ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Novák Arne (*02.03.1880 - †26.11.1939)

   
­­­­

České písemnictví s ptačí perspektivy

  • 1920
  • poznámka: název České písemnictví s ptačí perspektivy by byl podle současných pravopisných pravidel považován za chybný - správně bychom dnes napsali České písemnictví z ptačí perspektivy; v době vzniku textu (1920) však byl tvar s perspektivy v souladu s tehdejšími normami a běžně se vyskytoval v odborném i publicistickém stylu
  • stručný obsah: historicko-literární přehled české literatury od jejích počátků po 19. století, zaměřený na podání uceleného obrazu vývoje českého písemnictví; sleduje jazykový, kulturní i ideový vývoj s důrazem na utváření národní identity a duchovní hodnoty literatury; zdůrazňuje klíčové postavy jako Hus, Štítný, Chelčický, Komenský, Dobrovský, Jungmann, Kollár, Čelakovský, Mácha či Palacký
  • hlavní myšlenka a téma: české písemnictví jako nástroj uchování a formování národní identity, duchovní páteř národa a výraz jeho kulturního vývoje; zdůrazňuje historickou kontinuitu, jazykový a duchovní rozměr literatury jako prostředku obrany proti germanizaci a asimilačním tlakům; jednota jazyka, víry, vzdělanosti a umění představuje pilíře české svébytnosti
  • jazyk a styl: esejistický, kultivovaný jazyk s bohatstvím metafor a aluzí, vysoká stylizace kombinovaná s přesností výrazu; autor píše s humanistickým étosem, vzletně, místy polemicky až ironicky; styl je přístupný vzdělanému čtenáři, zároveň však literárně náročný; text preferuje výkladové shrnutí před pouhou faktografií, zaměřuje se na vývojové tendence a duchovní významy literárního dění

Předmluva

Podnět tohoto stručného nárysu byl zcela příležitostný. Ministerstvo zahraničních věcí Československé republiky pojalo v době příprav k letošnímu sletu všesokolskému záměr, informovati o české kultuře cizince, kteří v míře tak hojné v Praze i za hranicemi vztahovali dychtivé ruce po zprávách o našem životě. I obrátilo se k učencům a spisovatelům s žádostí, aby napsali ze svých oborů zhuštěné a zaokrouhlené studie, jež v překladech do světových řečí měly býti souborně vydány jakožto malá encyklopedie vědomostí o naší republice a našem národě. Pokud vím, přání ministerstva bylo včas vyhověno, ale k překladu dodaných prací a dokonce k jejich publikaci do konce června nedošlo. Patrně náš zahraniční úřad má za vhodnější dodatečně vnucovati lhostejným cizincům pomůcku, kterou bylo možno podati v pravou chvíli vnímavým a ochotným hostům. Či soudí náš nejvyšší úřad diplomatický, že jest i v oblasti kulturní zbytečno, aby západní Evropa byla správně poučena o skutečných poměrech v Československé republice? Nevyčkal jsem oficiálního výkladu o těchto opravdových či domnělých důvodech, nýbrž vyžádal jsem si svou studii nazpět a nyní ji podle přání nakladatelova odevzdávám veřejnosti v původní podobě. Nebudiž tedy, prosím, zapomínáno, že byla původně určena pro cizinu, která na nás hledí vskutku s ptačí perspektivy. Nemínil jsem hromaditi jména, letopočty, knihopisné jednotlivosti; užil jsem co nejvydatněji obtížného práva vypouštěti a potlačovati vše podružné a nepodstatné; nedbal jsem ničeho tolik jako toho, abych co nejzřetelněji vypracoval logiku vývojovou. Neskrývám si sám nedostatků svého nákresu a na dva z nich upozorňuji výslovně jako na důsledky základní osnovy přizpůsobené účelu spisku. O českém dramatě, jež i s českým divadelnictvím mělo býti v informačním díle vylíčeno samostatnou statí, se zmiňuji velice skrovně a skoro jen nápovědmi, jsa si ostatně jíst, že jeho osobnosti í výtvory pří pohledu s ptačí perspektivy namnoze zanikají. Písemnictví doby předobrozenské probráno jest pouze přehledně, neboť vím, že se cizina hlavně zajímá o literaturu novodobou. Přes to věřím, že spisek můj vykoná i v českém originále své poslání a že vedle mých soustavných děl literárně historických bude vlídně přijat jako pokus o spojení dvou druhů literárních: přehledu vývoje slovného a zkratkového podobiznářství. V Proseči, v září 1920. ARNE NOVÁK.

+++

Když český národ na počátku XV. století upozornil Evropu na svůj duševní život velkým náboženským hnutím husitským, provázeným podivuhodnou statečností válečnou, měl za sebou již značný rozvoj kulturní, obsáhající několik století a vyjádřený rozvětveným písemnictvím, které jest ze slovanských literatur vůbec nejstarší.
