ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Klíma Ladislav (*22.08.1878 - †19.04.1928)

­­­­

Utrpení knížete Sternenhocha: groteskní romaneto (4)

***

Konečně vyšel hnus ze mne ven. Přes to zůstal ve mně stále - hlava tasemnice. Duše má pocítila velkou úlevu, větší než tělo, ale proto jen, že můj hnus stal se nyní rázem aktivní: už mne - ležící zcela trpně pod jeho nesmírným břichem - neovládal; zmítal mnou sice ještě víc než dříve, ale procitlá vůle se s ním rvala - rovnocenná soupeřka; dodnes to trvá. A hnus se přetvořil ve vzteklou nenávist. Nenávist hnusu a hnus nenávisti, - neboť nic hnusnějšího nad nenávist: toť tajemství celé mé bytosti. To diktovalo veškeré mé pozdější jednání: vražedné, hnusuplné nepřátelství - ke všemu, co je mimo mne - "
"Huso, cožpak může být něco mimo tebe?" "Máš pravdu, vždycky ... Nic není mimo já - a jenom infernálním podvodem tohoto Já je všecko, co ve mně otrocky skuhrá: něco existuje mimo Tebe. ó, jak se těším, že budu o této nejdůležitější otázce mluvit důkladně s tebou, - tam v Kordillerách - ty můj fantomečku, paradoxně moudřejší než já! No, nemrač se, bude stručná tvá čubinka - zlatá, viď, viď? Už, už! "
"Řekla jsem: co je "mimo mne"; ale dělej co dělej, pořád cítíš, že je v Tobě něco, co nejsi jaksi Ty. Jsme jenom červi; nemáme sílu, berkeleyovsky každý ten hloupý zrakový, sluchový pocit považovat za lhostejný sen, za Svou Hříčku, za plasma Své Vůle - podléháme jim! Nemrač se - jsi kluk - žena je vždy vyspělejší, já vím více než ty, " a začala jej polo žertem, polo vážně bušit pěstmi do lebky. On při tom nevyndal ani fajfku z huby a jen se šklebil; - konečně ji odhodil aspoň pět metrů stranou, že letěla vzduchem jako míč. Přilezla k němu po kolenou a zas pokračovala: "Těžko být stručným, kde vypravujeme o podstatě svého života. Než -: zabila jsem ten malý hnus v sebeobraně: byl by jinak zabil mne. Zabila jsem otce - musil, blázen, pojit! Byla bych mu dala milost, kdyby byl přede mne předstoupil ne s řemeny, ale se vzpomínkami na zkaženou vojenskou kariéru ... Zbýval pan Hnus; zachránilo ho dosud jenom to, že jsem se Štítila rozmáznout nejohyzdnější housenku. A ti další, které jsem zabila nebo mučila, byli též jen obětmi mé hovadské Nenávisti; nikdy sadismu: ten předpokládá lásku. Ani muže, ani nejkrásnější ženu neobjala jsem nikdy svými polypími chapadly tak teple, abych mohla míti rozkoš z jejich svíjení se. Bezeslunečné hnusno bylo to vše ... Proto jsem také bláznila, vším způsobem, abych utekla od svého hnusu, od svého hnusného já. Víš, do koho jsi se zamiloval? Do nejsmrdutějšího močálu. Jsem jen vtělená Mizernost."
