Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je krásné, bílé ráno. Prosincový den jak vyšitý. Máma dělá řízky, já a moji sourozenci pomáháme dělat chlebíčky a jednohubky. Táta je nervózní jako každý rok. Nebaví mě to, je mi šest a chci prostě zdobit stromeček, protože se nemůžu dočkat Ježíška. A ten nepřijde, když nebude nazdobený stromeček...

Když jsou konečně všechny tyhle věci připravené, jdeme celá rodina zdobit stromeček. To by ale nebylo ono, kdyby zase nebyla zacuchaná světýlka a táta nezačal být opět nervózní. Jo, můj táta je prostě nervák, ale chce mít všechno perfektní. Známe ho, takže nás to nepřekvapuje. Super!

Světýlka jsou konečně rozmotaná, táta - už docela v klidu - je dává na stromeček. Děda si v poklidu sedí v křesle, ujídá, co se dá, a máma mu neustále vyčítá: "Tati, prosím tě, nech to už být, bude ti špatně!"
Děda má ale svoji hlavu. Děda je celkově prostě svůj. Je to fajn. Taková normální rodinka. Co víc říct...

Blíží se večer. Každý člen naší rodiny se chystá. Snažím se si udělat copánky. Nejde mi to. Nevadí, nechám vlasy rozpuštěné. Máma si bere šaty, krásné náušnice a řetízek. Táta košili, jako každý rok.

Usedáme ke stolu. Já, sourozenci, rodiče a...děda. Všichni bereme do rukou příbor. Jen děda ne. Děda koukne na mamku a zeptá se: "Jitko, němáš žlici?"
Na to mu táta, trochu vyděšeně, říká: "Pantáto, aspoň u štědrovečerní večeře jezte proboha příborem!"
To už se ale zbytek osazenstva stolu dusí. Dusí se jídlem, následně pitím. Nedá se to zapomenout. Víme to u stolu naprosto všichni, kromě dědy. Děda čeká na podání "žlice".

Další rok už s námi děda neusedá ke stolu, ani ten další. Už žádný neusedá. Ale vzpomínka na něj tu bude již navždy. Každá štědrovečerní večeře totiž začíná slovy: "A pamatuješ jak ..."

Tak tohle je ten příběh. Náš rodinný příběh, který se traduje v naší rodině už přes dvacet let.