ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

London Jack (*12.01.1876 - †22.11.1916)

­­­­

Mořský vlk (6)

Kapitola VI.

Nazítří ráno se bouře úplně vyčerpala a Přízrak se mírně kolébal na klidné hladině bez jediného závanu větru. V dlouhých přestávkách bylo tu a tam cítit přece jen aspoň lehounký vánek a Vlk Larsen přecházel po horní zadní palubě ustavičně na stráži a upíral zrak k severovýchodu, odkud musí přijít vytoužený velkolepý pasát.
Všechno mužstvo bylo na palubě a v plné práci na přípravách jednotlivých člunů k nadcházející lovecké sezóně. Na palubách je sedm člunů, kromě kapitánovy lodice ještě šest dalších pro lovce. Posádku člunu tvoří vždy trojice: lovec, veslař a kormidelník. Na palubě škuneru jsou veslaři a kormidelníci člunů námořníky. Také lovci mají být zařazeni do směn a ve všech případech podléhají velení Vlka Larsena.
To vše jsem se dověděl a ještě mnohem víc. Přízrak je pokládán za nejrychlejší škuner v obou loďstvech, v tom ze San Franciska i v onom z Victorie. Býval vlastně zábavní jachtou a stavěn zvlášť pro rychlost. Jeho tvar a výstroj - třebaže těm věcem vůbec nerozumím - vyjadřují to dost výmluvně. Johnson mi o našem škuneru hodně pověděl včera večer v krátkém rozhovoru za druhé psí směny. Rozhovořil se nadšeně a s láskou k plavidlu tak krásnému, podobně jako někteří lidé hovoří o koních. Vyhlídkou do příštích dnů je znechucen a dal mi na srozuměnou, že Vlk Larsen má mezi tuleňářskými kapitány velmi nepěknou pověst. Jenom krása Přízraku přivábila Johnsona, že se upsal na tuto plavbu, začíná však již litovat.
Pověděl mi, že Přízrak je osmdesátitunový škuner podivuhodně pěkných linií. Má největší šířku skoro sedm a půl metru a délku něco přes třicet metrů. Olověný kýl pohádkové, ale neznámé váhy zvyšuje jeho stabilitu, protože nahoře nese nesmírnou rozlohu plachet. Od paluby až na vrcholík nástavce hlavního stožáru je víc než třicet tři metry, kdežto přední stožár i s nástavcem měří asi o tři metry méně. Uvádím tyto podrobnosti, abych poskytl představu o velikosti tohoto malého plovoucího světa, na němž žije dvaadvacet mužů. Je to velice maličký svět, zrnko prachu, pouhá smítka a naplňovalo mě údivem, že se lidé vůbec odvažují na moře v tak malém a křehkém plavidle.
Vlk Larsen je rovněž pověstný bezohledným nasazováním plachet. Zaslechl jsem onehdy Hendersona a druhého lovce, Kaliforňana Standishe, jak o tom hovořili. Před dvěma lety v bouři na Beringově moři nechal vichřici urvat stožáry Přízraku, načež si dal zasadit nové stožáry, ty, pod nimiž se plavíme a které jsou těžší a po všech stránkách pevnější. Říká se, že když je dával zasadit, prohlásil prý, že se dá raději obrátit dnem vzhůru, než by opět přišel o stožáry.
Všichni na palubě s výjimkou jediného Johansena, který je opojen svým povýšením, mají, jak se zdá, každý nějakou výmluvu, proč vlastně se plaví na Přízraku. Polovina mužstva z přídě jsou oceánští námořníci a ti se vymlouvají, že vůbec nic o lodi ani o jejím kapitánovi nevěděli. A ti, kdo poměry na lodi znali, šeptá se to zejména o lovcích, kteří jsou výteční střelci, jsou prý všichni proslulí svými nesnášelivými a zbojnickými kousky, takže se na slušnější škuner upsat ani nemohli.
Seznámil jsem se s dalším námořníkem - jmenuje se Louis a je to zavalitý Ir z Nového Skotska s přívětivou tváří, velmi přátelský chlapík se sklonem vykládat tak dlouho, dokud je někdo ochoten poslouchat. Odpoledne, když kuchař dole spal a já jsem škrabal věčné brambory, Louis zaskočil do kuchyně na "kousek řeči". Ten omlouval svou přítomnost na této lodi tím, že se upsal v opilosti. Znovu a znovu mě ujišťoval, že ve střízlivém stavu by ho něco takového jakživo ani nenapadlo. Zdá se, že již dvanáct let pravidelně každou sezónu se plaví na lov tuleňů a je pokládán v obou loďstvech za jednoho z dvou nebo tří nejlepších kormidelníků člunu.