"Jsi pokus o geniální ženu," zahučel v zamyšlení. "Snad první... Tak to asi bude dopadat se ženami po stotisíci letech -"
"Ano, miláčku, tomu jsi mne naučil... Nenávistí a hnusem dlužno se člověku probrodit do výšin Žehnání, Úsměvu, Smíchu, Všeobjetí, Sebeobjetí. Z bahenních ještěrů povstali orlové a kondoři... Ale kdy dojde k tomu se mnou?... Miláčku, když jsem začala běsnit, nebylo ve mně pochyby, že jsem něčím svrchovaným, že mám nejvyšší božskou Vůli, která dělá se vším quodlibet; a kdekdo mne v tom, na kolenou přede mnou, utvrzoval. Ale dokud jsem v to věřila, byla jsem přece jen něco skvělého ... A s klesáním té víry, začalo to v Kamerunu, mizela všechna má ctnost. Pochopila jsem konečně, že má "vůle byla nádherná jen pak, byla-li slepou služebnicí mých slepých pudů; ale není směšnější kontradikce než: vůle, která slouží -: Vůle a absolutní Vládkyně neboli Bůh jest jedno a totéž. Pochopila jsem, že, poněvadž mnou zmítaly vášně více, než kýmkoli jiným, - byla ta má skvělá vůle ve skutečnosti otročtější, t.j. nicotnější než u každé Nány z chléva. Viděla jsem se nejničemnější, protože nejslabší stvůrou na světě. A tenkrát jsem si řekla též to, co tobě před chvilkou: "Musíš se probrodit močálem nejnižším, abys dospěla k Záři Nejvyšší - jednou po milionech let; tento tvůj život je to nejnižší, - - a strašně musí skončit!"
"Přepínáš, holka, ve všem jako blázen. Ale proto vskutku jsi v nebezpečí, že praskneš! A skoro bych se bál, aby prasklá tětiva, roztržená ručnice neroztrhla i mne -"
"Ale kdepak! já maličká - Tebe!" A schoulila se v něj tak, jako by se nešťastné dítě chtělo znovu skryti před krutými, smrdutými vichry tohoto světa do lůna matky ... Ale co znamená podobný pohled do věčnosti u zvířátka, zmítaného úplně vteřinou, jako jsem já! Co u Tebe je vším, u mne nebylo a snad ještě není ničím!" -
"V hnusu nad sebou opouštěla mne všechna má černá síla nenávisti, má jediná síla! vracel se starý, bahnitě pasivní hnus - a skoro se zdálo, že upadnu znovu do blbého polosnu ... A tu jsi přišel Ty! A rázem změnilo se vše! Nic jsi mi nedal, - jen urážky a rány! nic jsi ode mne nevzal, ačkoli jsem Ti, - žebrácká, nemající nic lepšího, kladla sto milionů na dlaň! Ale - miluju Tě!" a rozbrečela se, nevěstka. "Věřím teď v Boha, nebo co to je, jen proto, že mně popřál mezi všemi miliony lidí poznat - právě Tebe, Muže všech mužů! - Dechem tvým rázem, jako na rovníku, v den změnila se má noc; slavík stal se z noční ropuchy; z neblahého aligátora bahenních tůní jasný orel. Nenávist má rozplynula se skoro v lásku ke všemu, vyjma - jej ... Objímám vše, chápu vše, vidím vše, - já^ dříve slepá; zázračný doktore, dávající zrak slepcům od narození! Všecko je Mé! Všeho na světě jsem schopna pod rozkazem tvým. Myšlenky mám a pocity, jakých nikdo dříve neměl. Cítím sílu stvořit díla větší než jakákoli, jimiž se skvěje kultura ubohého člověčenstva. Žila jsem dosud ve vnějšku, na povrchu, říkala jsem tomu "jednání", namlouvala si, že ,,činy" jsou tím největším: ne, díla to jsou! vlastně ne díla: myšlenky, jak v duši zahřmí! Ba ani myšlenky ne: Vůle, jen ve vlastním chrámu svém, nehnula vším vnějším, před sebou klečící, sobě jen se kořící, myšlenek, - které jsou věcí jen bídného zvířátka - člověka - nepotřebující - : věčné Sebeobjetí Boží v metamystické Záři. Ale co Ty o tom soudíš? Je vyšší jednání nebo myšlení? Dosud jsi mi neřekl, co je vlastně tvým cílem? Chceš se stát Napoleonem? Či náčelníkem banditů? Či myslitelem? umělcem? objevitelem?"
"Vesměs povrchní pojmy, vytvořené obmezenými ješitnými ctižádostivci. Nechci se stát: jsem! a ne něčím, ale vším. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filosofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, - lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezné vše!"
