Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Básník, prozaik, publicista, kritik a překladatel. Narodil se v Mladé Boleslavi. Nemoc mu sice znemožnila dokončit gymnázium, nezabránila mu však v rozsáhlých soukromých studiích nejrůznějších humanitních oborů (dějiny literatury, historie, jazykověda, filosofie, výtvarné umění a mnoho dalších).

Macek byl nejprve řezbářem, kresličem, štukatérem, úředníkem, ale jeho encyklopedické znalosti i jazykové schopnosti ho přímo předurčovaly k novinářské práci. Když roku 1897 vstoupil do sociálně demokratického deníku Právo lidu, byl již znám proletářské veřejnosti jako její básník. V letech 1903-20 řídil ilustrovaný dělnický časopis Rudé květy (za války s názvem Svět), s nímž spolupracovali významní čeští umělci. Vedle beletrie psal Macek osvětové brožury, sestavil obsáhlou českou antologii dělnických básníků Poesie sociální (1902), zabýval se bibliofilstvím nebo například vedením knižnic. Kritiky výtvarného umění publikoval zejména ve Světozoru (1914-15) a v Zlaté Praze (1912-21). V sociálně demokratickém tisku působil až do roku 1920. Jako příslušník marxistické levice se stal jedním ze zakladatelů Komunistické strany Československa, redaktorem Rudého práva a dalších komunistických časopisů (Komunista, satirický Sršatec).

Zemřel 22. května 1923 v Praze.

DÍLO:

Rozsáhlé Mackovo dílo zahrnuje básně, prózy, kritiky, filosofické úvahy, eseje, publicistické a odborné práce, pamflety a překlady.

Jeho básnické dílo tvoří poezie zaměřená k revolučnímu účinu a reflexivní poezie. Na vytříbenosti lyriky je zřejmý vliv lumírovců, zejména Jaroslava Vrchlického. Převažuje v ní touha po harmonickém, svobodném životě, filosofické rozvažování nad osudem člověka, plným rozporů a trpkých poznání: Kniha o ráji (1913), Velký mír (1918). Snaha o objektivizaci osobních krizí je patrna ze sbírky hymnické poezie Mé Čechy a jiné básně (1918).

Podobně jako v poezii je i v próze patrna autorova velká znalost světového písemnictví. Macek se projevil jako pečlivý a vynalézavý stylista.

Jeho povídky jsou většinou osnovány na podkladě starých předloh: Bezbožné povídky (1911) se opírají o texty z voltairiánského a encyklopedického 18. století, Povídky z východu (1912) čerpají z čínské literární tradice. Mackovi však nešlo o pouhé překlady nebo adaptace, ale o domyšlení a aktualizaci původních textů. Například v legendě Robert Ďábel z Dvou povídek (1911) nalezl v romantické historii kontrasty a rozpory středověku.

Mackova esejistika (například knižní soubor z roku 1916 Listy k srdci) velmi názorně osvětluje autorovu básnickou tvorbu. Vycházel z poznání nelidského uspořádání lidských vztahů, které způsobilo, že člověk ztratil jakoukoli celistvost a vnitřní harmonii.

Jako překladatel seznamoval dělnické čtenáře zejména s literaturou francouzskou (Voltaire, A.France, Ch.L.Philippe), německou (je prvním překladatelem E.E.Kische) a americkou (U.Sinclair). Je též autorem českého textu Internacionály a jedním z prvních překladatelů Lenina a poválečné ruské revoluční literatury.