"Ó, chlapče drahá," vrtěl na mne příznačně hlavou, "tohleto je ten nejhorší škuner, jakej jste si moh vybrat, a to jste ani nebyl tu chvíli vožralej, jako já byl. Tuleňářství je pro námořníka učiněnej ráj - na jinejch lodích. Důstojník šel první, ale pamatujte moje slova, tady bude víc mrtvol, než tu cestu dokončíme. Pst pst ale, jenom mezi náma dvouma a tadyhle tou vzpěrou, víme, tenhleten Vlk Larsen je vopravdickej ďábel a Přízrak bude zas jen ta pekelná loď, jako byl vždycky, co ho von dostal do rukou. Copak to nevím? Copak já to nevím? Copak se nepamatuju na Hakodate před dvěma lety, jak měl na palubě tu hádku a vodstřelil čtyři svý námořníky? Cožpak jsem nekotvil na lodi Emma L. ani ne tři sta metrů vedle? A ještě jednoho člověka taky v tom roce, toho zabil holou pěstí. Ano, prosím pěkně, načisto ho zabil. Nejspíš mu tu hlavu prorazil jak vaječnou skořápku. A nebyl tam tenkrát ten guvernér ostrova Kura a policejní ředitel, japonský pánové to byli, představte si, a copak nepřišli na palubu Přízraku jako kapitánovi hosti a nepřivedli s sebou paničky - takový drobounký a hezounký ženušky, víte, jak je vídáváme namalovaný na vějířích. A jak se potom rozjížděl zas dál, nenechal ty zamilovaný manžílky v sampanu hezky za zádi Přízraku, jako náhodou, víme? A copak to netrvalo celej tejden, než ty ubohý droboučký dámy vysadil na břeh na docela vopačný straně vostrova a ty nevěděly, co si počít, museli zkrátka pěšky přes hory v těch droboučkých slaměných pantoflíčkách, který jim tam nemohly vydržet ani na kilometr cesty? Copak já to nevím? Divý zvíře je, tenhleten Vlk Larsen - obrovský strašlivý zvíře, jak se vo něm bible zmiňuje ve Zjevení; s tím to nijak dobře neskončí. Ale já vám nic neříkal, pamatujte! Ani slůvko jsem nezašeptal! Protože starej tlustej Louis chce tuhletu cestu přežít, i kdyby votaď toho posledního synka z lidský matky hodili rybám!"
"Vlk Larsen!" zachrčet za chvilku. "Slyšíte to slovo, ne? Vlk - a to taky že je. To není chlap se srdcem plným zloby, jako některý. Tenhle vůbec srdce nemá. Vlk, zkrátka vlk, no, to je. Můžete se divit, že ho tak trefně pojmenovali?"
"Ale je-li tedy tak dobře známo, jaký je," tázal jsem se, "jak je možné, že sežene lidi k sobě na loď?"
"A jak je teda možný, že vůbec seženete lidi něco dělat na zemi nebo na moři?" ptal se Louis důrazně se svou irskou ohnivostí. "Jakpak byste třebas mě tady vobjevil, kdybych nebyl vožralej jak prase, když jsem se podpisoval? Pak jsou tu ty, co se s lepšíma lidma plavit nemůžou, jako naši lovci, a pak ty, co se nevyznaj, jako ty ubohý drobečkové, co mačkaj vzduch do plachet tadyhle na přídi. Však voni na to přijdou, voni na to přijdou a to potom budou litovat, že se vůbec narodili. Hned bych se nad těma chuďasama rozbrečel, jen kdybych dokázal zapomenout na chudáka Louise a co všechno jeho ještě čeká. Ale ani slůvko jsem nešeptnul, pamatujte, ani slůvko!"