Staročeský jazyk, jehož zlomkovité písemné památky možno sledovati od věku XI., hodil se znamenitě k vyjadřování slovesnému jak bohatstvím tak odstíněností svých tvarů i výrazů; vynikalť kromě libozvučnosti a rozmanitosti svého hláskosloví tak rozvitým skloňováním i časováním a tak jemným smyslem pro slovní i větné rozdíly, že to připomíná až řeči klasické. Za krátké církevní episody cyrilometodějské v říši Velkomoravské v IX. století přijal nejeden kulturní prvek z bohoslužebného jazyka staroslověnského, ale pak se po celý středověk učil od latiny, které také v Čechách se užívalo stejně ve veřejných listinách jako ve školách a ve chrámech: čeština osvojila si od mezinárodní řeči všech vzdělaných národů západní Evropy mnoho náboženských terminů i abstraktních výrazů pro svůj slovník, ale přizpůsobila se také vydatně latinské syntaxi, před jejíž výhradní nadvládou ochraňoval později pouze lidový původ většiny spisovatelů. Ale již počátkem XIII. věku nadchází na české půdě mocný zápas mezi ctihodnou učitelkou a mladou, poněkud neobratnou žačkou. Národní jazyk vniká postupně do formulí, písní a pomůcek bohoslužebných, ano z hluboce zbožného ducha českého vytváří se, proti výslovnému přání církve, malá literatura náboženských zpěvů českých, z nichž dva nejstarobylejší a nejvelebnější, "Hospodine, pomiluj ny" a "Svatý Václave, vévodo české země", doposud se ozývají pod klenbami katedrály sv. Víta na hradě pražském.
Toto zápolení mezi jazykem národním a mezi latinou, jakožto dorozumívacím prostředkem kněžské i laické inteligence, která v mezinárodní řeči byla již vytvořila vynikající díla kronikářská, rozhodnuto bylo konečně ve prospěch češtiny. Stalo se to v oné převratné době, kdy český, teritoriálně rozsáhlý stát ztratil národní dynastii Přemyslovců, a kdy se na slovanskou půdu hrnuly právní, hospodářské i kulturní vlivy cizí, spoléhající hlavně na rozsáhlou německou kolonisaci netoliko na zemském pohraničí, ale v městech, v samém srdci vlasti. Od počátku XIII. věku postupuje již nepřetržitě duchovní i světské písemnictví v Čechách psané mateřštinou a to mluvnicky velice vybroušenou; jako v jiných literaturách západních také zde časově i hodnotou předstihl vývoj veršované slovesnosti, pyšnící se značným uměním rýmovnickým, prosu.
Obsahem i názorem sledují tyto začátečnické pokusy vesměs směry a vzory cizí, které buď z Německa neb z Francie přicházely ke kulturně mladému a lačnému národu, uvádějíce sem jednak asketické ideály církevní, jednak rytířskou vzdělanost s její dobrodružností a uhlazeností, jednak, o něco později, veselý rozmar žactva universitního. Ale ať šlo o tlumočení nábožných legend, ať o zpracování romantické Alexandreidy, ať o ukázky rytířských pověstí německých a bretoňských, ať o jarou lyriku a rozpustilé velkonoční scény, v nichž si studenti pražští libovali, vždycky jevila se v staročeském básnictví snaha podati něco více než pouhé překlady předloh západoevropských. Spisovatelé, kteří náleželi většinou trojímu stavu, kněžstvu, rytířstvu a žákovstvu, usilovali, seč byli, o zčeštění a znárodnění cizích látek: vkládali do nich ukázky národní moudrosti jako přísloví a říkadla, zpestřovali je realistickými obrázky vypozorovanými v domácím okolí, přizpůsobovali je životním poměrům ve své vlasti. Takto nabývalo staročeské písemnictví již v prvních obdobích svého vývoje národního svérázu, jímž se podstatně liší od sousedních literatur. Ještě dnes mluví k nám z něho hrdý a sebevědomý Čech, který zakládá si na svém jazyku a na svém státě, jsa hotov hájiti jich proti cizozemcům a přemítaje důmyslně o prostředcích k jejich zvelebení - jmenovitě spisovatelé ze stavu rytířského, na př. skladatel originální kroniky Dalimilovy, vynikali takovou uvědomělostí. Středověký Čech cítil se nadšeným a rozhodným křesťanem, jenž se nikterak nespokojoval s dogmatickou a liturgickou stránkou své víry, nýbrž s velkou mravní rozhodností a čilým smyslem praktickým naléhal na to, aby zásady Kristovy byly v lidské společnosti uskutečňovány a důsledně prováděny. Proto jeho etické horlení bylo pravidelně spojeno s říznou a nelítostnou mravokárnou kritikou společenských zlořádů; v literatuře staročeské náleží velmi význačné místo satiře, která se opírá o přesné a bezohledné pozorování skutečnosti a se zdarem užívá gnomického bohatství mluvy lidové. Z těchto jadrných a drsných dřevorytů ve verších poznáváme názorně a bezprostředně život starých Čechů ve XIV. století, ale zároveň také jejich mravní rozhodnost usilující o čistotu a poctivost celé společnosti, králem i dvorem počínajíc a drobným řemeslnictvem končíc.
Teprve však, když od tohoto veršování a rýmování, napojeného šťávami života, sáhneme po staročeské prose, rozvine se před našimi zraky úplný obraz vysoké kultury, jíž bylo v Čechách dosaženo za vlády rodu Lucemburského, jmenovitě za požehnaného panování Karla IV., Otce vlasti. Národ, jehož stát dosáhl netoliko nebývalého rozpětí teritoriálního, ale i dokonalého politického a právního zabezpečení, má již svou literaturu právnickou, opírající se o starší tradici. Náboženské nadšení, které, podporováno štědrostí a uměleckým vkusem císařovým, vybudovalo nad Prahou celý les gotických chrámů, vyzdobených sochaři, malíři i klenotníky, projevilo se v životopisech světců i v rozjímavých spisech. Zájem panovníkův o minulost celé země podnítil kronikáře, a i sám vladař sáhl k peru dějepiscovu. Leč největší význam pro duševní život národa měl osvícený čin Karla IV., že v Praze po vzoru pařížském založil první středoevropskou universitu, která jmenovitě na fakultě bohoslovecké i artistické shromažďovala výkvět inteligence z východní i střední Evropy. Učení její profesoři, kteří hověli stárnoucí scholastice realistického směru, nevykonali sami valné práce vědecké ani výchovné, leč povznesení úrovně náboženského studia vůbec v Čechách přineslo ovoce stejně vzácné jako neočekávané.
