Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Poesie sociální (1902) je výbor básní sociálního rázu, který uspořádal Antonín Macek
• báseň Probuzení byla ve výboru vydána pod autorovým pseudonymem Solomin
• jedná se o proslov, jenž byl 30. dubna 1900 přednesen v Národním divadle při dělnickém představení

Po těžkém boji zvedli jste zas čela,
s nichž tolik potu krvavého teklo,
po temné bouři, která světem hřměla
z jam příšerných, kde lidské hoří peklo,
kde pláčem, zoufalstvím se země chvěla,
Vám jitro Máje: "Procitněte!" řeklo
a v zápas velký, v divý pláč a vření
mír neslo, silu, něhu, uzdravení.

Na vlnách vlahých vánků Jaro plyne,
v něm duše raba o květech zas snila,
v něm průvod Práce velebně se vine,
v něm duše lidu s přírodou se slila,
v něm Volnost prstem liliovým kyne:
Vstaň duše chorá, utlačená, bílá!
Pryč chmury všecky, jež tě nyní mučí;
novému žití klesni do náručí!

Vy, lidé práce, bojujete sami
ten těžký boj svůj v žhavé poušti spící,
Vy bojovníci paží, myšlénkami,
ó hrdinové, práce mučenníci,
v jichž lebkách neznámé se nití plamy
a moře lávy rozlévá se hřmící!
Sem poesie květy na skráň v muce -
ku Kráse Člověk rozpíná své ruce!

Vy, kteří jdete v světa zřícenině,
v tom Babelu, jenž duní dravců řvaním,
Vy exulanti ve vlasti své klíně,
Vy s rety zkřivenými pohrdáním
nad světem líným při perlícím víně -
dnes v život jiný zříte s usmíváním,
v němž práce svatá z hanby očištěna
a vykoupeno dítě, slabá žena.

Nechť minulost své skvosty rozestírá,
své mrtvé skvosty, bájné kathedraly,
víc jsou ty slzy lidu, který zmírá,
víc jeho rány, tupé jeho žaly,
to živoření, zničená ta víra,
to němé zoufalství, jež ducha halí,
ty bědy všecky, společnost jež tají,
jak slzy žhoucí na ni dopadají.

Vy říci smíte: Pýchu utrpení,
tu pýchu velkou ve svém srdci máme,
my přísaháme v rozbouřeném chvění,
že stokrát zdeptáni, se nepoddáme:
v svých bojích slyšíme to valné hřmění:
to v Budoucnosti Lidskost pouta láme
a v doupě plazí se již Zištnost dravá,
Máj nový, zářící, hle Zemi vstává!

S ním teplo těm, jež ledný okov mrazí,
s ním krbu teplo, sladký úsměv dětí;
Máj slavný všem, kdož ve prachu se plazí,
Máj vnikající dolů ve podsvětí,
v to moře bídy lidské beze hrází,
Máj prvý holubicí tichou letí
a v slunci, azuru a věčné kráse
živoucí srdce raba otvírá se.

O Máji, Jarem lidstva buď, jež křísí,
v němž moře květů vlní se a voní,
svým teplem zlíbej rozbrázděné rysy,
ať štěstí pohádka nám jednou zvoní,
v níž slzy v skřivánčí se píseň mísí:
v těch slzách radosti, jež oči roní,
bud zdraven Máji písní práce hřmící,
ó svátku Práce, velké, vítězící!