ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení pojmu slovnicek-pojmu

Aktuální známka: 1.91
Hodnoceno: 11x Prosím, ohodnoť pojem

Divadlo

Divadlo je jedním z uměleckých druhů. Prostřednictvím herce napodobuje reálné skutečnosti a děje se tak se záměrem estetického působení na diváka. Nejspecifičtější ze složek, podílejících se na vzniku divadelního díla (takzvané inscenace), je herectví buď přímé (živý herec), nebo zprostředkované pomocí loutky, stínu apod. Divadlo je historicky proměnlivým jevem, jenž determinují kulturně společenské i ekonomické vlivy.

Prehistorie divadla

Součástí kulturních projevů předtřídních společností na celém světě byly obřady primitivně náboženského charakteru s prvky nápodoby – mimeze (lovecké tance, zvyky magické povahy, pohřební a agrární slavnosti); odehrávaly se před diváky na specificky uspořádaném prostoru a obsahovaly výstupy jednotlivců v „roli“ blíže určené scénickou maskou, doprovázené osobitým textem (modlitby, vyprávění mýtů aj.) se zárodky dramatického dialogu. Se vznikem třídních společností se z těchto jevů zrodilo samostatné umělecké odvětví – divadlo.

Historie divadla

Období divadelní prehistorie vystřídala dnes již více než 2500 let trvající divadelní historie, jež se v Evropě tradičně počítá od roku 534 př.n.l., kdy řecký herec Thespis poprvé vystoupil při oslavách athénského náboženského svátku – dionýsií.

Antické divadlo
Jako součást oficiálního kultu vydalo záhy divadlo klasického Řecka zralé plody: drama – tragédii (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés) a komedii (Aristofanés), základní model antického divadelního prostoru a inscenační postupy předurčující divadelní projevy antického světa.

Počátky divadla v Asii
V Asii patří k zemím s nejstarší divadelní kulturou Indie. Indické klasické divadlo, součást duchovního života aristokraticko-hieratických tříd, dosáhlo po 3. století n.l. obdobného stavu jako divadlo ve starém Řecku před osmi stoletími (Kálidása). Bohatou divadelní prehistorii měla i Čína.

Znovuzrození divadla v Evropě
V Evropě, kde po zániku západořímské říše divadlo téměř pět století živořilo (produkce potulných komediantů, kejklířů a projevy lidového divadla), se na přelomu tisíciletí pozvolna formovaly dvě hlavní linie středověkého divadla – náboženská a světská, i když tentokrát na novém ideovém základě (křesťanství).
První linie vyšla z procesu „zdivadelňování“ bohoslužeb, jenž časem vyústil v žánrově rozrůzněné středověké náboženské divadlo (mirákly, mystéria, liturgické hry), druhá pak sílila především v prostředí panovnických dvorů a později i ve městech pod záštitou řemeslnických cechů. Od 12. století se obě linie navzájem ovlivňují: laičtí účinkující vnášejí do dosud latinských náboženských her národní jazyky a světské divadelní projevy přebírají od náboženského divadla jak některé námětové okruhy, tak bohatou výpravu.

Divadlo v Asii ve 13. – 15. století
V Číně se od 13. století rozvíjelo divadlo vytvářené vzdělanci pro městské obyvatelstvo. Existovalo po jedno století jako svérázná forma protestu proti cizím utlačovatelům, aby pak i nadále žilo spjato s životem středních vrstev. V Japonsku se o století později vyvinulo ze starších divadelních útvarů – domácích i cizích – aristokratické divadlo nó (Zeami Motokijo). Osobité divadelní projevy se v této době rodily i v dalších asijských zemích.

Renesanční divadlo
Hluboké proměny středověké společnosti, vycházející z Itálie 15. století a ohlašující novověk, způsobily v Evropě revoluci v nazírání na divadlo a jeho funkci. Studium antického duchovního i hmotného odkazu vedlo k prudkému rozvoji dramatu a k počátkům vývoje novodobé divadelní budovy. V 16. století pak renesanční Evropa tuto divadelní revoluci dovršila osvobozením divadla z vlivu církve (roku 1566 papež zakázal provozování středověkých mystérií) a prosazením hereckého profesionalismu.

Dvorské a lidové divadlo
Zatímco ve středověku byl pro vývoj divadla určující vztah mezi divadlem církevním a světským, pak v novověku to bylo napětí mezi divadlem feudálně aristokratickým a lidovým (později měšťanským).
V Itálii žila – zpočátku jako součást dvorských slavností, později mimo ně – commedia dell´arte, dědička tradic starověkého a středověkého improvizovaného lidového divadla.