"Jsi Bůh!" vzkřikla a líbala trhanovi děravé boty a zablácené francle kalhot. "Tak mluví "Vítězně Dovršený"! Ale my nehotoví musíme se z nouze koncentrovat. A já se chci koncentrovat úplně na spirituálnost, na nejaethernější, a všemu pozemskému, hrubému, jednajícímu, pletichářskému dát vale. Jen v Bohu žít, jen Bohem být, ale vždy jen ve stínu Tvém! Ó ta nejzářnější budoucnost, která přede mnou slunečně vychází! V Kordillerách, přímo pod věčnými ledovci, vytesáme si v nich palác svůj, Residenci všech residencí - dvou nejvyšších ?lidí, bohů dvou! Přátelskými, sladkými kondory oblétáváni a krmeni jako Zárathustra svým orlem a hadem! Propasti pod sebou, nebes propast nad sebou, propasti v nás - a všechny nadsluneční Vůlí naší překlenuty a rozehřměny v Hymnus Vítězství Věčného! ... Budu jen láskou, láskou, Láskou - k Tobě, ke všemu, k Sobě, - i k nenávisti své! Ale, můj Slavný, Božský, nedosáhnu-li já sama tohoto nebe, - dosáhnou ho naše děti! Oh! jaké děti budeme my dva rodit, jaké světo- a myšlenkovládce! Neboť - ani já nejsem ledacos! Nadávala jsem si jako špaček, ale znáš ženskou logiku; považuju se prese všechno za nejlepší ženskou potvoru na světě a řeknu ti: nejsem horší než ty: jsi-li ty silnější než já, jsem já bohatší, dej mně za to třeba pár pohlavků! Budu Tobě rodit do úpadu, ač celá ta věc byla mi dosud děsně odporná, - protože místo Mužů poznala jsem jen blbé baby. Ale to první dítě, co přijde, - musíš mi v tom vyhovět, jinak bych nikdy nebyla šťastna -, usmrtím; zcela bezbolestně, narkotikem. Mělo by něco z toho dřívějšího bezejmenného hnusu, zcela jistě by,mělo. Ale vím, že vezme s sebou ze mne všechno to moje smrduté, - že teprve potom budu úplně očištěna, že teprve pak budu rodit děti - vskutku Tvé! ... Svoluješ?"
"Samozřejmě, ty má sviničko pitomá."
A já jsem zatínal zuby do rtů. "Tedy ty se mně chceš stát nevěrnou? cizoložné děti chceš mít?" Ne, nemohl jsem tomu věřit! Dosud byla vzornou chotí. Takové lyrické výlevy, kterými toho vagabunda nudila, neznamenají víc než krkání a říhání. A mrskal-li ji, dobře tak! ať jí, darebnici, pěstuje zadek za mne, když já nemohu! ať ji vychovává! A že ji, teď úplně nahou, viděl - božínku! vždyť se na ni dívalo i to sluníčko, které kameny nade mnou tak rozpalovalo, že jsem byl napolo upečen; a že ji sem tam ohmatával, božínku! každá travička, na které ležela, se jí dotýkala; a dělaly to také ty čtyři rvavé bestie v mém parku. Lapálie to všechno! Čvaňhala mu jenom, to vím; kdyby mělo dojít ke skutku, zůstala by mi věrnou!
A teď odložil trhán fajfku, ovinul ruku kol mé paní choti, a poplácávaje ji všude, mluvil něžněji než dříve: "Jsi má milá, malá, pitomá sviňka, ale při tom megatherion. To nejsprostší a to nejnadzemštější vaří se v tobě, ďábelský kotle, Daemoničko má! Oboje v největších dósích. Voda a oheň; kotel, naplněný k prasknutí sprostou vodou, sluneční oheň, který by stačil k vytopení kotle padesátkrát většího. Skoro jistě praskne, třeba jsem teď řidič stroje já. r A - tvá nízkost je silnější než výška tvá. Jsi otrok pudů, třeba vznešených, ale i nejvznešenější pud je nízkostí. Kdyby vůle nad nimi zvítězila, - zachráněna jsi, - pro tento život! Jinak zemřeš, velmi brzo a velmi děsně. Čiší z tebe mrtvolný zápach ... Zlobí mne to, ale mrtvolný zápach staň se vůní růží!...
