůže?"...
Ten Jindřichův otec byl dnes ale náramně mrzutý a zarmoucený. Dlouho doň mluvil shrbený pán, mnoho ztratil komplimentů a lichotné přívětivosti, než jej k slovu přivedl.
Náhodou ale znal to neštěstí, co bylo původem tak neobyčejné skleslosti ducha u starého, věrného úředníka. A proto byl také tak spěšně na ulici a proto jej bral pod paždí, věda, že hluboká rána otvírá i nepřístupné srdce.
Ten starý věrný sluha byl totiž "praeterován" - nejstrašlivější to slovo v kruzích kancelářských; to jest: byl při avancirování přeskočen a byly mu dva mladší a schopnější kolegové představeni. A to právě bylo, co hnětlo a s tím konečně začal otec dámy.
Nechceme zde uvádět všecky ty skoro nelojalní lamentace; resultát rozmluvy byl ten, že starý nahlídl, že se bez protekce nikam nedojde. Shrbený pán měl dost konnexí, to věděl - ve své zoufalosti vrhnul se mu vzdor osobní nelibosti do náruče a přijal pozvání na villu.
Než se Jindřich vrátil, byl starý častým hostem v společnostech, kterých shromažďoval jeho neunavně hostinný protektor. Scházíval se tam s mnohými váženými pány, a s leckterým vysoce postaveným hrával whist a leckterý z nich procházel se s ním, pod paždím jej vodě v zahradách hostitele, před kterým v městě již zdaleka musil velmi hluboce smekat.
Tato změna nepůsobila naň ale také zcela neprospěšně; stal se tolerantnějším, veselejším, řekl bych lidštějším. Proto ani nezabručel, když si jeho syn přivezl sestřeničku domů; naopak přivítal ji s otevřenou náručí a vodíval ji o závod s Jindřichem na procházku.

Katastrofa
(str. 188-194)

Čím veselejší ale býval otec; tím smutnější stávala se matka. Byla to žárlivosť na sestřeničku? Bůh ví! nikdy neviděl Jindřich svou matku tak zádumčivou, jako v den, když osm mužů vneslo do jejich bytu pěkný skvostný klavír, který postaven doprostřed pokoje a dotknut rukou Jindřichovou, ty šedivé ouzké stěny měnil v rájskou Alhambru. -
A což teprv sestřenička, když se do zpěvu dala! - Všickni sousedé protější otvírali okýnka a vystrkovali zvědavé hlavy - proč se ale tázal jeden druhého s takým podivením: "Odkud se jen ten starý zmoh' na to fortepiano?"
K Jindřichovu sluchu ta otázka nedošla, za to si ji ale stará matka v své ouzkosti a v hlubokosti žalu svého sama předkládala. Proč se nesvěřila se svou bolestí? -
Bůh ví, do čeho ti páni, co se takovým vplyvem, tak důležitou konnexí vychloubali, Jindřichova otce zapletli! - Že hrál, to sám nezapíral, často svým štěstím se vychloubaje, někdy na velké ztráty si naříkaje. - Kdykoliv ale padl do melancholie, hodil hned zase hlavou a mna si ruce usmál se, volaje: "Vždyť si to brzo stonásob vynahradím!" Na to poprosil děti, aby hrály a zpívaly a bylo zas dobře. Když pak vyzval i matku, aby taky poslouchala, ukázala se pouze na prahu kuchyně s úsměvem si oči utírajíc, které byly před chvílí hořce v koutku plakaly.
"Stará," zvolal pak otec, "snad jsi neplakala?"
"I bože chraň," řekla se smíchem; "v té kuchyni je ale tolik kouře - slunce je zrovna na komíně." -
"Tedy otevři okna," odsekl starý, "a poslouchej!" -
Matka poslechla. -

+++

Jindy zas při odchodu oslovil svého syna takto: "Jindřichu, kdybych dnes přišel později domů, nech mi dvéře pootevřeny, ať stará neví!"
Tak se mění časy a lidé! -