"Víte, ty naši lovci, to jsou zlí kluci," rozjel se znovu, neboť trpěl od narození chronickým nadýmáním řečností. "Jen počkejte, až se začnou vytahovat a roztahovat se tu se svým rošťáctvím. Ten jim to srovná. Zrovna von je ten, kdo jim do těch černejch dušiček napumpuje várku bázně boží! Podívejte se třeba na toho mýho lovce, na Hornera. Říkaj mu Jock Horner, takovej tichej a bezstarostnej, mluví tiše jak holčička, až by si jeden pomyslel, že by nemoh ani mouše ublížit. A nezabil loni svýho kormidelníka? Řeklo se tomu nešťastná náhoda, jenže já jsem se sešel v Jokohamě s jeho veslařem a mám to hezky z první ruky. A potom tenhle Čoud, ten mrňavej černej čert, nezavřeli ho Rusové na tři roky do solnejch dolů na Sibiři za pytlačení na Měděným ostrově, co je tam ruská reservace? Železama ho spoutali na rukou a na nohou i s jeho kumpánem. A neporvali se ty dva spolu? Vždyť toho druhýho Čoud vodposílal ve vokovu rumpálem nahoru z dolu; a kus po kuse ho posílal, dneska nohu, zejtra ruku, pozejtří hlavu a tak dál."
"Ale to přece nemyslíte vážně!" zvolal jsem překonán hrůznou představou.
"Copak vážně!" křikl naléhavě a prudce, "Nic jsem neříkal, Hluchej jsem, němej jsem, zrovna jako vy byste měl bejt v zájmu svý vlastní matky; ani jednou jsem hubu nevotevřel, jenom samý hezký jsem povídal vo nich a vo ňom, hrom do jeho hříšný duše! A hnije v očistci deset tisíc let a pak letí dolů ke všem čertům až do toho nejhlubšího pekla pekelnýho!"
Námořník Johnson, který mi do krve rozedřel pokožku, když jsem se octl na palubě, připadal mi ze všech lidí na přídi i na zádi nejméně poťouchlý. Skutečně v tom člověku nebylo nic dvojakého. Na první pohled byla u něho nápadná jeho přímost a mužnost, naopak zas mírněná skromností, kterou by bylo možno omylem pokládat za plachost. Ale plachý nebyl. Spíše vypadal na to, že má dostatek odvahy stát za svým přesvědčením, dostatek mužné pevnosti, Právě to jej vedlo k protestu, hned na počátku naší známosti, proti oslovení "Jonson". A na to a vůbec na něho vyslovil Louis úsudek a proroctví.
"Pěknej chlapík, tenhleten Johnson s čtverhranou kebulí, co ho máme s námi na přídi," říkal, "Nejlepší námořník v našich kotcích. Je to můj veslař. Ale ten se dostane s Vlkem Larsenem do maléru tak jistě, jakože jiskry lítaj nahoru. Já to dobře vím. Vidím, jak se to sbírá a jak se to blíží jako bouřka na vobloze. Mluvil jsem do něj jak do bratra, ale von se málo vyzná v uhejbání lampou a v rozvěšování falešnejch práporků, Hnedka určí, jak mu něco přeletí přes nos, a to se vždycky najde ňáká užvaněná tlama a donese to na záď Vlkovi. Vlk má sílu a je to už v nátuře každýho vlka, že u druhýho sílu nemůže ani vidět, a právě sílu u Johnsona pozná - žádný vohýbání hřbetu a 'Prosím ano, pane, děkuju uctivě, pane,' za každou nadávku nebo i za ránu. Však se to žene! Žene se a jenom bůh milej ví, kde si potom seženu novýho veslaře! Proč si ten trouba vyskočil a povídá, když mu starej řek Jonsone, ale 'menuju se Johnson, prosím, pane,' a pak mu to vyříkal po písmenkách jak ve škole. Měl jste vidět, jak se na to starej tvářil! Myslel jsem si, že mu tam vrazí jednu do těla hned na fleku. Neudělal to, ale ještě to udělá a rozdrtí srdíčko tej hranatej kebuli, uvidíte, nebo se vůbec nevyznám v lidech na moři."
Thomas Mugridge se už stává nesnesitelný. Jsem donucován říkat mu pane a prosím, pane, při každém oslovení. Jedna z příčin toho všeho je v tom, že se zdá, jako by si ho byl Vlk Larsen oblíbil. Domnívám se, že je to neslýchané, aby se kapitán kamarádil s kuchařem; ale právě toho se Vlk Larsen docela určitě dopouští. Dvakrát už nebo třikrát strčil hlavu do kuchyně a dobromyslně Mugridge pochválil a jednou, to dnes odpoledne, stál na hraně horní zádě a plných patnáct minut s ním žvanil, Když ta rozprávka skončila a Mugridge byl zas zpátky v kuchyni, začal zamaštěně zářit a při práci si prozpěvoval písničky pouličních prodavačů tak falešnou fistulkou, že to rvalo nervy.