I tvá nízkost je vznešená! Jsi Vznešená! Osud udělal z tebe nejpříšernější svou hříčku; nebylo takové! Proto tě miluju ... Ale osud umínil si patrně hříčku rozbít, až jej dosti pobaví, - a aby jej dále ještě více bavila ... Žiješ jen pro svou interesantnost.
Jsi zatracená, více než kterákoliv bytost lidská; právě proto přede všemi vyvolená. Jen zatracenci jsou vyvolenci.
Ale zbývá přece jen naděje - malá.. A já nechci, abys mne zde opustila ...; raději ať zhasne slunce, - fuj! mohl bych se zdát sentimentálním... Mimo tebe je vše lidské bláto, - fuj!...
A zvítězíš-li přece, - nejčarovnější vítězství mé bude to! Nedobudu-li ho, - snad padnu s tebou ...
Neboť miluju Tě slyš!
Největší Sebepřemožení je Tobě nutné: jinak přemůže Tebe nakonec mocná tvá noc - a zemřeš. Neboť jen to, co jde, svým způsobem, k Světlu, zůstává na živu; vše ostatní zmírá! v pravý čas.
Tvůj pravý čas: pět příštích dnů! ... - devatenáctého odjedeme do Kordiller -"
"Už devatenáctého?" vzkřikla jako Maenada. "Tak poroučíš? Nejkrásnější života mého den - tak blízký už? ...
"4. odpoledne - zde budeš, a půjdeme - "
Slastí řvouc, objala jej nohama. Pokračoval: "Tvůj pravý čin, po pět příštích dnů: k Sternenhochovi budeš se chovat nejvlídněji! Ničím ho neurazíš - a na rozloučenou dáš mu políbení, trvající půl minuty!"
"Proboha - to chceš ode mne? Rozkaž, abych si teď hned rozřízla celou tvář tímto nožem, abych zohavena byla nadosmrti - a učiním to ihned poslušně ... Ale tohle?"
"Vím, že je to těžké; nejtěžší. Ale nutno napadnout zde frontálně centrum nepřítele! žádné tirailleurské šarvátky!"
"Ale - ale - celý můj minulý život tím zničím -"
"Musí být zničen!"
"Umřela bych rázem, kdybych to udělala."
"Umřeš děsněji a zdlouhavěji, neuděláš-li to!"
"- Vládce můj - - - tedy - ano - oh! ne, ne! - Vládce! - - a - a - - ano! . . . Udělám to!" Oddechla si zhluboka ... "Ale - jak jsi ukrutný!"
"Milosrdný. Ukrutný je zpravidla osud, neboť nízkost kreatur nic jiného nezasluhuje. Hotovo! ať se to stane!"
"Staň se vůle Tvá!" zašeptala. "Ale dovol ještě slovo: Ty nevíš, nevíš, jaký je dosah toho, na to jsi blbec. Udělám-li to, vytrhnu se z kořene. -"
"Kořeny vesmíru musí být vytrženy!"
"Dobře. Tedy se vytrhnu a pojdu."
"Zvítězíš nebo padneš. Znám Tě ... - Tvé zacházení s ním je to nejhnusnější, co znám; proto tě ovládá hnus ze sebe. Nejnižší ze všeho je nenávist a hnus: co nenávidím a hnusím si, toho jsem nejhroznějším otrokem. Nenávidící canaille měla by být - Mou milenkou? ... Nestane-li se to, devatenáctého se uvidíme naposled! "
"Buď Vůle Tvá!"
Mlčeli teď. A já omdléval nepřirozenou polohou, tlakem kamenů, nucenou, úplnou nehybností, vedrem, žízní, vztekem, nenávistí, strachem a všemi možnými pekelnými city. ó, že jsem se toho odvážil! - Měl jsem se vztyčit a strašně je ztrestat?.. Čekat, až odejdou? Ale bylo teprve pět hodin a oni tu vždy zůstávali až do soumraku. Strašlivá situace...
