ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

London Jack (*12.01.1876 - †22.11.1916)

­­­­

Bílý tesák (2)

II. KAPITOLA

2. Doupě

Celé dva dny se zdržovali vlčice s Jednookým v okolí indiánského tábora. On byl pln obav a nejistoty, ale jeho družku tábor vábil a nechtěla odejít. Ale když se jednoho časného rána vzduch otřásl výstřelem z ručnice a těžká kule se zaryla do stromu několik pídí nad hlavou Jednookého, neváhali více, uháněli dlouhým, lehkým klusem a brzy byli na míle daleko od nebezpečí.

Nešli však daleko - jen dva dny, neboť pro vlčici bylo naléhavé najít tu věc, kterou tak usilovně hledala. Byla stále těžší a mohla běžet jen pomalu. Jednou, když pronásledovala sněžného zajíce, kterého by byla jinak lehce dopadla, musela se vzdát, lehnout si a odpočívat. Jednooký šel k ní, ale když se jí dotkl jemně nosem na krku, ohnala se po něm tak zuřivě, že se převalil na záda a udělal směšný pohyb, snaže se uniknout jejím zubům. Byla teď nevrlejší než dřív, ale on se stal trpělivějším a shovívavějším.

Konečně našla věc, kterou hledala. Bylo to několik mil proti toku malé říčky, jež v létě vtékala do řeky Mackenzie, ale nyní byla promrzlá až na dno - mrtvý tok bělostného ledu od pramene až k ústí. Vlčice znaveně klusala po břehu za svým druhem, když přišla k převislému hlinitému břehu. Uhnula stranou a zamířila k němu. Jarní sněhy a povodně podemlely břeh a na jednom místě vytvořily z úzké trhliny malou jeskyni.

Vlčice se zastavila u vchodu sluje a bedlivě si prohlížela hlinitou stěnu. Potom oběhla spodní i vrchní hranu břehu až k místu, kde přecházel v krajinu. Vrátila se k jeskyni a vlezla úzkým vchodem dovnitř. Něco přes metr se musela plazit po břiše, dále se stěny rozestoupily a utvořily dutinu průměru asi dvou metrů. Avšak strop byl tak nízký, že se ho vlčice téměř dotýkala hlavou. Bylo tam sucho a útulno. Vlčice si prohlížela dutinu s úzkostlivou péčí, zatím co Jednooký, jenž se pro ni vrátil, stál u vchodu a trpělivě ji pozoroval. Sklonila hlavu k zemi, míříc čenichem na místo před předními tlapami. Otočila se několikrát kolem toho místa a potom se znaveným vzdechem, skoro zamručením, se schoulila, natáhla nohy a ulehla, obrácena hlavou k východu. Jednooký se na ni smál, zvědavě napínal uši a vlčice viděla, jak dobromyslně vrtěl ohonem. Sama položila spokojeně uši nazad, otevřela tlamu a vystrčila jazyk, dávajíc tak najevo, jak je ráda a spokojena.

Jednooký měl hlad. Ačkoli ulehl před vchodem a spal, jeho spánek byl neklidný. Ustavičně se probouzel a napínal uši k venkovskému jasnému světu, kde se odráželo od sněhu dubnové slunko. Když si zdříml, k jeho sluchu stále doléhalo tiché zurčení neviditelných praménků vody z tajícího sněhu, i budil se a pozorně naslouchal. Slunce se vrátilo a celý ten probouzející se severský svět jej volal. Život se začínal hýbat. Ve vzduchu tkvěla předtucha jara, tušení života, rašícího pod sněhem, mízy stoupající do stromů a pupenů, lámajících mrazivá pouta.

Vlk vrhal úzkostlivé pohledy po své družce, ale ona nejevila chuti vstát. Vyhlédl ven a spatřil několik poletujících sněžných strnadů. Už chtěl za nimi vyběhnout ven, ale znovu se ohlédl po své družce, ulehl a dřímal. Do ucha mu vniklo pronikavé, krátké zapištění. Několikrát si ospale otřel čenich tlapou, potom procitl. Těsně před špičkou nosu mu poletoval pištící komár. Byl to dospělý komár, jenž ležel celou zimu zmrzlý pod kůrou stromu a teď ho slunce probudilo k životu. Jednooký nemohl déle vzdorovat volání širého světa. A mimo to měl hlad.