Alžbětinské divadlo
Jednoho z vrcholů dosáhlo evropské renesanční divadlo v Anglii v podobě takzvaného alžbětinského divadla, jež zasáhlo svým vlivem všechny společenské vrstvy. Scénicky bylo sice prostší než soudobé dvorské divadlo italské a francouzské, zato jeho dramatici (Marlowe, Kyd, Shakespeare) formovali svými díly společenské vědomí stejně intenzivně jako kdysi dramatici antického Řecka.
Obdobný vývoj probíhal o něco později ve Španělsku – divadlo takzvaného zlatého věku (Lopé de Vega).

Barokní divadlo
Charakter barokního divadla určovalo ve 2. polovině 17. století francouzské divadlo, rozvíjející se za vlády Ludvíka XIV. v ovzduší feudálního absolutismu. Prosazení klasicizujících tendencí v dramatu – odraz neporozumění principům řecké tragédie (Corneille, Racine) – a odpovídajících inscenačních výrazových prostředků (stylizace hereckého projevu činoherního, tanečního i pěveckého) završilo vývoj evropského aristokratického divadla, jehož součástí byly od přelomu 16. a 17. století kromě činohry (Comédie-Française) i nové žánry – opera a balet.

Měšťanská revoluce v divadle
Profesionální cestující soubory, hrající pro městské obecenstvo, předváděly buď vážné hry o vladařích (takzvané Haupt- und Staatsaktionen), nebo jejich komické varianty, jejichž hlavním hrdinou byl Hanswurst, drsnější příbuzný italského Harlekýna a jeden z předků středoevropského Kašpárka.
Komedie svým zájmem o hrdinu měšťanského původu (Moliére) předjímala divadlo nové společenské epochy – kapitalismu, jehož nástup ve 2. polovině 18. století přiblížil další divadelní reformu.
Osvícenský racionalismus (Voltaire, Beaumarchais) oslabil dogmatické normy omezující nejen drama, ale i herectví: francouzský filozof a dramatik Diderot žádal vytváření sociálních typů (linie racionálního herectví, vedoucí do 20. století k Brechtovi), anglický herec Garrick usiloval o realistickou kresbu charakterů (linie emotivního herectví, vedoucí ke Stanislavskému). V Itálii Goldoni uzavřel vývoj improvizovaného divadla zliterárněním commedie dell´arte a němečtí pokrokoví divadelníci Gottsched s Neuberovou připravili odmítnutím přežilých forem barokního divadla (zejména tzv. hanswurstiády) půdu pro měšťanské osvícenské drama (Lessing, Schiller), ohlašující realistické buržoazní drama 19. století.

Idea národních divadel
Koncem tohoto období se zrodila idea „národních“ divadel, postupně realizovaná již od 70. let 18. století, završená však až ve 2. polovině 19. století. V hudebním divadle jsou zavrhována italská operní schémata a vyvíjejí se předpoklady pro vznik opery dramatického typu (Gluck, Mozart).

Divadlo v Asii v 18. – 19. století
V Japonsku 18. století se rovněž vedle feudálů, oslabujících se vzájemnými zápasy, prosadilo měšťanstvo s vlastní kulturou, jejíž součástí byly i nové divadelní formy kabuki a džóruri (Čikamacu Monzaemon). I v jiných asijských divadelních kulturách se v této době rozvíjely divadelní útvary blízké především městskému obyvatelstvu, protože vývoj orientálního feudálního divadla byl v 18. století ukončen. Jeho formy se ale vzhledem ke svému sepětí s oficiálními náboženskými kulty uchovaly až do 20. století.

Romantické divadlo
Divadelní vývoj 19. století určovalo drama zobrazující zejména život buržoazní společnosti. Objevuje se nová tematika, čerpaná z idealizovaného obrazu středověku, zrodil se kult dramatika Williama Shakespeara. Současně se i v divadle uplatňoval romantický zájem o život a kulturu venkovského lidu (Mickiewicz, Hugo, Dumas st.). Romantický herec prosazoval svou individualitu: vyjadřoval rozbouřený či zklamaný cit vzrušeným patetickým přednesem a gestem.

