ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Jonasson Jonas (*06.07.1961)

­­­­

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

  • ukázka
  • ze švédského originálu Hundraåringen som klev ut genom fönstret och försvann přeložil Zbyněk Černík
  • vydalo nakladatelství Panteon v Mladé Boleslavi roku 2012 (ISBN: 978-80-87697-00-9)

Nikdo nedokázal okouzlit svoje publikum tak jako dědeček, když seděl na prášilovské lavici, lehce nakloněný nad hůl a ústa plná žvýkacího tabáku.
"Ale dědo... je to pravda?" divila jsme se my vnoučata.
"Ty, co říkaj jenom to, co je pravda, nemá cenu poslouchat," odpověděl dědeček.
Tuto knihu věnuji jemu.

Jonas Jonasson

KAPITOLA 1. - Pondělí 2. května 2005

Mohlo by se zdát, že se Alan Karlsson měl rozhodnout už dřív, zachovat se dostatečně chlapsky a sdělit svoje rozhodnutí lidem kolem sebe. Ale Alan Karlsson nikdy o ničem dlouho nedumal.
Takže sotva mu ten nápad projel hlavou, stařec otevřel okno svého pokoje v přízemí domova důchodců v södermanlandském Malmköpingu a vylezl na záhon.
Tenhle manévr mu dal zabrat a není divu, protože Alan se právě ten den dožil sta let. Za necelou hodinu měla ve společenské místnosti domova vypuknout narozeninová oslava. Měl se jí zúčastnit sám starosta. A reportérka místních novin. A všichni ostatní staříci a stařenky. A celý personál v čele se zlou sestrou Alicí.
Objevit se na ní nehodlal pouze sám oslavenec.

KAPITOLA 2. - Pondělí 2. května 2005

Alan Karlsson váhavě postával v maceškovém záhonu, který se táhl podél boční zdi domova důchodců. Měl na sobě hnědé sako, hnědé kalhoty a na nohou hnědé trepky na doma. Nebyl žádný manekýn, ale to člověk v tomhle věku je málokdy. Byl na útěku z vlastní narozeninové oslavy, a to člověk v tomhle věku je taky málokdy, v neposlední řadě proto, že se málokdy tohohle věku dožije.
Alan uvažoval, jestli se má namáhat vlézt oknem zpátky pro klobouk a boty, ale když se přesvědčil, že náprsní taška je každopádně na svém místě ve vnitřní kapse saka, vykašlal se na to. Navíc sestra Alice už několikrát prokázala, že má šestý smysl (ať si kořalku schoval sebelíp, vždycky ji našla). Možná teď vevnitř chodí sem a tam a tuší, že se děje něco nekalého.
Radši se honem vypařím, pomyslel si Alan a s praskáním v kolenou vykročil ze záhonu. Ve šrajtofli měl, pokud si dobře vzpomínal, několik našetřených stovek, a to bylo dobře, poněvadž se chtěl držet dál od lidí a to ho bude něco stát.
Pak otočil hlavu a podíval se na domov důchodců, o kterém si ještě nedávno myslel, že bude jeho posledním pozemským příbytkem. A řekl si, že umřít snad může někdy jindy a někde jinde.

Stoletý stařík se vydal na cestu ve svých čuracích trepkách (tak se jim říká proto, že mužští v přezrálém věku při čurání zřídkakdy dočurají dál než na boty). Nejdřív prošel parkem a potom se vydal dál podél volného prostranství, kde se tu a tam, přestože jinak šlo o velmi poklidné městečko, konal trh. Po několika stech metrech zašel za hrdě se tyčící středověký kostel a posadil se na lavičku vedle několika náhrobních kamenů, aby dal odpočinout kolenům. Místní lidi byli zbožní jen natolik, že se Alan mohl spolehnout, že ho tady nechají na pokoji. Zjistil, že ironií osudu je stejný ročník jako jistý Henning Algotsson, který ležel pod kamenem naproti místu, kde teď seděl on. Rozdíl mezi oběma muži spočíval mimo jiné v tom, že Henning už před jedenašedesáti lety vypustil duši.
Kdyby měl Alan jinou povahu, možná by mu vrtalo hlavou, na co Henning v pouhých třiceti devíti letech zemřel. Ale Alan se nepletl do cizích záležitostí, pokud to nebylo nutné, a ono to většinou nutné nebylo.
Místo toho si říkal, že se asi mýlil, když si v domově důchodců myslel, že může klidně umřít a na všechno se vykašlat. Přestože ho totiž bolelo celé tělo, určitě bylo daleko zajímavější a poučnější utíkat před sestrou Alicí než ležet bez hnutí dva metry pod zemí.
Pak oslavenec vstal, vzepřel se bolavým kolenům, rozloučil se s Henningem Algotssonem a pokračoval ve špatně naplánovaném útěku.
Šinul si to přes hřbitov směrem na jih, když se mu do cesty postavila kamenná zídka. Neměla sice na výšku víc než metr, ale Alan byl stoletý stařík, ne skokan. Na druhé straně čekalo malmköpinské autobusové nádraží a stařec v té chvíli pochopil, že ho vetché nohy nesou právě tam. Kdysi, o mnoho let dřív, Alan přešel Himálaj. To bylo obtížné. Teď, když stál před poslední překážkou, která ho oddělovala od nádraží, si na to vzpomněl. Vzpomněl si na to tak živě, že se mu zídka před očima smrskla téměř v nic. A když byla nejmenší, Alan ji navzdory svému věku a kolenům přelezl.