"Já vždycky dobře vycházím s důstojníkama," prozrazoval mi důvěrně, "Vím, jak nato, umím to, aby mě vocenili. To třeba můj předešlej kapitán - vždyť mi bylo jako nic skočit si za ním dolů do kajuty na kousek kamarádskýho pohovoru u skleničky. "Mugridgi", povídá mi, "Mugridgi", povídá; "vy jste se minul s povoláním." "A jakpak to?" povídám zas já. "Vy jste se měl narodit jako lepší pán, abyste si nemusel vydělávat na živobytí." Ať mě pámbu na místě hromem zabí, Humpe, jestli mi to zrovinka takhle nepovídal, a to si já sedím v jeho vlastním pokojíku docela veselej a v pohodlíčku, kouřím si jeho doutník a piju si jeho rum."
Takové jeho žvanění mě již dohánělo k šílenství. Nikdy ještě jsem neslyšel hlas, který bych tak nenáviděl. Jeho olejnaté, vtíravé přízvuky, jeho mastný úsměv a nestvůrná domýšlivost mi drásaly nervy, že jsem se častokrát až celý roztřásl, Docela určitě byl tou nejodpornější a nejhnusnější osobou, s jakou jsem se jakživ setkal. Špinavost jeho vaření byla nepopsatelná; a protože vařil všechno, co se na palubě Přízraku jedlo, musil jsem si vybírat jídlo s neobyčejnou opatrností, volil jsem vždy z jeho podivných várek ty nejméně špinavé.
S rukama jsem měl spoustu potíží. Nebyly na práci zvyklé. Nehty jsem měl bez lesku a zčernalé, kdežto v pokožce jsem již měl špínu tak zažranou, že jsem ji nedokázal vydrhnout ani kartáčem. Potom začaly naskakovat puchýře v bolestivém a nekonečném procesí a na pravém předloktí jsem si utržil rozsáhlou popáleninu, když jsem za kymácení lodi pozbyl rovnováhy a padl na horkou plotnu. Ani mé poraněné koleno se nelepšilo. Otok se nezmenšoval a jablko pořád ještě stálo na hraně. Belhat se na noze tak rozbolavělé od rána do noci nijak poranění neprospívalo. Potřeboval jsem odpočívat, mělo-li se to koleno vůbec kdy zotavit.
Odpočívat! Ještě nikdy jsem neměl o významu toho slova ani ponětí. Odpočíval jsem celý svůj život a nevěděl jsem o tom. Nyní však, kdybych si byl mohl na půl hodinky sednout a nic nedělat, ani nemyslit, byla by to pro mne ta největší rozkoš na světě. Ale zato je to také objev. Napříště budu umět ocenit a vážit si života pracujících lidí. Ani ve snu mě dříve nenapadlo, že by tělesná práce byla tak hrozná. Od půl šesté ráno až do deseti hodin večer jsem otrokem kdekoho, nemám pro sebe ani okamžik volný, leda tu a tam chviličku, když se mi podaří urvat si ji na konci druhé psí směny. Když se jen chviličku pozastavím a rozhlédnu se po hladině moře, jiskřící v slunci, nebo se zadívám na námořníka, jak se šplhá na vratiráhno vrchní plachty nebo vybíhá na čnělku, docela jistě ihned uslyším ten nenáviděný hlas: "Hej vy, Humpe, žádný flákání. Však vás mám v merku!"
Dole v podpalubí se objevují příznaky zlé krve a nezkrocenosti, od úst k ústům jde pověst, že se Čoud a Henderson porvali. Henderson se zdá z lovců ještě tak nejlepší, nechává každého na pokoji a nerozčiluje se tak snadno; musil však být podrážděn, protože Čoud má naběhlé a zmodralé oko a vypadal zvlášť vztekle, když přišel do kajuty k večeři.
Ještě před večeří jsem byl svědkem ukrutnosti, která dokonale odhaluje otrlost a surovost těchto lidí. V našem mužstvu námořníků je nováček jménem Harrison, už na pohled nemotorný venkovský chlapec, kterého, jak si představuji, vylákala touha po dobrodružství a toto je jeho první plavba na moři. V lehkých, těžko odhadnutelných větrech se škuner často otáčel do větru s boku na bok, nabíral vítr hned od pravého, hned od levého boku, aby se křivolace prodíral svým směrem. Za takové plavby jsou plachty přehazovány z jedné strany na druhou a tu je vždy poslán do lanoví námořník, aby přehodil košovou vratiplachtu. Když už byl Harrison nahoře, zadrhla se plachta ve velké kladce na konci vratiráhna. Jak už jsem tomu tehdy rozuměl, bylo ji možno uvolnit dvěma způsoby předně spuštěním přední hlavní plachty, což bylo poměrně snadné a bez nebezpečí; nebo za druhé tak, že námořník vyšplhal po zdvihacích lanech čnělky až na konec vratiráhna, což byl výkon svrchovaně nebezpečný.