Tu přerušil mlčení: "Stále mám dojem, jako by nás někdo pozoroval. Hej, kočko! Z té vaší věže bychom mohli být dalekohledem velmi dobře viděni."
"Ty myslíš - panem Hnusem? Co by na tom záleželo?"
A teď vbodl strašné své oči přímo do očí mých. Zatřásl jsem se. Ale nemožno, zhola nemožno, aby je mohl centimetrovou skulinkou v šeru rozeznat.
"Tamhle mezi těmi kameny mohl by být dobře někdo schován," řekl nedbale, zapaluje si znova fajfku.
"Snad pan Hnus? Ten aby se toho odvážil? haha! Nemáš ani potuchy, jaká je to baba! Zajíc je lvem proti němu, prašivému psu -"
Dostala facku, dosti vydatnou. "Tak začínáš plnit svůj. slib? Vůči takovému ubožáku je pro každého, kdo není prašivým psem, příkazem velkomyslnost. Nevíš, že prvním pravidlem obstojnějšího člověka je parcere subjectis et debellare superbos? - A pamatuj si: i nejpsovštější pes se vztekne. "
"Ale on je horší než každý pes, - promiň, " zasmála se, chráníc si tvář. "Budu mu nyní říkat jen "panthere", "můj nejdražší panthere!" Ale teď se i mně zdálo, že se to kamení tam nějak pohnulo - ".
Vstávala. Zatmělo se mi v očích, v uších to zahučelo jako řev rozbouřeného moře.
"Lež!" řekl a stáhl ji nazpět. A ona pokorně ulehla. Zašklebil se divně. Věděl, jistě věděl, syčák, že tam ležím; hádankou je mně, proč si mne dále nevšímal. Ale jistě měl strach před strašlivou pomstou klamaného manžela.
"Lež a podívej se raději: několik lidí vystupuje sem k nám a ty jsi nahá."
"Zastřel je beze všeho, až přijdou blíž!" a podávala mu revolver.
"K čemu rámusem?" Postoupil na okraj temene a učinil rukama několik velitelských, zvláštních pohybů, beze slova. "Sestupují zase," zabručel po chvíli a dodal: "Pojďme odtud!"
"Už teď, Vládce?" zděsila se.
"Dnes se mně tu nelíbí. Půjdeme do onoho lesa."
"Ale dříve ještě - - aspoň na okamžik ..., prosím tě! Vždyť po celou tu dobu viděla jsem - ."
A ukázala kamsi ...
Trhán stál tu chvilku zřejmě nerozhodnut. Pak střetly se opět zraky jeho s mými, posměšný blesk jimi kmitl. Zasmál se a ulehl.
Zhasl poslední světlý bod na obloze, nejčernější noc zaplavila mou duši. -
Nechápu, jak jsem přežil následující chvíle. Na Štěstí netrvaly dlouho. Kdyby byli ti dva vyvrhelové jen o sekundu později zmizeli, bylo by se stalo něco děsného.
Zcela nahá, zavěšena do syčáka, triumfálně poskakujíc a tančíc a zpívajíc, tak odcházela do kraje.
Míra nepravostí tvých, cizoložnice, skvrno země, je naplněna. Ten "prašivý pes" ti ukáže! A ty, rošťáku mizerný, nebudeš se dlouho těšit jejímu nečistému, slizkému, hnusnému tělu! Jen mé nekonečné laskavosti a velkomyslnosti máte co děkovat, že jsem na vás, vztyčiv se jako děsný anděl pomsty z úkrytu svého, nevykonal ihned nejstrašlivější soud! Ale tím hroznější bude! Vy prasata! ty lotře usmrkaný! ty kurvo prolezlá, - ty - - , ty - - -

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 19.05.2014

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Ladislav Klíma - Utrpení knížete Sternenhocha: groteskní romaneto (4)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)