V Malmköpingu dochází málokdy k tlačenici a tento slunečný jarní den nebyl žádnou výjimkou. Od okamžiku, kdy se nahonem rozhodl, že se neobjeví na oslavě svých vlastních stých narozenin, Alan ještě nepotkal živou duši. Když se v trepkách všoural do čekárny autobusového nádraží, byla skoro prázdná. Ale jenom skoro. Uprostřed čekárny stály, opěradly k sobě, dvě řady laviček. Všechna místa byla volná. Napravo se nacházela dvě okýnka - jedno bylo zavřené, kdežto za druhým seděl hubený mužík s malými kulatými brejličkami, řídkými, na stranu sčesanými vlasy a ve vestě od uniformy. Když Alan vstoupil, mužík ustaraně vzhlédl od monitoru počítače. Možná se mu zdálo, že se tu tohle odpoledne dveře netrhnou. Alan zrovna zjistil, že v čekárně není jediným cestujícím. V jednom rohu totiž stál útlý mladík s dlouhými umaštěnými blond vlasy, s rozježenými vousy a v džínové bundě s nápisem Never Again na zádech.
Mladík nejspíš neuměl číst, poněvadž cloumal dveřmi záchodu pro postižené, jako by nápis "Mimo provoz", vyvedený černým písmem na ohnivě žlutém pozadí, nic neznamenal.
Ať tak či onak, vzápětí se přesunul ke dveřím vedlejšího záchodu, ale tam narazil na jiný problém. Mladík se zjevně nechtěl odloučit od svého velkého šedého kufru na kolečkách, jenže záchod byl pro ně oba malý. Alan si uvědomil, že mladík bude muset buď během vykonávání potřeby nechat kufr venku, nebo ho strčit dovnitř a venku zůstat sám.
Mladíkovy starosti ho však příliš nezajímaly. Radši se snažil zvedat nohy, když drobnými krůčky zamířil k mužíkovi v otevřeném okýnku a informoval se, jestli náhodou v nejbližších minutách někam, kamkoli, nejede nějaký dopravní prostředek, a pokud ano, kolik by to stálo.
Mužík vypadal unaveně. A zřejmě někde v polovině Alanova výkladu ztratil nit, poněvadž se po několika vteřinách přemýšlení zeptal: "A kam byste, pane, chtěl jet?"
Alan se znovu nadechl a připomněl mužíkovi, že mu právě vysvětlil, že cíl cesty, jakož i způsob cestování podřizuje věcem, jako je a) čas odjezdu a b) cena.
Mužík opět několik vteřin mlčel a přitom nahlížel do svých jízdních řádů a stravoval Alanova slova.
"Za tři minuty odjíždí autobus číslo 202 do Strängnäsu. Hodí se vám to?"
Jistě, Alan usoudil, že se mu to hodí, načež se mu dostalo informace, že zmíněný autobus odjíždí z nástupiště přímo před dveřmi terminálu a že nejjednodušší bude, když si jízdenku koupí přímo u řidiče.
Alanovi vrtalo hlavou, co mužík v tom okýnku dělá, když neprodává jízdenky, ale nic neřekl. Mužíkovi možná hlavou vrtalo totéž. A tak Alan poděkoval za pomoc a pokusil se nadzvednout klobouk, který si v samém spěchu zapomněl vzít s sebou.
Stoletý stařík se posadil se svými úvahami na jednu ze dvou prázdných laviček. Do tří hodin, kdy měla začít ta zatracená oslava v domově důchodců, zbývalo dvanáct minut. Každou chvíli zabuší někdo na dveře Alanova pokoje a pak propukne velký cirkus.
Oslavenec se sám pro sebe usmál a přitom koutkem oka zjistil, že se k němu někdo blíží. Byl to ten útlý mladík s dlouhými mastnými blond vlasy, s rozježenými vousy a v džínové bundě s nápisem Never Again na zádech. Mířil přímo k Alanovi a za sebou táhl velký kufr na čtyřech kolečkách. Alan pochopil, že hrozí velké nebezpečí, že s tím vlasáčem bude muset konverzovat. No budiž, aspoň uvidí, jak se dnešní mládež dívá na to či ono.
Skutečně došlo k dialogu, i když nijak zvlášť sofistikovanému. Mladík se několik metrů od Alana zastavil, chvilenku si starce prohlížel a pak pronesl: "Hele, vole."
Alan vlídně odpověděl, že mu přeje dobré odpoledne, a otázal se, jestli mu může nějak pomoct. Mohl. Mladík chtěl, aby mu dohlédl na kufr, až on bude na záchodě vykonávat potřebu. Neboli, jak to sám formuloval: "Musím se jít vysrat."
Alan mile pravil, že je sice starý a vetchý, ale zrak mu stále slouží a dohlédnout mladíkovi na kufr pro něj není nijak těžký úkol. Zato mu doporučil, aby si při vykonávání potřeby pospíšil, jelikož jemu, Alanovi, jede za chvíli autobus.
To poslední už mladík neslyšel, protože dřív než Alan stačil doříct svou odpověď, zamířil rychlým krokem k záchodu.
Stoletý stařík se nikdy na nikoho nerozčiloval, ať už k tomu byl, nebo nebyl důvod, a nepobouřilo ho ani neotesané chování tohohle mladíka. Ale nechoval k němu ani vyložené sympatie, což sehrálo určitou roli v tom, co se stalo vzápětí.
Pouhých několik vteřin poté, co za sebou mladík zavřel dveře záchodu, totiž před vchod terminálu přijel autobus číslo 202. Alan se podíval na autobus a pak na kufr, potom znovu na autobus a pak znovu na kufr.
Určitě má kolečka, řekl si. A tady je pásek, za který se dá táhnout.
A tak Alan překvapil sám sebe, když učinil - dá se přece jenom říct - pozitivní rozhodnutí.
Řidič autobusu byl ochotný a zdvořilý. Pomohl starému pánovi vytáhnout velký kufr do autobusu.
Alan mu poděkoval a z vnitřní kapsy saka vytáhl náprsní tašku. Řidič se zeptal, jestli pojede až do Strängnäsu, a Alan si spočítal, jak je na tom s financemi. Šest set padesát korun v bankovkách a k tomu ještě několik mincí. Pomyslel si, že bude lepší, když mu peníze vydrží co nejdéle, a tak vyndal padesátikorunu a zeptal se: "Kam dojedu za tohle?"
Řidič vesele prohodil, že je zvyklý na lidi, kteří vědí, kam cestují, a nevědí, kolik to bude stát, a tohle že je přesně naopak. Potom se podíval do jízdního řádu a sdělil Alanovi, že za čtyřicet osm korun s ním může jet k Železniční stanici Byringe.
To se Alanovi zamlouvalo. Dostal jízdenku a dvě koruny nazpět. Čerstvě ukradený kufr řidič postavil do zavazadlového prostoru za svoje sedadlo a sám Alan si sedl na první sedadlo vpravo. Odtamtud viděl přes okýnko do čekárny autobusového nádraží. Když řidič zařadil rychlost a rozjel se, dveře záchodu byly stále ještě zavřené. Alan si kvůli mladíkovi přál, aby za nimi strávil krásné chvíle - s ohledem na zklamání, které na něj čeká.