Johansen volal na Harrisona, aby přešplhal po zdvihacích lanech. Každému bylo zřejmé, že se chlapec bojí. Však nebylo divu, když se měl skoro třicet metrů nad palubou svěřit tenkým provazům, které se škubavě napínaly. Kdyby vál stálý vítr, nebylo by to tak zlé, jenže Přízrak se volně kolébal v dlouhých vlnách a s každým hupem lodi plachty splaskávaly a opět se nadouvaly, takže provazy povolovaly a s trhnutím se opět napínaly. Mohly tak námořníka odmrštit jako mušku s napjaté struny, o kterou se brnklo prstem.
Harrison rozkaz slyšel a rozuměl, co se na něm žádá, váhal však. Pravděpodobně byl po prvé v životě nahoře v lanoví. Johansen se již nakazil pánovitostí Vlka Larsena a začal teď chrlit nadávky a kletby.
"Tak dost, Johansene," okřikl ho úsečně Vlk Larsen. "Vezměte na vědomí, že na této lodi obstarávám nadávání já. Až budu potřebovat vaši pomoc, zavolám vás."
"Prosím ano, pane," uznal poníženě důstojník. Harrison se už zatím vydal po zdvihacích lanech. Díval jsem se z dveří kuchyně a dobře jsem viděl, jak se mu všechny údy rozechvěly zimničním třasem. Postupoval velmi opatrně a pomalu, vždy jen po dvou třech centimetrech. Jak se rýsoval na jasně modré obloze, připadal mi jako obrovský pavouk šplhající po tkanivu vlastní pavučiny.
Šplhal se mírně vzhůru, protože vrchol přídní plachty dosahoval vysoko; zdvihací lana, vedená různými kladkami na stěžni a na vratiráhnu, poskytovala mu oporu jak pro ruce, tak i nohy. Potíž však byla s větrem, který nebyl ani dosti silný, ani dosti stálý, aby mohl udržet plachty napjaté. Když byl Harrison v půli cesty, vyhoupl se Přízrak na dlouhé vlně směrem do větru a sklouzl opět do koryta mezi dvěma vlnami. Harrison se zastavil a křečovitě se držel. Sedmadvacet metrů pod ním jsem viděl, jak mučivě napjal svalstvo a držel se o život. Plachta splaskla a vratiráhno se přehouplo k lodnímu středu. Zdvihací lana povolila, a třebaže se to dělo rychle, viděl jsem, jak se pronesla pod vahou jeho těla. Tehdy bylo vratiráhno prudce odmrštěno k boku, velká plachta práskla jako výstřel z děla a vzdula se větrem, tři řady zesilovacích dílů pleskaly do plachty jako palba z ručnic. Harrison se držel a proletěl závratnou rychlostí vzduchem. Náhle byl zprudka v letu zaražen. Zdvihací lana se v mžiku napjala. Jako prásknutím biče Harrisonovy držící ruce povolily. Z jedné ruky se mu lanko vytrhlo. Druhá ještě zoufale vytrvávala, ale za okamžik rovněž pustila. Odletěl stranou a dolů, nějak se mu však podařilo zachránit se nohama, Zůstal tak viset hlavou dolů. Rychle a s námahou se dostal opět rukama na zdvihací lana, dlouho však mu trvalo, než se dostal zpátky do původního postavení, kde se potom držel a vypadal velmi zbědovaně.
"Vsadil bych se, že dneska nebude mít vůbec chuť na večeři," slyšel jsem hlas Vlka Larsena, jak ke mně dolehl okolo rohu kuchyně. "Ustupte tam kousek, Johansene, pozor! Vidíte, už to letí!"
A opravdu, Harrisonovi bylo zle, asi tak, jak bývá zle člověku postiženému mořskou nemocí; a dlouho tam lpěl na tom nebezpečně vratkém hnízdišti a vůbec se nepokoušel ani hnout. Johansen naň přes všechno naléhal, aby si pospíšil dokončit svůj úkol.