Divadlo kritického realismu
Kritický realismus se v dramatu projevoval postupně nejdříve komedií s morální tematikou a prvky sentimentu (Dumas ml.) a konverzační hrou (témata všedního dne, reálné typy), zachycující život soudobé buržoazie. V inscenační praxi pak vzrůstal důraz na pravdivost a historičnost prostředí zprvu v inscenacích historických her (vliv Meiningenských), později i ve hrách se současnou tematikou městskou i venkovskou. Herci studovali, analyzovali a hierarchizovali životní detaily. Režiséři, dosud jen aranžéři příchodů a odchodů, se stali „výtvarníky“ dbajícími o pravdivost kostýmů a prostředí.
Touha překonat vnějškovost pak vlivem vyššího typu kriticko-realistického dramatu (Ibsen, Čechov) vedla ke zrodu psychologicko-realistického herectví: herci se ztotožňovali i s duševním životem postavy a předváděli charaktery v plnosti jejich složitého vývoje. Drama i herectví objevily tajemství podtextu.

Technický rozvoj v divadle
Podíl na vzrůstu iluzívnosti scénické výpravy měl i obecný technický rozvoj ⇒ ocelové konstrukce jevištního zařízení, točna, elektřina…

Proměna divadla a počátek nové etapy
V 19. a počátkem 20. století se evropské pojetí divadla rozšířilo takřka po celém světě (Amerika, Austrálie, proniklo i do Asie: Indie, Čína, Japonsko) a byl dovršen proces proměny divadla v předmět obchodního podnikání; udržování divadla z prostředků společnosti bylo možné až ve 20. století zejména zásluhou socialistických států.
Divadlo 2. poloviny 20. století charakterizuje zřetelná snaha ukončit předchozí období rozporů mezi divadlem realistickým a stylizovaným a nastolit novou etapu divadelního vývoje, v níž by se syntézou těchto protikladných tendencí dosáhlo společensky angažovaného dialogu mezi jevištěm a hledištěm.

Stručná historie českého divadla

Zrod a vývoj české národní divadelní kultury je těsně spjat s historickým vývojem českého národa.

Ve středověku se na území českého státu rozvíjelo univerzální náboženské divadlo v latinském jazyce (Hry tří Marií), do kterého postupně pronikala světská tematika (výstupy s mastičkářem). Vedle náboženského divadla se výrazně uplatňovali profesionální komedianti.

Husitské revoluční hnutí nebylo divadlu příznivě nakloněno, takže v 15. století došlo k dočasnému přerušení vývoje.

V 16. století se v Čechách rozšířilo takzvané školské divadlo (biblické příběhy, historická témata).

V 17. století české divadlo ustoupilo z měst na venkov a přežívalo v podobě lidového divadla (vánoční a velikonoční hry). Současně se v šlechtickém prostředí rozvíjelo evropské barokní divadlo (zejména opera), provozované buď cizími herci (italskými a německo-anglickými soubory), nebo herci z řad českého poddaného lidu, kteří byli vyškoleni cizinci.

Koncem 2. poloviny 18. století, s počátky národního obrozování, probíhalo i oživování divadelních projevů v české řeči, a to buď v oblasti ochotnického divadla, anebo i na stálých městských scénách v Praze a v Brně.

V průběhu 19. století se české divadlo postupně vyrovnalo s evropským vývojem a ve 20. století se stalo rovnocennou součástí světového divadelního dění.

Významná data z dějin českého divadla

1737 – otevření prvního stálého veřejného divadla v Praze (v Kotcích)
1783 – otevření Nosticova divadla (za komunismu Tylovo, dnes Stavovské divadlo)
1785 – první české představení v Nosticově divadle
1786–1789 – české představení v takzvané Boudě na Koňském trhu v Praze
1846–1851 – Josef Kajetán Tyl dramaturgem českého představení ve Stavovském divadle
1849 – založena první česká kočující divadelní společnost
1862 – otevřeno Prozatímní divadlo v Praze
1868 – položen základní kámen ke stavbě Národního divadla v Praze
1881 – požár Národního divadla v Praze
1883 – znovuotevření Národního divadla v Praze
1884 – otevření Národního divadla v Brně
1907 – otevřeno Divadlo na Vinohradech v Praze
1929 – založeno Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha v Praze
1933 – založeno D 34 vedené Emilem Františkem Burianem
1945 – zákaz soukromého provozování divadel
1948 – Národní shromáždění ČSR schválilo tzv. „divadelní zákon“, který výrazně omezil moc a samostatnost divadel

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo/upraveno: 04.10.2013

­­­­

Diskuse k pojmu
Divadlo

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­