+++

Jindřich básnil, jen se prášilo; toť se rozumí, že se všecko točilo více méně kolem sestřeničky, která, o čem dosud ani nevíte, byla tuze podobna k Virginii. Čím šťastnější byl ve své náklonnosti, tím rozervanější byly jeho básně. Jednou, považte, svému ideálu i tu veselosť vytýkal a poprosil ji, aby raději byla zas trochu melancholická a třeba kapku zaplakala.
Sestřenička se z počátku zarazila, pak jej ale vzala za ruku a vysmála se mu srdečně.
"Nezkoušej pána boha, dítě!" ozvala se matka z koutka; "žádný neví, co na člověka čeká a dokud může být vesel, ať si nevymýšlí smutek; jinak se mu lidé v soužení vysmějí."
Jindřich sklopil hlavu a zasedl k fortepiánu. -
Jednou přiběhl otec celý vyjevený domů a ptal se na syna: "Se mnou pojď, honem!" volal sýpavým hlasem, patrně upokojen, že jej doma nalezl.
Sběhli dolů a nepromluvili na sebe; před domem hrabat z Ypsilonů se zastavili. Jindřich dosud naučen na slovo poslechnout, dostával dnes ponejprv z otce strach - jen chvílkami se troufal po něm okem hodit. Zrak jeho byl ztrhaný, někdy jako na bludičku, kterou bezvolně sledoval, upnutý - hlava skleslá; možná, že se mýlil, zdálo se mu ale, že ta přec jen milá hlava - byla šedivější! -
U vrat nechal syna čekati a byl tam dlouho v prvním poschodí. Sběhl konečně dolů, zachytil ho za šos, ani se naň neohlídnuv a běžel zas k domovu.
Před svým domem zůstal státi a podíval se bolestným i dlouho zpytavým zrakem na svého syna.
"Ten pán by pomoh' - ale já nebyl v stavu, za tebe říci, že: ano," mumlal starý.
"Pro bůh, otče, o co se tu jedná?" - "Až podruhé." Zněla odpověď.
Oba se dnes vyhýbali zrakům matčiným, otec věda, syn nevěda proč.

+++

"Endlich," zvolal shrbený mužík ve svém salónu, když byl zoufalého starého Jindřichova otce ke dveřím doprovodil a obrátil se k oknu, vítězným pohledem hledě za oběma. To slovíčko po pansku znamenalo asi delší prostonárodní sadu: konečně jsi mi šel do tenat! už tě mám!
"Vzal si ho pro příhodu už taky sebou; nu ten mi již neujde. Dobrá to koupě!" zasmál se pán u okna.