"Je to sprosťáctví," slyšel jsem Johnsona, který stál u lanoví hlavního stěžně ani ne dva metry ode mne. Bručel tu v úzkostlivě pomalé a pečlivé angličtině. "Ten chlapec je docela ochotný a naučí se tomu, dají-li mu příležitost, Toto však je -" Odmlčel se na chvíli, neboť jeho konečný úsudek vyjadřovalo slovo "vražda".
"Pst, budeš přece ticho!" šeptl mu Louis. "Jestli máš rád svou matku, buď zticha!"
Avšak Johnson se dál díval a dál si bručel.
"Podívejte se," oslovil lovec Standish Vlka Larsena, "to je můj veslař a nerad bych o něj přišel."
"Dobrá, dobrá, Standishi," zněla odpověď. "Je to váš veslař, když ho máte v člunu; ale je to můj námořník, dokud ho mám na palubě, a budu si s ním dělat, co se mně uráčí."
"Ale to ještě neznamená -" spustil Standish zprudka.
"Tak dost, jen pomalu s tím," radil mu Vlk Larsen, "Už jsem vám řek, jak to je, a tím to končí. Je to můj člověk, a jestliže se mi zachce, nadělám z něj kaši a sním ho."
Lovcovi se zlostně zablesklo v očích, obrátil se však na patě a zašel do vchodu k podpalubí, kde zůstal stát a díval se vzhůru. Tou chvílí už byli všichni muži na palubě a všechny oči upřeny do lanoví, kde se lidský život dostal do křížku se smrtí. Otrlost těchto lidí, jimž uspořádání výrobních sil umožňovalo vládu nad životy druhých, byla odstrašující. Až dosud jsem byl vždy chráněn před takovými víry života a nikdy mě ani ve snu nemohlo napadnout, že by se takovým způsobem mohlo vůbec pracovat. Lidský život mi vždy připadal obzvlášť posvátný, tady však neplatil za nic, tady byl pouhou jednotkou v kupeckých počtech. Musím však přiznat, že námořníci sami byli soucitní, jak ukazuje příklad Johnsona; nadřízení však (lovci a kapitán) zůstávali bezcitně lhostejní. I Standishova námitka vznikala jen z toho, že nechtěl pozbýt svého veslaře. Kdyby šlo o veslaře některého druhého lovce, byl by se tím vším také jen bavil, jako všichni ostatní.
Abych se však vrátil k Harrisonovi. Johansenovu urážlivému a pohoršlivému křiku trvalo plných deset minut, než ho donutil, aby se šplhal dál. Potom se již brzy dostal na konec vratiráhna a tam se usadil rozkročmo na zápoře v postavení značně bezpečnějším. Uvolnil plachtu a mohl se vrátit zpátky k stěžni, tentokrát mírně dolů po zdvihacích lanech. Pozbyl však všechnu odvahu. Jakkoli bylo i toto jeho postavení málo bezpečné, hrozil se opustit je do ještě nebezpečnějšího postavení na zdvihacích lanech.
Pohlédl na vzdušnou dráhu, jíž se musí vydat, a potom dolů na palubu. Oči měl široce otevřené a strnulé, celý se prudce třásl. Nikdy jsem neviděl v lidské tváři tak silný výraz strachu. Johansen naň marně volal, aby slezl. Každou chvíli mohl být s vratiráhna sražen, zůstával však bezmocný hrůzou. Vlk Larsen přecházel sem a tam, rozprávěl s Čoudem a již si námořníka v lanoví nevšímal, ačkoli jednou ostře okřikl námořníka u kormidelního kola: "Uhnul jste z kursu, človíčku! Dejte si pozor, jestli se nechcete dostat do maléru!"
"Prosím ano, ano, pane," odpověděl muž u kormidla a pootočil kolem o několik kolíků.
Provinil se odbočením Přízraku o několik bodů z původního kursu, aby nabral beze zbytku všechen slabý vítr a naplnil přední plachtu a ustálil ji. Snažil se tak pomoci nešťastnému Harrisonovi i za cenu, že vyvolá hněv Vlka Larsena.