Připlazil se ke své družce a pokoušel se ji přimět, aby vstala. Ale ona na něho jen vrčela, a tak vyšel ven do zářivého slunce sám. Našel pod nohama tající, špatně schůdný sníh a vydal se vzhůru po zamrzlé říčce, kde sníh zastíněný stromy byl ještě tvrdý a krystalický. Toulal se tak celých osm hodin a vrátil se za šera hladovější, než když odcházel. Našel kořist, ale neulovil ji. Propadal se do tajícího sněhu a brodil se jím, zatím co sněžní zajíci, opatřeni přirozenými sněžnicemi, uháněli lehce po povrchu sněhu.

Vlk se zarazil před vchodem do jeskyně, jat náhlým podezřením. Zevnitř vycházely tiché, podivné zvuky. Nepocházely od jeho družky, a přece mu byly vzdáleně povědomé. Vplížil se obezřele po břiše dovnitř, ale tam jej uvítalo varovné zavrčení vlčice. Přijal je klidně, zůstal ležet opodál a pln zájmu naslouchal tomu tichému, dušenému vzlykání a vrnění.

Jeho družka jej podrážděně odháněla, a tak se svinul a zůstal spát u vchodu. Když přišlo jitro a do doupěte vniklo tlumené světlo, vydal se znovu za zdrojem vzdáleně povědomých zvuků. Ve varovném zavrčení jeho družky zněl nový tón. Byla to žárlivost, a tak opatrně zůstal v bezpečné vzdálenosti. Přesto rozpoznal mezi jejími předními nohami pět přitulených tělíček, chabých a nemohoucích, jež byla slepá a tiše vrněla. Byl tím překvapen. Nebylo to po prvé, kdy se mu tohle přihodilo v jeho dlouhém a úspěšném životě. Přihodilo se mu to už mnohokrát, ale po každé jej to nově překvapilo.

Jeho družka se na něj úzkostlivě dívala a vytrvale, tlumeně mručela. Kdykoli pak se jí zdálo, že se k ní příliš přiblížil, přešlo její mručení ve zlobné vrčení. Neměla z vlastní zkušenosti vzpomínek na podobnou událost, ale pud, jenž byl zkušeností všech vlčích matek, jí připomínal otce, kteří snědli své právě narozené a nemohoucí potomstvo. Projevoval se jako mocný strach, který jí radil, aby bránila Jednookému prohlédnout si mláďata zblízka.

Nehrozilo jim však nebezpečí, neboť starý Jednooký pociťoval vliv pudu, který zdědil po svých vlčích předcích. Nepochyboval o něm, ani si s ním nelámal hlavu. Cítil jen, jak plní každý jeho sval, a bylo docela přirozené, že jej uposlechl, obrátil se zády ke své právě zrozené rodině a vydal se ven lovit kořist, na níž závisel jeho život.

Asi šest mil od doupěte se říčka rozdvojovala a její dvě ramena se rozbíhala v pravém úhlu do hor. Jednooký se vydal proti levému ramenu a brzy přišel na čerstvou stopu. Očichal ji a shledal tak čerstvou, že se rychle přikrčil a zahleděl se směrem, kam zmizela. Potom se obezřele obrátil a vydal se vzhůru proti pravému rameni. Stopa byla mnohem větší než jeho, i věděl, že za takovou stopou na něj čekalo velmi málo masa.

Když urazil asi půl míle proti pravému rameni říčky, zaslechl hryzání. Plížil se za kořistí a spatřil dikobraza, jenž stál opřen o strom a hryzal jeho kůru. Jednooký se k němu plížil obezřele, ale bez naděje. Znal to zvíře, ačkoli se s ním ještě nikdy nesetkal tak vysoko na severu, a ještě nikdy v životě mu dikobraz neposloužil, za potravu. Ale už dávno poznal, že existovaly věci jako náhoda a příležitost, a tak se stále plížil k podivnému zvířeti. Nikdy nebylo možno říci, co se stane, neboť živí tvorové se vždycky chovali jinak.