+++

Nebyl sice pěkný den, ale matka i sestřenička měly co kupovat a vyšly si. Otec byl již hodinu v kanceláři - Jindřich zůstal sám, skládaje pro Otilii malé překvapení.
Zazvonilo se; šel otevřít - ve dveřích stál otec. "Jsi sám doma?"
"Sám."
Otec se obrátil, zavřel klíčem za sebou a popošed do posledního pokoje, odložil hůl i klobouk. Po několika kročejích zastavil se před Jindřichem a vzal jej za ruku.
"Mám s tebou co mluvit, synu. Schválně jsem odešel z kanceláře, abych ti něco strašlivého svěřil, a tě o něco velikého poprosil. Nebudeš-li mně po vůli - zblázním se snad, ale to by bylo vždy ještě lépe než hanba - a - krim -"
Starý nedomluvil, ale chvěl se na celém těle. Vjel si dvěma prsty do šedivých vlasů a hrál si v nich, jako nemocný. Po chvíli pokračoval: "Tyto šediny neponesu již bez poskvrny do hrobu, milý synu! Ano jen se na mne dívej a nevěř - tvůj otec není více poctivý," vzkřikl jako šílený a sepnul ruce. "A jestli ty mně nepomůžeš! - -"
Horký tok slzí polil ty utrápené vráskovité líce - odvrátil se a běhal celý bez sebe po pokoji, oči k nebesům pozvedaje. Po chvíli prohodil krátce: "Pamatuješ se na toho pána, kterého jsme jednou potkali v železné ulici?"
"Pamatuji. Uvrhl ten snad vás do neštěstí?"
"Ne ten mně chce pomoci!" -
"Ale pro bůh, otče, jaké to strašné tajemství! Nevaroval jste mne sám před ním? - Chybí-li vám snad peněz, pište stryci forštovi; sestřenička to také ráda udělá." -
"Ani slova o nich více - mám se ti snad zpovídat?" - prohodil otec v staré obvyklé pánovitosti. Brzy se ale zpamatovav sepjal opět ruce a pravil: "Nebude-li mně dnes večír pomoženo, jsem ztracen - nepátrej dále - povím ti jen, že jestli mi dnes po vůli nebudeš, zejtra si pro mne přijdou drábi! - Našli by snad mrtvolu, ale pomysli na matku, pomysli na sebe! - Nemáš zdání, o jakou sumu se tu jedná - ale ten pán mi ji dnes vyplatí - budeš-li chtít. Slovem, synu - já tě prodal - rozumíš - a ty musíš chtít - odpusť mi to - ich bitte dich, Heinrich!" -
Starý sklesl k zemi a Jindřich jej musil dobrých deset minut křísit. Když otevřel oči, byla jeho první slova: "Půjdeš, synu?" -
"Půjdu," odvětil syn hrobovým hlasem a podával otci klobouk i hůl.
"Kdybych ti mohl povídat" - vzdychl si tento na schodech.
"Ani slova o tom více, jestli mne jen trochu ještě milujete!" -
Starý stiskl mu ruku a Jindřich se dal zaprodat, aby vykoupil otce.

Konec
(str. 194-195)

Vpravil se do svého osudu! - Povíte mi, že to bylo moudré od něho, a já vám přisvědčím se vzdychnutím: Ach ano! - Romantických smrtí marně hledati v tom všedním životě a kde těch nelze vypravovat, tam se obecenstvo ztrácí velmi uspokojené, pro trpčí duševní smrť smyslu nemajíc. Divte se mi ale jak chcete, přece mi povždy vstoupí slzy do očí, když na Jindřicha pomním! -
A on jest přece tak spokojený, tak tučný, tak bohatý! Z počátku vrhl se zcela apathicky do studium ekonomie, až v ní zvolna zalíbení našel, ano - jak se sluší - jedinou spásu člověčenstva v ní nalézal. Pak prakticiroval u svého kupce - stal se správcem, inspektorem, ano direktorem, konečně kompaňonem a zetěm! -
V boudoiru své paní potkal se zase s obrazem Virginie - upřel na ni své dosud pronikavé oči - zachvěl se - pak si urovnal zlaté brejle - ale neměl již slzu v oku, kterou by při té příležitosti byl smáčknul - pak políbil své paní pokorně ruku...
A sestřenička? - Soužila se srdečně a nenamlouvala si celý rok, a neprovdala se ani za tři léta - ale čtvrtý máj ji provázel k oltáři s auditorem Zet... -
Byla šťastná, veselá, ano psala jednou Jindřichovi, kde si z něho šašky tropila. Jindřich byl potěšen; líný však odpovědít, tloustl dále, nemaje více v obyčeji, brát zbytečně péro do ruky. -
Rok na to ležela veselá sestřenička na márách. Hrála si jednou se svým roztomilým synáčkem a pohazovala jím, chytajíc ho zase do náruče, což se mu tuze líbilo a matce též. Náhodou se hoch přehoupne, sletí a zůstane bez sebe na zemi ležet. Matka zkřikne a vrhne se na něho. Lidé přiběhnou, křísí matku, křísí dítě, synáček přišel k sobě, matka ne.
Je-li ten konec příliš romantický, dopovím, jak se sluší, že ten chlapec teď prakticiruje u Jindřicha a že se stane dozorcem fabriky - na cokoliv! -

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 14.10.2014

­­­­

Diskuse k úryvku
Josef Václav Frič - Všední život (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­