Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý člověk ve svém životě obyčejně zažívá šťastné a smolné dny. Všichni pochopitelně víme, který z nich máme raději, ale přesto se těm méně vítaným dnům nikdo z nás nevyhne. Jeden takový potkal i mě.

Probudil jsem se do krásného, sluncem ozářeného dne. Po včerejším tréninku jsem byl trochu zmožený, a tak jsem byl rád, když jsem mohl ještě chvilku poležet a oddávat se čerstvému vzduchu, který ke mně pronikal otevřeným oknem. Z tohoto příjemného rozpoložení mě však vytrhla skutečnost, že má časomíra ukazovala právě třičtvrtě na osm. Věděl jsem, že pozdní příchod mě nemine. Vystřelil jsem z postele, jak nejrychleji jsem mohl. Popadl jsem nejbližší spodky a svršky a spěšně je na sebe natáhl. Zamířil jsem do kuchyně, jelikož můj žaludek už svou přítomnost dával hlasitě najevo. Ale jak jsem byl ještě takový celý vláčný, špatně jsem vyměřil následující krok a můj palec narazil do prahu mezi dveřmi. Pokuď jste to ještě nezažili, tak ukopnutý palec vám způsobí bolest naprosto příšernou. Snažil jsem se jí nevěnovat pozornost, ale v hlavě mi rázem proběhlo neuvěřitelné množství nepříliš zdvořilých výrazů. V kuchyni jsem popadl chleba a jal jsem se ho pokrýt vrstvou másla. Mrkl jsem na hodiny, ručička právě vesele poskočila na osmou hodinu ranní. Zrychlil jsem pohyb nože, ale chleba mi vyklouzl z ruky. A "plesk". Typický zákon schválnosti, že chleba padá na zem výhradně jen namazanou stranou. To už jsem to opravdu nevydržel a slova, hodna dlaždiče, jsem již neudržel v hlavě, ale hrnula se mi ústy ven. Raději jsem popadl tašku a zamířil ke schodům. Jelikož výtah nebylo možné odchytit, (Naši milí sousedé se totiž již měsíc stěhovali, a tak by se na něj rovnou mohla pověsit cedule "MIMO PROVOZ".), schody jsem bral po dvou... Ve druhém patře jsem k mému zděšení spatřil právě přijíždějící autobus. Schody jsem bral po třech... Nasadil jsem nejrychlejší tempo, jaké jsem mohl. A tak mi uniklo, že má podrážka se svezla po něčem velice kluzkém. Na poslední chvíli jsem vtrhl do autobusu a popadajíc dech jsem dopadl na nejbližší volné místo. Vzápětí jsem pochopil, co se stalo. Všichni cestující totiž po krátké době začali velice nápadně krčit nosy a znechuceně se ohlíželi okolo, hledajíc ono ohnisko zápachu. Zavalila mě vlna vzteku a s velikou radostí jsem později autobus opouštěl.
Metro mě překvapilo až neobyčejnou liduprázdností. Byl jsem ale rád, že si mohu sednout. Téměř hned jsem si všiml malého urostlého mužíka, který obcházel vagón a vyžadoval platné jízdní doklady. Zalovil jsem v kapse, abych se ujistil, že já ho vlastním. Trochu se mi ulevilo při představě, že alespoň něco se mi dnes vydaří. A tak, když ke mně revizor přistoupil a přísně natáhl ruku, podal jsem mu s klidným a téměř vítězoslavným pocitem svou modrou legitimaci. On se však zarazil a s trochu škodolibým úsměvem pravil: "Ale mladý pane, platnost vašeho dokladu včera vypršela". Naprázdno jsem polkl a zůstal na něj hledět nevraživým pohledem. Snad jsem doufal, že z mých očí sála nějaký jed. Jeho netrpělivé odkašlání mě však vrátilo zpět do reality. Jen jsem těžce vzdychl a z peněženky vytáhl mé poslední dvě našetřené dvousetkoruny. Celý rudý vztekem jsem pak vyšel z metra.
Má nálada klesla na bod mrazu. Přidal jsem do kroku a doufal, že dnes už mě nic nepotká. Jak hluboce jsem se však mýlil. Konečně jsem zahlédl školu. Vypadala tak klidně a opuštěně. Zpomalil jsem. A pomalu mi to začalo docházet. Zůstal jsem stát a zděšeně jsem hleděl na budovu. Málem jsem upadl... Vždyť dnes je přeci sobota!