Jeden z prvních žáků university Karlovy, jihočeský zeman Tomáš ze Štítného, dovedl spojiti vrozenou hloubavost i mravní přísnost muže z lidu s poznatky scholastického í mystického bohosloví universitního a školený důmysl dialektikův se smyslem pro praktické potřeby životní. Když se vrátil z Prahy na svůj zděděný stateček, oddal se spisovatelství náboženskému, objímaje stejně metafysiku a dogmatiku křesťanskou jako mravovědu. Ale nepsal pro učené odborníky vědeckým jazykem latinským, nýbrž pro své dětí a pro lid vzornou a bohatou mateřštinou, jejíž byl mistrem, a třeba že tento neslýchaný čin laický budil pohoršení u theologů, hájil důsledně přesvědčení, že obecný člověk má býti i o nejvyšších věcech poučován ve svém rodném jazyku. Tato zásada o zlidovění bohosloví spolu s přísným rozhorlením mravním činí Tomáše ze Štítného, který bývá též, a to právem, nazýván otcem české filosofie, skutečným předchůdcem reformace české, třebaže dogmaticky se konservativní zeman ani o vlas neuchýlil od věrouky církevní.
Na konci života Tomáše ze Štítného se již na všech stranách ozývalo hnutí reformační, čerpajíc zápalnou látku z nejrůznějších stran a zasahujíc všecky stavy národa. Mravní rozhorlení a chiliastícké vytržení lidových kazatelů bylo bouřnou předehrou; z Francie doléhaly ohlasy kritického úsilí bohoslovců pařížských o obrodu církve; z Anglie přineseno bylo do Čech odvážné učení Johna Wyclifa o církvi a došlo na universitě pražské neobyčejné pozornosti; ve vrstvách selských i drobného měšťanstva šířil se odpor proti znemravnělosti kněžstva a vyšších stavů vůbec. Stejně pronikavá jako neúprosná kritika církevní tradice, kterou podnikl odvážný myslitel bohoslovný Matěj z Janova a z níž odvozoval požadavek důsledného návratu k apoštolskému křesťanství, nenašla žádoucího ohlasu. Teprve Jan Hus dovedl učiniti z otázky reformace životní problém celého národa, když rozpravy o věcech víry přenesl s universitní katedry do lidu a když své stanovisko zpečetil smrtí mučednickou.
Jan Hus byl větší spisovatel než bohoslovec. Jako universitní učitel, jenž si získal nesmírnou popularitu úspěšným krokem o znárodnění vysoké školy pražské, přidržoval se běžného realismu a spojil jej bez obtíží s radikalismem Angličana Wyclifa, v jehož nauce dočasně utonul, a to tak, že v latinských svých spisech podává málo více než parafrázi mistra oxfordského. Jako český spisovatel a prostonárodní kazatel znal však tento syn prostého venkovana cestu, vedoucí neklamně k srdci lidu. Rozuměje správně potřebám přítomnosti, zavrhl v pravopise i v jazyce archaismy a přizpůsobil je živému usu. Dbal o rozkvět lidového zpěvu v kostele jazykem národním a dovedl umění kazatelské, které přenesl konečně z chrámu pod širé nebe, k veliké dokonalosti. V duchu literární tradice staročeské kořenil svou řeč živly gnomickými, lidovými metaforami, realistickými obrázky ze skutečnosti. Nezavrhoval satiry, paskvilu, zkresleniny, jichž vydatně užíval ve svých spisech polemických, ale naopak byl ztělesněnou vlídností a něhou v osobních projevech, zvláště v proslulých listech posílaných ze žaláře žákům a krajanům. Za každou slovesnou prací Husovou stojí celá osobnost, soustřeďující v sobě hlavní síly svého národa ve své době. A tato osobnost vstoupila dne 6. července 1415 na hranici v Kostnici, aby poznanou pravdu proti vůli celého koncilu a k úžasu vší Evropy obhájila svým životem.
Náboženské hnutí, které vyvolala mučednická smrt Husova a které "proti všem" sáhlo k obranné a vítězné zbrani, nebylo nikterak příznivo literárnímu životu. Přísně asketický duch husitský, který se občas projevoval radikálním obrazoborstvím, odsuzoval umění vůbec a přisuzoval písemnictví toliko úkol vzdělavatelný a nábožensky i mravně výchovný. Tak na několik století vymizelo z Čech takřka veškeré básnictví, výpravná prosa i světské drama v jazyce národním; pokud se neuchýlily do nejnižších vrstev neliterárního lidu, sloužily tyto druhy krásné literatury za pouhé pomůcky náboženské i politické polemiky. Zato horlivě bylo pěstováno náboženské písemnictví ve všech svých oborech. Znovu a znovu byly překládány částky Svatého písma, z nichž pak pořizovány soubory biblické, poskytující nejprve písařům a iluminátorům, záhy po vynalezení knihtisku také tiskařům, aby osvědčili své umění. Kazatelé učení i lidoví skládali sbírky výkladů na texty biblické, t. zv. postily, a ježto do nich rádi vsouvali mravokárné a satirické vložky, jsou tato díla doposud cenným pramenem pro poznání poměrů z oné doby. Po stopách Jana Husí dbali husité o náboženský zpěv, který vedle čtení a výkladů bible se stal jádrem jejich bohoslužby a byl po stránce hudební i slovesné doveden k velké dokonalosti: z ničeho nevane k nám dodnes tak uchvacujícím vichrem drsný a hrdinský husitský duch jako ze sborové písně táborské "Kdož jste boží bojovníci", která pravděpodobně souvisí s osobou samého geniálního vůdce husitského, slepého a vznešeného Jana Žižky z Trocnova - smysl pro přísnou vojenskou kázeň, neohrožená statečnost bitevní jsou zde sdruženy se starozákonní důvěrou v Boha a s ryze křesťanským nadšením pro statky duchovní.