Čas míjel a napětí se stávalo nesnesitelným. Naproti tomu Thomas Mugridge to pokládal za příležitost k smíchu a ustavičně vystrkoval hlavu z dveří kuchyně a pronášel žertovné poznámky. Jak se mi hnusil! A jak za těch hrozných chvil narůstala má nenávist k němu až do kyklopských rozměrů! Po prvé v životě jsem pocítil žádostivost zabíjet - "neznal jsem se vzteky", jak se tomu někdy obrazně říká. Povšechně může být pořád ještě život posvátný, ale tento určitý život jistého Thomase Mugridge byl už opravdu až hrůza nesvatý. Zhrozil jsem se, když jsem si uvědomil, že se začínám neznat vzteky, a hlavou mi bleskla myšlenka: což i já začínám podléhat nákaze tohoto zezvířečtění, jež mě tu obklopuje? Já, který jsem i v případech nejzřejmějších zločinů odpíral lidské spravedlnosti právo na trest smrti?
Uplynulo dobře půl hodiny, než jsem si všiml, že Johnson se dostal do jakéhosi sporu s Louisem. Skončilo to tím, že Johnson odstrčil Louisovu zbraňující paži a vykročil směrem k přídi. Přešel po palubě, vyskočil do přídního lanoví a začal šplhat vzhůru. Ale bystré oko Vlka Larsena ho zahlédlo.
"Hej, vy tam, copak, copak?" zvolal,
Johnson se v lanoví zastavil. Díval se kapitánovi do očí a odpovídal zvolna: "Jdu toho chlapce sundat."
"Jen hezky slezte tady s toho lanoví a pěkně zčerstva, zčerstva! Slyšíte? Už ať jste dole!"
Johnson zaváhal, ale dlouholetý návyk poslouchat velitele lodi ho překonával a on seskočil hněvivě na palubu a odešel na příď.
V půl šesté jsem šel dolů prostřít v kajutě k večeři, ale byl jsem si sotva vědom, co dělám, nebol jsem měl oči i mozek plné představ člověka se zbledlým obličejem, celého se třesoucího a směšně jako brouka lnoucího k vratiráhnu, jež se zmítalo se strany na stranu. V šest hodin, kdy jsem dával na stůl večeři, vyšel jsem na palubu cestou do kuchyně a viděl jsem Harrisona stále ještě v stejném postavení. U stolu se hovořilo o jiných věcech. Zdálo se, že o zbytečně ohrožený život se nikdo nezajímá. Když však jsem později musil ještě jednou do kuchyně, utěšil mě pohled na Harrisona, jak se zesláble potácel od lanoví k poklopu do kotců pro mužstvo. Konečně tedy sebral odvahu a sestoupil.
Než tuto příhodu uzavřu, musím ještě uvést úryvek své rozprávky s Vlkem Larsenem v kajutě při mytí nádobí. "Vypadal jste dneska odpoledne celý nemocný," oslovil mě. "Copak vám bylo?"
Dobře jsem věděl, že si uvědomoval, proč mi bylo možná stejně špatně jako Harrisonovi, a že se mě pokouší tou otázkou vylákat. Odpověděl jsem: "Bylo mi zle z toho surového jednání s tím chlapcem."
Krátce se zasmál. "Něco jako mořská nemoc, řekl bych. Někdo tím trpí a někdo ne."
"Tak to není," odporoval jsem.
"Přesně tak," vedl svou dál. "Země je plna surovosti právě tak, jako je moře plno pohybu. A někomu je špatně z toho a jinému opět z onoho. Není jiné příčiny."
"Což vy, když si tak tropíte z lidského života šašky, což vy si života člověka vůbec neceníte?" zeptal jsem se urputně.
"Necením? Co je to za cenu?" hleděl na mne, a třebaže měl oči klidné a nehybné, přec se v nich jaksi skrýval cynický úsměv. "Jakápak je tu cena? Jak ji měříte? Kdo ji měří?"
"Já ji měřím," odpověděl jsem.
"Tak tedy na kolik si to oceňujete? Míním život druhého člověka. Nu, povězte, zač stojí?"
Cena života? Jak bych mohl stanovit jeho hmatatelnou cenu? A já, který jsem vždy míval výraz pohotově, tady s Vlkem Larsenem jsem najednou jaksi tápal a výraz nenalézal. Od té doby jsem si již uvědomil, že to bylo zčásti způsobováno osobností toho člověka, ale větší část zavinil jeho tak dokonale odlišný názor. Na rozdíl od jiných materialistů, s nimiž jsem se kdy setkal a s nimiž jsem měl něco společného, z čehož bylo možno vycházet, s Vlkem Larsenem jsem neměl společného pranic. Možná, že také ta živelná prostota jeho ducha mě mátla. Mířil vždy s takovou přímostí hned k jádru věci, zbavoval otázku všech zbytečných podrobností a činil to s tak rozhodnou konečností, že jsem si připadal, jako bych zápolil v hluboké vodě a neměl kousku půdy pod nohama. Cena života? Jak jsem měl zodpovědět takovou otázku jen tak beze všeho a v tu chvíli? Posvátnost života jsem vždy přijímal jako samozřejmost. Že je život člověka sám sebou z nitra svého hodnotný, byla takřka banální samozřejmost, o níž jsem nikdy nepochyboval. Když však Vlk Larsen na tu samozřejmost zaútočil, byl jsem v koncích.