Dikobraz se stočil v kouli a na všechny strany vystrčil dlouhé, ostré bodliny, jež vzdorovaly útoku. Jednooký jednou v mládí zblízka přičichl k podobné a zdánlivě nehybné kouli poseté bodlinami a vzápětí dostal prudkou ránu bodlinatým ocasem do nosu. Jeden osten mu uvízl v nose a celé týdny jej trýznil palčivou bolestí, než se ho konečně zbavil. A tak se pohodlně přikrčil v bezpečné vzdálenosti od nebezpečného ocasu a čekal úplně zticha. Nedalo se říci, co se může stát. Dikobraz se mohl rozvinout. Mohla se naskytnout příležitost roztrhnout ostnatému zvířeti ostrými pazoury měkké, nechráněné břicho.

Ale po půlhodinovém čekání vlk vstal, vztekle zavrčel na nehybnou kouli a běžel dál. Čekával příliš často a marně na dikobrazy, až se rozvinou, proto nechtěl déle marnit čas. Ubíhal dále proti toku pravého ramene. Den se vlekl a nic neodměnilo jeho námahu.

Probuzený otcovský pud jej však neodbytně poháněl vpřed. Musí najít nějaké maso. Odpoledne přišel na kúra sněžného. Vyšel z houštiny a octl se tváří v tvář přihlouplému ptáku. Seděl na pařezu sotva na stopu před jeho nosem. Oba se na sebe zadívali. Pták se polekán vznesl, ale vlk jej srazil tlapou na zem, skočil po něm a chytil ho do zubů, zatím co pták se tloukl na sněhu, pokoušeje se vzlétnout. Když ryl zuby do měkkého masa a drtil kosti, zachtělo se vlkovi jíst, ale tu se upamatoval, obrátil se a běžel s kurem v tlamě k domovu.

Asi míli nad rozvodím, klouzaje neslyšně po sněhu jako šedý stín, přišel na otisky velkých tlap, které objevil už zrána. Protože stopy vedly jeho cestou, sledoval je, připraven na setkání s jejich původcem na každém ohybu říčky.

Vystrčil hlavu za velkým balvanem na místě, kde začínal neobvykle velký ohyb říčky, a spatřil cosi, co jej rázem přitisklo na sníh. Byl to původce širokých stop, velká rysice. Krčila se zrovna jako on ráno před velkou koulí posetou bodlinami. Byl-li předtím Jednooký prchavým stínem, stal se teď přízrakem toho stínu a plížil se oklikou proti větru k mlčící, nehybné dvojici.

Ulehl do sněhu, položil sněžného kúra vedle sebe a skrze jehličí nízkého smrku pozoroval hru o život, jež se před ním rozvíjela - čekající rysici a čekajícího dikobraza, kteří si ukládali o život. Byla to velmi napínavá hra, při níž život jednoho závisel na pozření druhého a život druhého na tom, aby nebyl pozřen. Starý jednooký vlk, krčící se v úkrytu, hrál tu podivnou hru s nimi, čekal na nějaký rozmar náhody, jenž by mu pomohl na cestě za masem, které bylo zdrojem jeho života.

Uplynula půlhodina a za ní druhá a stále se nic nedělo. Ostnitá koule byla nehybná jako z kamene a rysice jako by byla ztuhlá mrazem, a starý Jednooký jako by byl mrtev. A přece všechna tři zvířata byla v této hře o život až bolestně napjata a chvěla se nedočkavostí pod rouškou zdánlivé ztrnulosti.

Jednooký se lehce pošinul vpřed a vyhlédl s rostoucí dychtivostí ven. Něco se tam dělo. Dikobraz konečně usoudil, že jeho nepřítel odešel. Pomalu, obezřele rozvíjel kouli neproniknutelného krunýře. Nebylo na něm znát žádných obav ani úzkosti. Pomalu, velmi pomalu se naježená koule narovnávala a protahovala. Jednooký, jenž to napjatě pozoroval, cítil, jak se mu náhle v tlamě bezděčně sbíhají sliny, tak byl vzrušen živým masem, které se pomalu před ním rozvinovalo jako prostřená hostina.

