Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Za můj nejlepší zážitek z prázdnin považuji letošní paintballový tábor. Nacházel se v Orlických horách v malé vesnici přímo u hranic s Polskem. Ubytovaní jsme byli v budově, ale na zpestření jsme měli přespat na jeden večer v lese.

Za chvíli byl celý tábor sbalený, všichni si nesli batohy, karimatky a spacáky. Když jsme vyšplhali na kopec, vedoucí zjistili, že jsme si vybrali špatné místo. Ráno sem totiž měli vyhnat stádo krav. I když se již začalo stmívat, celý tábor musel být přesunut do lesa za ohradník.

V noci měly nejstarší oddíly bojovou hru ve vedlejším lese, aby nevzbudily děti z mladších oddílů, které už spaly. Hra spočívala v tom, že jsme každý dostal na louce lístek se svým jménem, jenž jsme museli vhodit do kotlíku v lese, označeného červeným světýlkem. Ale aby to nebylo tak jednoduché, čtyři vedoucí nás nesměli chytit.

Já s Verčou jsme se spojili s Michalem, který vyhrál minulé kolo. Došli jsme na louku pro nové lístky a vydali se směrem k lesu. Ten se nacházel až na kopečku. Dole rostla vysoká tráva, v níž se ale dalo dobře schovat, většina tedy volila tuto cestu. Když se les někdo snažil obejít z vrchu, byla vidět jeho silueta díky nebi, jež bylo ozářené měsícem a nebylo tak úplně tmavé. My jsme zvolili druhou variantu, protože tudy nikdo nechodil.

"Stůjte! Vidíte ho? Tamhle je Vojta," pošeptal Míša naším směrem. Hodil kámen na opačnou stranu, vedoucí šel za tím hlukem, takže jsme měli volnou cestu.

Hodit svůj lístek do kotlíku ale nebylo úplně lehké, již z minulých kol jsme věděli, že přímo u něj sedí jedna vedoucí. Plížily jsme se tedy dál za Míšou. Červeně osvícený kotlík nám byl už skoro na dosah, byli jsme již opravu blízko.
"Sakra, vypadl mi lístek, je taková tma, že ho vůbec nevidím, ale bude někde tady pode mnou," vyšlo najednou od Míši.
"Počkej, posvítím ti," nabídla mu Verča a rozsvítila mobil. Po chvilce jej zase vypnula a dala zpátky do kapsy.
"Sakra, vidíte to taky?" řekla jsem polohlasem.
To světlo nás muselo prozradit. Přímo před námi, asi metr daleko, stála silueta člověka. Musel nás vidět, byl otočený přímo naším směrem.
Začali jsme pomalu couvat. Verča byla po mém levém boku a Míša po pravém. Osoba natáhla ruce do obou stran, ale já jako prostřední stačila ještě ucouvnout.
"A mám vás!" křikl vítězoslavně Vojta, jak jsem ho poznala podle hlasu. Rychle jsem začala utíkat směrem k červenému světlu. Natáhla jsem ruku ke kotlíku a pustila lístek. V tu ránu mě stáhla na zem vedoucí Terka. Už chycená jsem se podívala do kotlíku. Stihla jsem to!

Další den jsem si celá šťastná snědla na pokoji svoji odměnu, sladkou čokoládu.