ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

de Vega Carpio Lope Félix (*25.11.1562 - †27.08.1635)

   
­­­­

Sedlák svým pánem (2)

JEDNÁNÍ PRVNÍ

SCÉNA II.

JUAN: Děkuji ti, dobrý bože, za vše statky, které dals mi, za pole a za vinice, za stodoly vrchovaté, za ovocné, širé sady, za úly, jež plny medu, za olivy, za kaštany za valná stáda skotu; - víc však nežli za vše statky, za peníze, za bohatství, za to, bože, děkuji ti, že zde žiju spokojeně, - nezávidím dvořenínu, nezávidím velkým světa, nezávidím ani králi. Šedesát let ve vsi této - dvě jen míle ode dvora - žiju klidně, spokojeně v stínu stromů, v kterém druhdy šťastné dítě hrávalo si. Dvora práh jsem nepřekročil, věren svojí rodné chatě. - K čemu také těkat v dálku, hledat jinde klid a štěstí? Blázní vojín, ruce nohy jenž chce světem rozhazovat, a má, chudák - pouze jedny; - blázní plavec, v širé moře, jenž se chutě odvažuje, kde přec voda nemá trámů. Za čím spějí, kam se řítí ve válce i vlnobití? V úsilí tak stále novém, za svým jen se pachtí rovem.

SCÉNA III.

Feliciano, Juan.

JUAN: Aj, tu hoch můj udýchaný, co se stalo, že tak chvátáš?
FELICIANO: Otče, pospěš rychle se mnou!
JUAN: Zbláznil jsi se, co se stalo? Promluv přeci!
FELICIANO: Pojď jen se mnou a nebudeš litovati.
JUAN: Nuže, pro bůh, co se děje?
FELICIANO: Můžeš vidět krále, spěje právě naší vesnicí s družinou svou zářící! Honil právě v našem hvozdě, pospěš, jinak přijdeš pozdě!
JUAN: Král že tady - a co na tom?
FELICIANO: Ano, král, druž jeho pestrá, v davu slečen jeho sestra, jak Diana vděkem plane, v hvězdném Venuše jak sboru ona září, slunce dvoru; listí na stromech víc není, ni na louce květy tkané rytířů co jede s nimi a co pážat s loveckými psy a v čapkách sokoly, chocholy tu pestré vlají, steré stuhy větrem hrají, v štěk psů rohy hlaholí. Otče, to je podívaná, neotálej, rychle spěš!
JUAN: Když ty blázníš, mám já též z dnešního se zbláznit rána?
FELICIANO: Otče, prosím tě, jen dnes, nevíš, jaký hon jest ples; král teď s koně sestoup ve vsi, kostel chce si prohlédnouti; u zdi hřbitovní bys lehce mohl jemu nadběhnouti, shlédnout dvůr i celé panstvo, u vrat krále přivítati, snad by vlídně pohled na tě, oslovil by snad i tebe, jaká čest pro rod náš celý!...
JUAN: Zadrž, drzý hochu, - smělý -, teď juž vidím, kam to pílíš, ba co víc, já zřím, ty šílíš - Dobrá, jede tudy král naší vesnicí, co dál? Sám rci, co mít bude s toho, když mne uzří? Co mi dal? Čím jsem já mu, sotva on shlédne ke mně, celý dlouhý život neviděl jsem krále, teď když mého žití sklon nemám po něm žádné touhy, ať si jede klidně dále!
FELICIANO: Ale, otče, uvaž, prosím!
JUAN: Hrdě já svou hlavu nosím, žil jsem tak a tak chci mříti, spokojený vždycky s málem byl jsem po celé své žití na své hroudě také králem. Říše moje tento kout; bez ohledů všech a pout, žil jsem prací vlastní dlaně a tož pravím odhodlaně: Zákonu a povinnosti kdo vždy ve všem vyhověl, může umřít bez lítosti, třeba krále neviděl.
FELICIANO: To je hrdost, otče milý!
JUAN: Ne tak, hochu, vím to dobře, bůh nám krále dáti ráčil, na výši on lidí stojí; - proto však já nenahlížím, proč bych se k té výši tlačil z prachu, z hloubi, z chaty svojí? Nikomu tím neublížím, on jak slunce tamo svítí, já zde chci se v hloubi skrýti, proto sebe neponížím.

(Za scénou fanfára.)

FELICIANO: Slyšíš rohy, to jsou oni, oř jak řehce, střemen zvoní.
JUAN: Všichni lidé my jsme bratři, dám rád králi, co mu patří, ale za ním hnát se, pídit a pak leda výsměch sklidit? Hochu, věř, já nejsem k tomu, odejdu hned raděj domů. Sladká hroudo, moji otci již mi druhdy odkázali, k tobě blíž se tisknu v lásce, - skryj mne, po slávě a moci zapuď touhy a vše snahy! Pryč ode mne dvorské práhy, neznámý chci zůstat, - malý, - zahalený v stínu noci! Čest a řády - panské chásce dopřeju rád v celém hejně, - v posled hrob vše schvátí stejně.

(Odejde do dvora.)

SCÉNA IV.

FELICIANO: Marné všecko namáhání na svém stojí, nepohne se, jako kámen k prosbě mojí nepohnut a mračný stojí. Aj, zda v horách v pustém lese na Kavikazu strmé stráni lvice byla jeho matkou? Odkud toto pohrdání, tato pýcha vůči králi? Prchá, až se plaše vzdálí, kde by pocta s velkým jménem stát se mohly jeho věnem.