Autobus do Strängnäsu nebyl toho dne odpoledne nijak přecpaný. Až skoro úplně vzadu seděla žena ve středních letech, která nastoupila ve Flenu, uprostřed mladá maminka, která se do autobusu probojovala v Solberze s dvěma dětmi, z toho s jedním v kočárku, a úplně vepředu stařičký muž, který přistoupil v Malmköpingu.
Posledně jmenovanému právě vrtalo hlavou, proč ten velký šedý kufr na čtyřech kolečkách ukradl. Třeba proto, že se dal ukrást? A proto, že jeho majitel je trouba? Nebo proto, že v tom kufru jsou možná boty a dokonce i klobouk? Nebo proto, že on sám nemá co ztratit? Kdepak, Alan si nedokázal nijak odpovědět. Když člověk žije přesčas, může si leccos dovolit, pomyslel si a udělal si pohodlí.
Úderem třetí hodiny autobus projel Björndammen. Alan konstatoval, že zatím je s tím, jak se dneska věci vyvíjejí, spokojený. Pak zavřel oči a dal si odpoledního šlofíka.
Právě v tom okamžiku zaklepala sestra Alice na dveře pokoje číslo i v domově důchodců v Malmköpingu. Zaklepala znovu a pak ještě jednou.
"Přestaňte dělat hlouposti, Alane. Už je tady starosta i všichni ostatní. Slyšíte? Snad jste zase nepil, Alane? Tak pojďte už, Alane! Alane?"
Zhruba současně se otevřely dveře momentálně jediného fungujícího záchodu na malmköpinském autobusovém nádraží. Vyšel z nich mladík, kterému se hned ve dvojím slova smyslu ulevilo. Udělal několik kroků doprostřed čekárny a přitom si jednou rukou upravil opasek a druhou si pročísl vlasy. Pak se zastavil, zazíral na obě prázdné lavičky a poté rychle stočil pohled nejdřív doprava a potom doleva. Načež hlasitě pravil: "Kurva, píča, himlhergot, do prdele..."
Zarazil se a pak se znovu nadechl: "Já tě zabiju, dědku zasranej! Jen co tě najdu."

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 10.06.2014

   
­­­­
­­­­

Diskuse k úryvku
Jonas Jonasson - Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­