Když se již učení táborské a s ním válečná moc husitská neodvratně rozkládaly a upadaly, domyslil v samotě českého venkova hloubavý sedlák, jihočeský krajan Jana Husa a Tomáše ze Štítného, Petr Chelčický, vůdčí zásady a záhady české reformace, podrobil je příkré kritice a došel důsledků, které sice popíraly životní praksi husitskou, ale zároveň tvořily základ pro nové útvary duševního i mravního života v Čechách. Třebaže neznal valně latinsky, a neprošel tudíž studiem akademickým, osvojil si Petr Chelčický přece všecek myšlenkový kvas, cizího i domácího původu, který znepokojoval od počátku XV. století Čechy; s prudkým radikalismem a se sklonem geniálního primitiva zjednodušovati vše, dobral se krajních důsledků úsilí reformačního a ztlumočil je drsným, ale mohutným slohem mísícím rozbor bohoslovný s časovou invektivou a praktickou filosofii s demagogickým kazatelstvím. Zcela rozhodně zamítl veškerou tradici i organisaci církevní a vymáhal návrat k apoštolskému zřízení, při čemž jako o jedinou autoritu se opíral o bibli, pojatou značně racionalisticky. Nezastavil se u náboženství a u církve, nýbrž podrobil svému zdrcujícímu úsudku starokřesťanského supranaturalisty také stát a společenské zřízení. I zde osvědčil svůj selský radikalism: odsoudil středověké rozdělení na stavy, popřel oprávněnost královské moci a státního zákonodárství, stíhal nedůvěrou kupce, úředníky a připouštěl, že pouze ruční práce rolníkova na vesnici jest povoláním bohumilým.
Zde v samotě, nedbaje majetku ani moudrosti světské, měl opravdový křesťan uskutečňovati království boží na zemi. Ač Chelčický sám byl duše vášnivá a útočná, kázal neodpírati zlému a zavrhoval veškeré násilí; proto odsoudil také husitské války a velel svému ohroženému národu, aby zastrčil meč do pochvy. Tento křesťanský anarchism a selský primitivism Petra Chelčického náleží nesporně k největším koncepcím ducha středověkého a zároveň k nejstatečnějším výrazům slovanské mysli; není divu, že v něm po 250 letech Lev Tolstoj pozdravil svého předchůdce.
Petr Chelčický, jenž byl asi o dvacet let mladší než M. Jan Hus, zemřel kolem roku 1460, ale již před smrtí jeho spojilo se několik nábožných a myslivých žáků jeho, aby uvedli do života jeho mravně náboženské zásady. Tak vznikla ve východních Čechách proslulá Jednota bratří českých, která netoliko vzácným způsobem oplodnila kulturní život český, ale mravně obrodila i národy cizí, zvláště kolonisty v severní Americe. V klopotné práci sedlákově, v evangelické chudobě a v bratrské svépomoci i solidaritě žili první Čeští bratří v pohorských, odlehlých končinách a vydrželi tu pronásledování od vládnoucích církví. Zprvu neměli ani pevné dogmatiky ani jednotné organisace, ale postupně proměnili se v dokonale zřízenou společnost náboženskou, kde nebylo rozdílů majetkových ani stavovských. Původní jejich odpor k světské moudrostí a mimonáboženskému poznání stavěl je mimo kulturu, leč záhy jali se pečovati o školství, užili vynálezu knihtisku, aby šířili své spisy dogmatické a své pečlivé sbírky náboženských písní, ano počali se starati o své dějiny, založili archiv bratrský, vychovávali si odborně vzdělané historiky a v XVI. století stáli v čele kulturního snažení celé své vlasti. Nebyla to zrada původních přísných zásad, nýbrž nutný ústupek životní potřebě, jako přijali do svého středu také urozené a vznešené osoby, pokud se zároveň vyznačovaly bezúhonností mravní, tak osvojili si konečně i zásady humanismu, který tenkráte opanoval se značným zpožděním českou vzdělanost.