(Stane v zamyšlení.)

SCÉNA V.

Lisarda, Belisa, Feliciano.

LISARDA: Zda jsi povšimnula sobě, v jakém skvostném šatě jela, ve zlatě a perel zdobě sestra krále jak se skvěla?
BELISA: A což klobouk s pestrým peřím, věru, div svým očím věřím, pravý zázrak, i vzor krásy. Rytíře zda viděla jsi, byl to týž, jejž z rána v městě viděli jsme, týž co k tobě sladká slova lásky mluvil. Jistě jeden z prvních pánů je to při královském dvoru.
LISARDA: Pozor, zde můj bratr stojí.
BELISA: Zamyšlen jest...
LISARDA: Milý bratře!
FELICIANO: Co chceš, sestro?
LISARDA: Zda jsi viděl krále, jeho průvod skvělý?
BELISA: Vše ty rytíře a dámy, tolik lesku, tolik krásy? (Škádlivě.) Zvlášť as dámy bavily tě?
FELICIANO: Neviděl a vlastní vinou, chtěl jsem otce přemluviti, by šel uvítati krále, on však nechtěl a co se mnou o tom spor zde vedl tuhý, zmeškal já jsem průvod skvělý, jenž v tom vešel do kostela.
BELISA: Zajisté jen k tvému smutku.
LISARDA: Žel, znám otce, nechce ani vidět krále, škoda řeči.
FELICIANO: Vysvětli mi, drahá sestro, jak to může býti, taký rozdíl že jest mezi námi! Divoká mne touha tráví po životě plném slávy, vzdychám jen a hynu v stesku po té záři, po tom lesku, po tom reji, po tom víru i po šatech kavalírů. Jak jen mohu v panském šatu do Paříže jezdím v chvatu, ač se bojím, ač se třesu, by mne někdo neoslovil! Moci takhle na turnaji bráti podíl, byl bych v ráji na vrcholu všechněch plesů!
LISARDA: Mně se, bratře, taktéž, děje, i mé srdce sobě přeje žíti jako paní v městě, žel, v tom otec je nám v cestě. Mám též v truhle s vlečkou šaty, závoj, klobouk s dlouhým pérem, rukavičky, řetěz zlatý, moh' by král mě věru vidět, před rytíři, před dámami nemusela bych se stydět.
FELICIANO: Ach, znám otce, nepovolí.
BELISA: Co ti otec, to je strachu, po matce máš pěkný podíl, já bych aspoň na tvém místě vyhověla touze svojí, zkusila své štěstí v boji, získala čest, slávu, jmění, i u dvora povýšení, tam bych dámám i jich kráse podle vůle dvořila se, okusila, co je blaha v lásce k panským dámám...
FELICIANO: Drahá jaké řeči, vždyť mám tebe, Beliso má!
BELISA: Trochu pozdě dvorný pán si na to vzpomněl, ale jdi si, nedržím tě, neb chci opravdu tvé štěstí, zkus to, rád se ještě vrátíš.
FELICIANO: Zlaté srdce, rád ti věřím! však to krásný sen je pouhý, odložím jej k příští době zatím plamen mojí touhy zhasím, drahá, láskou k tobě.
BELISA (škádlivě): Zatím - inu, také dobře, nesmím býti domýšlivá.
FELICIANO: Teď chci ale vidět krále.

(Odejde.)

SCÉNA VI.

Lisarda, Belisa.

LISARDA: Nu, co říkáš všemu tomu?
BELISA: Nic, Lisardo, pojďme domů.
LISARDA: Ne tak, drahá, u kostela u hřbitovní zdi chci státi, mohu snad zas uhlídati - družina kol půjde celá - rytíře a všecky dámy a zvlášť toho, který s námi v městě mluvil, víš, tak dvorně, choval se jak rytíř vzorně.
BELISA: Ten ti zcela pomát hlavu.
LISARDA: Nezapírám, líbí se mi, znám však meze svého stavu.
BELISA: Nemělas mu naslouchali, neřku-li šperk od něj bráti, tito páni příliš lehce berou dívčí čest a váží, jak se lásku dobýt snaží, držet slovo se jim nechce.
LISARDA: Křivdíš mu - však nejedná se o sňatek zde, vím též dobře, čí jsem dcera, co se sluší. On však muž je s přímou duší, mohlas to číst v jeho tváři, prstýnek když jsem mu dala, kterak tichým štěstím vzplála, vždyť mi slíbil, moje kroky dál že nechce sledovati.
BELISA: Rytířsky své držel slovo, přijel sem a před tím ještě dovolil si, když jsme město v selském šatě opouštěly, až ku bráně jakýms hochem za stromy nás stopovati.
LISARDA: Tím líp, ví teď dozajista, že jsme pouhé vesničanky, že tu jde jen o žert pouhý.
BELISA: Také žerty nesluší se, mohou býti nebezpečné, trpí jimi dobrá pověst.
LISARDA: A pak - kdyby třeba - věru... jakoby to hříchem bylo provdati se za šlechtice? Upřímně ti říci musím, sedláka si z duše hnusím.
BELISA: Ze tě baví nemožnosti
LISARDA: Kdož ví, drahá, pěkné věno ryzích dukátů sto tisíc nahradit můž erb i jméno.
BELISA: Pojď juž raděj do vesnice!
LISARDA: Kéž bych s ním jen mluvit mohla!

(Odchází.)

BELISA: Blázní jako bratr její, kam jen spějí, co jen chtějí?

(Odejde za ní.)

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 27.08.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­