Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je 24. prosince 1823 a v Praze se dnes slaví Štědrý den. Venku chumelí, mráz tvoří na oknech pestré ornamenty a na větvích borovic cinkají ve větru rolničky. Z komínů se valí dým, staroměstskými uličkami se rozléhá dětský smích a z oken se line vůně štědrovečerní večeře.

Začalo se stmívat, a tak se děti zabalené ve svetrech a šálách nahrnuly do světnice. Maminka se na ně smutně usmála: "Zlatíčka, je mi to moc líto, ale letos musíme Vánoce slavit bez tatínka. Má toho v práci moc a nemůže být s námi..."
Děti se na maminku podívaly svýma velkýma očima, které zračily lítost. Svlékly si kabáty a se svěšenými hlavami si šly umýt ruce. Velmi nerada jim tak lhala, avšak pomyslela si, že za to překvapení to stojí.

Trojice usedla ke stolu a ušatý chlapec zapálil svíčku. Pomodlili se a už se chtěli pustit do jídla, když vtom někdo zazvonil na zvonek. Obě děti byly vzápětí u dveří, a když otevřely, nevěřily vlastním očím. To, co uviděly, by je ani ve snu nenapadlo.
Na schodech stál ve zlaté záři lucerny tatínek s vrstvou sněhu na čepici a zářícím úsměvem na rtech. Děti byly tak rády, že ho vidí, až chvíli zcela přehlížely to hlavní, a sice malé chlupaté sněhobílé klubíčko, jež se mu choulilo v náručí. Bylo to štěňátko labradora.

To už se ve dveřích objevila i maminka a děti ji se slzami v očích objaly. Byly to ty nejkrásnější Vánoce v jejich životě a nikdy na krásu toho okamžiku nezapomněly.