Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Snad celou věčnost sedím nad kusem papíru a snažím se bolavou rukou od věčného škrtání a přepisování sepsat alespoň pár skutečných krás podzimu.

V čem jsou ukryté? Jak je mám najít? Jak je mám proboha objevit, když první, co vidím při pohledu z okna mého pokoje, je šedivá až temně černá obloha vpouštějící svými branami na zem provazce dešťových kapek? Těžko, velice těžko je hledám.

Pohled ven se mi nelíbí, proto déle nevydržím a obracím ho znovu na papír nehybně ležící přede mnou. Nepíši ale nic, jen zírám na hrot pera, který se nepatrně kýve ze strany na stranu. To se mi klepe ruka netrpělivostí nad tím, že jsem stále nenapsala ani řádku. Ztrácím se ve svých myšlenkách a nevnímám nic kolem. Když se opět vrátím do reality, divím se a nechápu, jak a z jakého důvodu jsem se ocitla na prahu balkonu a opět hledím ven do podzimního mumraje.

Tentokrát vidím větve stromů, jak se klátí ve větru, který si s nimi pohrává. Jen ať jim neublíží. Kořeny mají také co dělat, aby se pod jeho sílou nevyvrátily. Určitě si přejí, aby přestal nebo alespoň polevil.

Blízko mne proletí několik listů unášených větrem daleko, daleko do jiných míst a větévky stromů tak zůstávají holé. Jak jsou na tom živočichové, kteří jsou nuceni si sehnat zásoby na zimu? Mohou-li vůbec něco sehnat a neodnesl-li jim to vítr, doufám že se jim to podaří.

V duchu si začínám říkat, že se mnou není asi něco v pořádku. Vždyť přece musí být něco, co i já považuji za krásy podzimních dní. Začíná mi být poněkud chladno a tak jsem se vrátila za zavřené okno pokoje a nadále pozoruji podzim.

Nevím, jak dlouho jsem hleděla skrz okno, ale bylo skoro celé zamžené, když vtom mě něco napadlo. Ne, vlastně jsem si vzpomněla. Jak jen jsem na to mohla zapomenout? Jak? Nevadí, nechám to být a nebudu si s tím teď lámat hlavu. Teď když mám krásy podzimu...

Vzpomněla jsem si totiž, jak jsem se mnohokrát procházela s mým psem podzimní krajinou a dokonce i za pěkného počasí. Slunce svými paprsky rozehřívalo mou špatnou náladu nad brzkým příchodem zimy jak rampouchy visící ze střech domů. Listy zbarvené do tisíce a jedné barvy, všech možných i nemožných velikostí poletovaly vzduchem nebo se povalovaly všude kolem. Na silnicích, chodnících a dokonce v okapových jamkách.

No jo, to se mi líbilo, ale je to opravdu vše, co můžu nazvat krásami podzimu. Nemám podzim ráda, necítím se v něm dobře, asi jako když si navléknu na tělo svetr, který štípe a pořád se musím drbat, neustále vrtět a není v něm k vydržení.