První kroky humanismu na půdě české, kam prostřednictvím kanceláře císařské a později zásluhou učitelů universitních pronikal z Itálie, měly ráz ne-li přímo protinárodní, tedy dozajista nenárodní. Byli to valnou většinou katoličtí učenci a šlechticové, necítící sympatií ke svým kacířským krajanům, kdož v umělé latině ciceroniánské pěstovali dekorační básnictví, didaktickou rétoriku a výjimečně také úvahy státnické. Teprve později přilnuli k cizímu kulturnímu směru též věrní Čechové, zachovávající reformační tradice a pracující obětavě pro národní stát; umínili si neopouštěti mateřštinu, nýbrž vzdělávati a zdokonalovati ji podle humanistického ideálu formalistického; tlumočili v překladech velké vzory klasické; vnášeli do spisovatelství, které tak dlouho posluhovalo výhradně náboženským sporům, pokročilé metody vědecké. Nejkrásněji snažení tohoto národního humanismu českého osvědčil vynikající právník Viktorin Kornel ze Všehrd, který v rozsáhlém díle podal zároveň úplný i kritický obraz vyspělé a rozvité právní kultury české, kterou dovedl zároveň pojmouti historicky i obhájiti její tradiční neporušenosti proti úskočným záměrům romanistů. Poctivého a ušlechtilého Čecha neprojevil pouze v úzkostlivé péči o ryzost mateřštiny, která se tu odvážila na předmět vědecký i na výraz složité umělosti, nýbrž zvláště čistě lidským smýšlením, ujímajícím se utlačených a ztotožňujícím právní cit s křesťanskou spravedlností. Zde opravdu humanism byl průchodem k humanitě.
Z humanistického pokroku těžila vydatně populárně vzdělávací prosa česká, která hojností a rozmanitostí plodů i významem pěstitelů úplně zastínila krásné písemnictví, které i nadále úplně zkomíralo. Hojně byly vydávány spisy přírodnické a lékařské, díla státnická, s největší oblibou však cestopisy a to zvláště záznamy původních cest do Palestiny, kde nábožný duch český hledal stopy Spasitelovy, šíře zároveň své vědomosti o zemích a národech. Skutečného mistrovství dosáhla však česká prosa v XVI. a XVII. věku v jediném oboru: v dějepisectví. Veliké události politických i náboženských dějin naplňovaly nepřetržitě zemi a nedopřávaly generacím ani, aby v klidu vydechly. Šlechtici i města zápasili s panovnickou mocí, která od nastoupení Habsburků na český trůn r. 1526 směřovala více a více k absolutismu a přísně trestala vzdorné rebely; obě národnícírkve, husitští utrakvisté i čeští bratří, zápolily mezi sebou, ale odrážely zároveň mohutnějící sílu katolicismu, opírajícího se o přízeň habsburských císařů a vedeného řádem jesuitským; od německého i švýcarského protestantismu přicházela české reformaci podpora, ale spolu nebezpečí vnitřního rozkladu; z rozbouřených vln vzájemného boje všech proti všem občas nořila se vznešená myšlenka náboženské snášelivosti a státně vlasteneckého dorozumění hlavních činitelů v zemích koruny české. Pozorování takových dějů, stranických motivů i povah, které za nimi se rýsovaly, podporovalo ovšem značně psychologický bystrozrak dějepisců, neméně než čtení klasických vzorů starověké historiografie. Protože k tomuto chápání přistoupilo i odborné studium pramenů a dokumentů a smysl pro dějiny správní, povzneslo se české dějepisectví této doby k opravdové výši naukové; zvláště některé monografie, založené na osobním prožití událostí, působí duchem až moderním. Vedle nich nechybělo však ani zábavných, lehce vypravovaných kronik lidových, které dovedly buditi zájem pro dávnou minulost, upoutávajíce lehounkým tónem vypravovacím, jenž arciť jen nedostatečně zakrýval nekritičnost a libovolnost pojetí.
Dokonalý smír mezi duchem bratrským a humanistickou vzdělaností provedl v dtuhé polovici XVI. věku biskup Českých bratří Jan Blahoslav, Náležel již k onomu pokolení, které přijalo humanistické nauky z německých universit; odtud pro celý život si osvojil směr, který Melanchthon byl tak přesně vyznačil heslem "litterata pietas". Podle názoru Blahoslavova, v jehož nitru učenec daleko převyšoval bohoslovce, vede pravá cesta k dokonalé zbožnosti a křesťanské lidskosti důkladným vzděláním, opírajícím se o kulturu zároveň biblickou i staroklasickou; tuto pojímal Blahoslav v duchu XVI. století arcíť spíše rétoricky než filosoficky neb umělecky. Jako Jan Hus, na nějž vědomě navazoval, zajímal se i Jan Blahoslav o mluvnické otázky, k nimž u něho přistupoval zájem prosodický; stejně jako on dbal o rozvoj kazatelství a duchovní písně, ale při tom zvláště studoval její stránku hudební; v tradicích Jednoty bratrské pěstoval, a to skutečně kriticky, dějepisné badání.
Ale hlavní dílo stejně krátkého jako bohatého života tohoto křesťanského humanisty bylo posvěceno bibli, z níž Jednota bratrská, věrna odkazu Petra Chelčického, stále vycházela a k níž stále se vracela. Jako Luther umínil si Jan Blahoslav - podle humanistické zásady: ad fontes - přeložiti Písmo svaté z originálu, očištěného filologickou kritikou, a tak emancipovati se od Vulgáty; jeho jazykový cit, vkus a vzdělání zaručovaly, že se to stane čistým jazykem mateřským. Blahoslav sám přeložil Nový zákon, kdežto k překladu Starého zákona sestoupila se v Jednotě bratrské celá komise znalců, z jejichž rukou vyšla na Moravě dvacet let po smrti Blahoslavově slavná Bible kralická, kterou se český národ doposud pyšní jako vzácným klenotem svého písemnictví a jež stále znovu se otiskuje Biblickou společností britskou. Drahocennější než veliká učenost filologická a exegetická, uložená v kritice tekstové i v hojných poznámkách, jest klasický jazyk tohoto překladu, podivuhodně jednolitého při původu tak složitém. Bratři dovedli spojiti živost mluvy lidové s velebou monumentálního jazyka literárního, jak se vyvinul tradicí stoletou; ocenili správně to, co rozlehlé oblasti české řeči, rozdělené na různá nářečí, jest společného; dovedli se úplně osvoboditi od humanistické těžkopádnosti, která tehdy ovládala, i od nezdravé módní záliby pro germanismy a latinismy, takže Písmo svaté v jejich tlumočení se stalo i nejprostšímu křesťanu srozumitelným. Po Husovi byl takto (ale s větší důkladností a důsledností) kodifikován jazyk spisovný - to kromě vzorného školství byl nejkrásnější světský odkaz Jednoty bratrské národu. Jinak nedovedli ani nejlepší stilisté této doby na př. horlivý polyhistor a neúnavný vydavatel Daniel Adam z Veleslavína zprostili se nákladného a nepřirozeného slohového baroka, které vlivem humanismu v XVII. věku zaplavilo literaturu na označenou, že písemnictví, které vyrůstá v skleníku studovny učencovy a ztrácí jakýkoliv styk s lidovým životem, vážně churaví.