Dikobraz se docela nerozvinul, když postřehl nepřítele. V tom okamžiku sekla po něm rysice tlapou. Její rána byla rychlá jako blesk. Tlapa se ztrnulými drápy, zahnutými jako orlí pařáty, vnikla pod měkké břicho a vzápětí prudce trhla zpátky. Kdyby se byl dikobraz úplně rozvinul nebo kdyby nebyl spatřil nepřítele zlomek vteřiny předtím, než rána dopadla, byla by tlapa unikla bez úhony, ale mrsknutím ocasu vrazil do ní dikobraz několik ostrých ostnů dřív, než ji rysice zatáhla zpátky.

Všechno se to událo současně - rána, protivýpad, zoufalé zaječení dikobrazovo a překvapený, bolestný výkřik velké kočky. Jednooký vzrušením vstal, uši maje napjaty a ocas rozechvěně natažen. Rysice se dala přemoci vztekem a vrhla se zuřivě na zvíře, které ji tak bolestně poranilo. Dikobraz kvičel a mručel bolestí v rozervaném břiše. Chabě se pokoušel svinout v ochrannou kouli a znovu mrskl ostnitým ocasem. A velká kočka opět zaječela bolestí a překvapením.

A potom začala couvat a frkat, v nose měla napícháno bodlin jako v polštářku na jehly. Otírala si nos tlapami, snažila se palčivé ostny vyvrátit, strkala nos do sněhu a třela si jej o nízké větve, ustavičně poskakujíc vpřed, vzad i na strany, šílená bolestí a hrůzou.

Frkala a zuřivě mrskala kolem sebe krátkým, jakoby uťatým ocasem. Konečně zanechala divokých skoků a na chvíli se uklidnila. Jednooký ji stále pozoroval. Ani on nemohl přemoci leknutí a bezděčné zježení hřbetu, když rysice neočekávaně vyskočila do vzduchu a vyrazila táhlé, strašlivé zaječení. Potom se rozběhla vzhůru proti říčce a ječela při každém skoku. Teprve když její řev zanikl v dáli, odvážil se Jednooký vyjít z houštiny. Kráčel tak opatrně, jako by byl celý sníh pokryt naježenými, vztyčenými bodlinami, číhajícími na jeho měkká chodidla. Dikobraz jej přivítal zuřivým kvičením a cvakáním dlouhých zubů. Podařilo se mu znovu svinout se v kouli, ale nebyla už tak pevná jako dříve, neboť měl břišní svaly příliš rozervány. Břicho měl rozpáráno skoro napříč a silně krvácel.

Jednooký nabral do tlamy sníh prosycený krví, žvýkal jej, vychutnával a polykal. To jen zostřilo jeho hlad, byl však příliš stár, aby zapomněl na opatrnost. Vyčkával. Ulehl a čekal, zatím co dikobraz skřípěl zuby, mručel a vzdychal a občas krátce zakvikal. Za chvíli Jednooký zpozoroval, že naježené ostny klesají a tělo se začíná třást. Chvění vzápětí přestalo a ozvalo se poslední zacvakání dlouhých zubů. Potom všechny ostny úplně klesly, tělo se protáhlo a zůstalo nehybně ležet.

Jednooký natáhl nervózně přední tlapu a obrátil nataženého dikobraza na záda. Nic se nestalo. Byl mrtev. Upřeně jej chvíli pozoroval, potom ho vzal opatrně do zubů a vydal se dolů podél říčky. Částečně nesl a částečně vlekl dikobraza s hlavou odvrácenou stranou, aby nešlápl na jeho bodlinaté tělo. Náhle si na něco vzpomněl, pustil kořist a klusal zpátky pro sněžného kúra. Neváhal ani okamžik. Věděl naprosto přesně, co má dělat, to jest pustil se do kúra, pozřel jej na místě a pak se vrátil pro druhou kořist.

Když přitáhl výtěžek celodenního lovu do jeskyně, vlčice si ho důkladně prohlédla, obrátila k němu čenich a lehce jej olízala na krku. Ale vzápětí ho zahnala od štěňat zavrčením, jež bylo méně drsné než obvykle a spíše omluvné než výhružné. Její instinktivní strach z otce vlastního potomstva vyprchal. Choval se jako dobrý otec vlk, nejevil ničemnou touhu zničit mladé životy.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 13.01.2010

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Jack London - Bílý tesák (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)