"Hovořili jsme o tom včera," připomínal. "Tvrdil jsem, že život je kvas, jakési kvašení, které požírá život, aby samo mohlo žít, a že život je pouze úspěšná prasečí hltavost. Vždyť je-li vůbec jaký smysl v poptávce a nabídce, pak je život tím nejlacinějším zbožím na světě. Máme pouze určité množství vody, určité množství země, určité množství vzduchu; ale života, který se domáhá zrození, toho je bez konce. Příroda je marnotratnice. Vezměte na příklad ryby s jejich miliony vajíček. A konečně vezměte třeba sám sebe a mne. Naše ledví obsahují možnost milionů životů. Kdybychom jen měli dost času a příležitosti, abychom využili do posledního ždibce všech ždibců nezrozeného života, co jich v sobě nosíme, mohli bychom se stát otci celých národů a osídlit celé kontinenty. Život? Třesky plesky! Nemá ceny. Ze všech laciných věcí je tou nejlacinější. Všady chodí žebrotou. Příroda ho rozhazuje marnotratnou rukou. Kde je místo pro jeden život, zasévá jich tam tisíc a je z toho jen život požírající život, až nakonec zbývá ten nejsilnější a nejhltavější."
"Četl jste Darwina," řekl jsem. "Ale špatně jste mu rozuměl, když docházíte k závěru, že boj o život vás opravňuje zbytečně život ničit."
Pokrčil rameny. "Sám víte, že toto vztahujete pouze na život lidský, protože zvěře, drůbeže a ryb ničíte právě tolik jako já nebo kdokoli jiný. A lidský život se od jiného nijak neodlišuje, třebaže vy si to domýšlíte a domníváte se, že to dovedete odůvodnit. Proč bych měl škudlit tímto životem, když je tak laciný a bez ceny? Je víc námořníků než lodí na moři, které by je potřebovaly, víc dělníků než továren nebo strojů, kde by se uplatnili. Vždyť přece vy, který žijete na suché zemi, víte o tom, že necháváte své chudé bydlit v brlozích měst a dáváte je napospas hladu a smrtelným nákazám a že pořád ještě zůstává mnohem víc chudáků umírajících z nedostatku kůrky chleba nebo ždibce masa - což je opět zahubený život-, mnohem víc, než si s nimi dovedete poradit. Viděl jste někdy londýnské dokaře, jak se rvou jako dravé šelmy o kousek zaměstnání?"
Vykročil k schodům, ale ještě se obrátil na závěrečné slovo. "Víte, že jedinou cenou, kterou život má, je ta, kterou sám sobě přikládá? A je to ovšem přepínání, protože život je nutně předpojatý ve svůj vlastní prospěch. Vezměme toho člověka, co šplhal do lanoví. Držel se tam, jako by byl drahocennou vzácností, pokladem dražším nad brilianty a nad rubíny. Vám je tak drahý? Ne. Mně snad? Vůbec ne. Sám sobě? Ano. Jenže já jeho ocenění sebe neuznávám. On se nemožně přeceňuje. Je dost a dost života, domáhajícího se zrodu. Kdyby byl spadl a vystříkl mozek na palubu jak med z plástve, nebyla by to, pro svět žádná ztráta. Neměl pro svět cenu. Nabídka je přílišná. Cenu měl jen sám pro sebe, a aby se dokázalo, jak je ta cena vymyšlená, nebyl by si ve smrti ani vědom toho, že sám sebe pozbyl. Jenom on sám se hodnotil nad brilianty a rubíny. Brilianty a rubíny jsou ty tam, rozmázly se na palubě a vědro mořské vody je spláchne, přičemž on sám ani neví, že jsou ty brilianty a rubíny ty tam. On sám vůbec nic neztrácí, protože při ztrátě sama sebe ztrácí také vědomí ztráty. Nechápete? A jaké je vaše míněni o tom?"
"Že jste aspoň důsledný," nic víc jsem na to nemohl říci a dal jsem se opět do mytí nádobí.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 05.12.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­