Ještě po bělohorské katastrofě r. 1620, která zasáhla stejně do vývoje kulturního jako do života politického a náboženského a národ husitský a bratrský vydala na pospas krvavé zvůli habsburské dynastie a jesuitské protireformace, promluvila Jednota bratrská k Evropě způsobem slučujícím zásady křesťanské reformace s vědou humanistickou. Stalo se to ústy posledního biskupa Českých bratří, Jana Amose Komenského, velkého učitele národů. To, oč vznešený exulant český se snažil za svého pobytu ve Švédsku, v Anglii, Holandsku a Uhrách a co vložil do svých světoznámých tří děl latinských "Janua linquarum reserata", "Orbis pictus" a "Didactica magna", náleží jako trvalý statek kulturní celému lidstvu: že vzdělání, a to především vzdělání v mateřštině, se má dostati každému bez rozdílu stavu, rodu a pohlaví; že se má mládež učiti nikoliv slovům, nýbrž názoru, jehož dosáhne nejsnáze vydatným vyučováním věcným a postupem od abstraktního ke konkrétnímu; že vedle ducha dlužno vzdělávati také tělo, čemuž nejlépe poslouží uvedení cviků a her do školy; že škola, řízená učitelem laskavým, má býti místem radosti. Tyto zásady valnou většinou původní nepodával J. A. Komenský jakožto ojedinělé poznatky, nýbrž jako organické součástky velkého plánu encyklopedického, jejž sám jmenoval pansofií; všecko lidské vědění, dotud rozptýlené, chtěl přesně a účelně uspořádati v jednotnou soustavu, opírající se o víru stejně jako o rozum; prostřednictvím pansofie by se člověk křesťan přiblížil nejvyššímu cíli svému, totiž poznání Boha a splynutí s ním. Ale Komenský, předchůdce encyklopedistů, pokročil ještě dále; v krvavé době třicetileté války snil o harmonii všech národů, států a náboženství a předpověděl tak svaz národů.
Vedle tohoto odkazu světu, dodnes jen zpola vyplněného, zanechal Jan Amos Komenský mnoho děl svému národu, psaných jeho jazykem a adresovaných mu za nejtěžších zkoušek, kdy Komenský sám bloudil s místa na místo, nespatřiv od 35. roku více své ubohé vlasti. Kromě knih pedagogických, psaných výhradně neb původně česky, jsou to namnoze díla nábožensky rozjímavá a mravně útěšná, prosycená osobním hořem myslítele, který byl zároveň básníkem. Z nich zvláštního podivu jest hodná rozsáhlá alegorická skladba "Labyrint světa a ráj srdce", kde, nakresliv swiftovským perem zdrcující obraz společnosti lidské, prchá křesťanský filosof k Bohu, aby v něm nalezl pravé štěstí. Jakoby na rozloučenou shrnul J. A. Komenský v tomto díle základní rysy českého písemnictví ve středověku: přísnou vážnost mravní, založenou na názoru křesťanském, živý smysl pro skutečnost, projevující se přísným pozorováním a kresbou realistickou, zálibu v alegorii, sklon satirický a jakýsi nedostatek porozumění pro pravou uměleckou volnost; ale vše, co v písemnictví před Komenským jest jen rozptýleno a naznačeno, provedeno jest tuto ve velikých obrysech, jako osobnost Jana Amose Komenského ztělesňovala přímo monumentálně nejlepší snahy a tužby národa Husova a Českých bratří.
Když r. 1670 kmetný Jan Amos Komenský položil v Amsterodamě k věčnému odpočinku unavenou hlavu vyhnancovu, rozprostíraly se nad jeho pokořenou a umlčenou vlastí temnoty, jež nemají sobě rovných v dějinách vzdělaných národů. Vylidněny krvavými exekucemi i násilnou emigrací, zbaveny domácí šlechty i skutečného vzdělanstva, ochuzeny hospodářsky, seslabeny politicky, staly se Čechy výhradnou kořistí jesuitské protireformace, která zmocnila se university, škol, tisku a zahájila slovem i ohněm vyhlazovací činnost proti všemu, co připomínalo prokletou reformaci. Ale za spálené knihy kacířské nedovedli dáti katoličtí horlivci, mezi nimiž zprvu nechybělo upřímných vlastenců, žádné náhrady, neboť jejich asketická a mravokámá produkce, nesouvisící ani s životem národa ani s myšlenkovým duchem evropským, sotva zasluhovala ve své nechutné bědnosti názvu literatury; v XVIII. století pak postupně dohasínala. Latinské a později i německé knihy zaplavily Čechy, kde nyní i školské vzdělání octlo se v úpadku; jazyk kazil a porušoval se víc a více vlivem němčiny i zvráceným úsilím nevzdělaných purístů; smysl pro dějinnou souvislost uměle byl vyhlazen metodami jesuitskými. V polovicí věku XVIII. nebylo nikde naděje, že národ takto přitlačený k zemi mohl by se kdy vzpamatovati.
Leč v selském lidu udržoval se plamének zdravého života národního. Řeč zachovávala si svou tvarovou i výrazovou přesnost, své metaforické bohatství, své gnomické koření. V pověstech, zkazkách, místy i ve vzpomínkách náboženských sekt žila dějinná tradice a s ní národní vědomí. Tvořivá fantasie lidu zbásnila právě v těchto těžkých dobách v Čechách, na Moravě i na Slovensku ony čarovné písně, hned hluboce zádumčivé, hned výbušně veselé, někdy ironicky štiplavé a jindy milostně něžné, plné vůně lučin a lesnatých strání, které za nedlouho měly pomáhati umělcům básníkům při hledání a nalézání pravé poesie.
Nastal-li v poslední pětině XVIII. věku přece obrat k lepšímu, z něhož pak se vyvinulo celé národní obrození ve veškerých směrech duševního života, bylo to podivuhodným, ať nedím, zázračným výsledkem v pohyb uvedených kulturních sil evropských, které našly živý ohlas v Čechách, pyšnících se pod mrtvou korou úpadku vysoce zdravým a svěžím jádrem národním. Dva osvícení panovníci habsburského rodu, kteří podle vzoru svých druhů na ostatních trůnech evropských vnesli do starobylého a zpátečnického císařství skutečnou osvětu a ušlechtilé lidnmilství, poskytli hospodářskými, sociálními i právními reformami českému lidu možnost zdárného vývoje; ve vzdělanstvu za podpory vlády a pod vlivem zahraniční vědy a filosofie nabyl vrchu osvícenský směr, jenž důsledným racionalismem, neohroženou kritikou a bezohledným popíráním tradice znamenal úplnou porážku jesuitské protireformace. Universita stala se ohniskem skutečné vědy, vedle ní vznikaly učené společnosti s horlivou činností přednáškovou i publikační, kritické časopisy seznamovaly s naukovým ruchem za hranicemi a potíraly vžité předsudky, lidoví novináři v časopisech i brožurkách tlumočili nové názory vrstvám nejširším. Ale pokud tyto pokrokové snahy osvícenské i lidumilné přímo přicházely od vídeňské vlády neb byly od ní podporovány, přinášely s sebou veliké nebezpečí národní; bylyť zároveň pomůckou rakouského centralismu, který neuznával historického státního práva českého, a germanisace, která mínila všecky národy v Rakousku obětováti fantomu jednotné národností státní. Tento tlak, prováděný s velkou rozhodností, vzbudil stejně rozhodný protitlak v Čechách, a zde jsou prvopočátky národního uvědomění. Proti vídeňskému centralismu opřela se stavovská šlechta, jejíž práva byla vážně ohrožena, a jala se horlivě podporovati ušlechtilé snahy některých učenců z kněžského i laického sboru, kteří vystoupili na obranu českého jazyka a české národnosti.
Leč běda! Jazyk český, věrně zachovávaný v mluvě lidové, nebyl vzdělancům běžný; jeho mluvnické ústrojí bylo neprozkoumáno, takže pošetilí novotáři, neznalí jazykové tradice, v něm řádili bez přítrže; pronedbav půl druhého století kulturního vývoje, nevyhovoval potřebám vědeckým. Stejně nesnadno bylo opírati národní uvědomění o historickou tradici, která byla značně zakalena předsudky protireformačními: nejslavnější doby národní minulosti byly buď zapomenuty neb provázeny opovržením a potupou; dějepisné památky byly rozptýleny a bádání nepřístupny; bajky kronikářů a legendy náboženských zuřivců nahrazovaly v lidových myslích skutečný obraz vlastenecké minulosti. Zde všude bylo obětavým a pracovitým buditelům nasaditi rádlo, a proto v čele hnutí obrozenského za doby osvícenské stojí vědecké bádání jazykové a historické. Ježto však nešlo pouze o to, probuditi vzdělance, nýbrž stejnou měrou získati pro národní věc lidové vrstvy, provází tuto naukovou činnost horlivé úsilí popularisační a lidovýchovné, prodšené ušlechtilou lidumilností a emancipačním nadšením osvícenským.
Aby lidoví čtenáři mohli čítati správný a jadrný jazyk, vydávány pro ně památky staršího písemnictví českého; pro jejich poučení historické spisovány v lehké formě vlastenecké kroniky; na divadle a o něco později i v novelistice předváděny jim prostoduchou technikou a s hojnými tirádami vlasteneckými a demokratickými výjevy z dějin; noviny i kalendáře posilovaly jejich uvědomění národní.
Toto první osvícenské období národního obrození, které se končí asi válkami napoleonskými, mělo jednak ráz vědecko kritický, jednak povahu popularisační, ale nepohřešovalo ani zcela myšlenky politické. Již první z badatelů a buditelů jazykových zdůrazňovali příbuzenství češtiny s jazyky slovanskými, a odtud byl pouze krok k tomu, aby tento názor vědecký byl přenesen do oblasti veřejné; Čechové nestojí osamoceni, nýbrž jsou příslušníky velké rodiny slovanské, o niž se mají v čas potřeby opříti, a jmenovitě v Rakousku, v němž tvoří Slované většinu, otevírá se volné pole zdravé a prospěšné politice austroslovanské. Takto zároveň s obrozením národním rozvíjela se v Čechách myšlenka slovanská, dodávajíc celému hnutí rázu universálního.
Veškeré snažení osvícenské vědy v Čechách shrnuje a vyvrcholuje mohutná osobnost učeného abbé Josefa Dobrovského, jenž po celém Slovanstvu jest znám jakožto patriarcha slovanské filologie. Rozsáhlé a důkladné vědomosti jazykozpytce, literárního dějepisce a historického badatele provázeny byly přísnou a jasnou kritičností pravého ducha baylovského, jemuž věcná a neúchylná láska k pravdě byla životním náboženstvím. Vyzbrojen těmito zároveň rozumovými i mravními přednostmi, nestal se Dobrovský toliko zakladatelem vědeckého mluvnictví a soustavného literárního dějpisu českého, nýbrž stanovil i zákonné zásady novočeské mluvy spisovné, básnické prosodie a kritické metody. Nebyl by toho vykonal bez lásky k českému jazyku a písemnictví, třebaže sám psal jen latinsky a německy; ale přes to byl přesvědčen, že český duševní život náleží pouze minulosti a že jest proto vhodným předmětem naukového badání, nikoliv součástkou živého vývoje; že by Čechové byli schopni vytvořit krásnou literaturu evropské úrovně, nechtěl připustiti tento statečný skeptik.
Teprve pokolení, které přišlo po Dobrovském a skládalo se namnoze z jeho žáků, odhodlalo se v romantickém nadšení vznésti dvojí heslo: národní vědy, české netoliko látkou, ale i jazykem a duchem, a národního básnictví; bylo to pokolení bohatýrské, protože nezůstalo při hesle, nýbrž samo je proměnilo v úspěšný čin. V jeho čele stojí vlastní zakladatel nové české literatury, Josef Jungmann, filolog z povolání, ale zároveň muž vzácného estetického vzdělání a vkusu. Obě hlavní, nevýslovně pracná díla Jungmannova, velký slovník z anglické, francouzské i německé poesie uvedl do Čech příklady vysokého umění slovesného; s jemným smyslem pro zevní ústrojí básnictví udomácňoval rozmanité, namnoze složité formy veršové, přeje si, aby v Čechách stejně bylo pěstováno básnictví přízvučné i časoměrné. Sám nebyl tvůrčím básníkem, ale jeho kritický podnět, jeho přátelská pomoc, jeho estetický vkus stály jako dobré sudičky u kolébky nové české poesie - byl to český Herder, vychovatel i miláček národní romantiky.
Básnictví, které nejprve zkoušelo své neobratné síly v anakreontických hříčkách, v bezduchých náboženských i hrdinských epopejích a v únavných skladbách popisných, mělo zvláštní štěstí, že mezi Jungmannovou družinou se objevili dva opravdoví poetové; každý jiného uměleckého typu, Jan Kollár a František Ladislav Čelakovský, v lecčems přímo antagonisté, ale oba nadšení vyznavači romantismu a stoupenci i apoštolové slovanské vzájemnosti.
Evangelický kazatel ze Slovenska, Jan Kollár, prošel romantickou universitou v Jeně, kde poznal Herderovu filosofii dějin, podle níž božský plán postupného vývoje k humanitě se uskutečňuje skrze velké, národně kulturní celky, střídající se na jevišti světa. Uprostřed pangermánského hnutí romantických studentů pojal v ohnivé své duši pevné přesvědčení, že nyní jest řada na Slovanech. V jejich velkou budoucnost a mravní poslání věřil tím nadšeněji, čím chmurnější byly jeho poznatky: v Durynsku nacházel pouze hroby vyhynulých a vyhubených Polabanů; jeho sentimentálně zbožňovaná milenka, v níž si představoval dceru pomyslné bohyně Slovanstva, mluvila pouze německy, ač pocházela ze slovanské krve; v Praze i na Slovensku, svém působišti, setkával se se zcela nepatrným uvědoměním slovanským. Snad proto jeho poesie, romantická v zevních formách, ale klasicistická v řečnickém výrazu, v starožitnické učenosti, v umných pointách, měla největší sílu tam, kde lkala, žalovala a bouřila elegií. Velká jeho alegorická skladba "Slávy dcera", která se zrodila v cudné a něžné erotice a skončila v antikvářské pedanterii, byla statečným a důsažným buditelským činem netoliko pro Čechy, nýbrž pro Slovanstvo veškeré; ve své době podávala nejsoustavněji evangelium slovanské vzájemnosti, pojaté však nepoliticky. Umělecky vytvořil Jan Kollár v tomto cyklu sonetů s elegickým předzpěvem dokonalý typ romantismu učeného, odvracejícího se od života ke knize, od přítomnosti k dávnověkosti, od skutečnosti k platonismu a napodobujícího umělé i složité formy, v nichž si libuje literární kultura.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 21.07.2025

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný další obsah z autorovy tvorby
Čítanka-České písemnictví s ptačí perspektivy, České písemnictví s ptačí perspektivy (2)
-Lidskost Karla Čapka
-Puškin
Životopisy - autorův životopis nenalezen
­­­­

Diskuse k úryvku
Arne Novák - České písemnictví s ptačí perspektivy







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)