Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jako malé děcko jsem měl bezvadné sousedky. Ostatně jsou až dodnes. Kamarádky od nepaměti. Jedna se jmenuje Zorka a druhá Nikola. Neznám lepší kamarádky. Jednou v zimě jsme neměli co dělat. Sami jsme si vybudovali bunkr u cesty. No, ono to u cesty zase tak moc nebylo. Bunkr byl hotov, ale my nevěděli co dál. Každou chvíli po cestě projížděla auta. Seděli v nich brejlaté paničky v kožichu a pánové, co vypadali jako snobi. Skoro každý pár si v autě pokuřoval. Přemýšleli jsme, co budeme dělat, když je taková nuda. Otec holek přivezl jablka. Byla čerstvá a krásně červená. Řeknete si asi, kde jejich otec vzal jablka? Mně to bylo v celku jedno, dostali jsme na ně chuť. Vplížili jsme se do sklepa, kde už ležely připravené bedýnky s jablky. Každý si dvě vzal. Po návratu zpatky ke kupě sněhu jelo zase auto. V něm dva nafoukaní snobi pokuřující cigárko. Ten čmoud doléhal po chvíli až k nám. Mně ten smrádek moc nevoněl. Moji rodiče také nekouřili. Vlastně otec ano, ale jenom příležitostně. Po chvilce odmlčení opět jelo nějaké auto. Já jsem řekl Nikole: "A že nehodíš do toho auta jablko!" Po chvilce váhání se mi dostala odpověď: "Uvidíš, že hodím. Potom radši uteču a nikdo mě neviděl, jasný!?" Já i Zorka jsme přikývli hlavou. V té době nám bylo 6 roků, takže jsme nevěděli, co se může i nemusí stát. Auto se dokodrcalo na Nikolčin obzor. Malá ručka se mi jenom mihla před očima. Poté jsem slyšel jenom obrovskou ránu. Nikola hnedka vzala do zaječích. Se Zorkou jsme se začali hihňat. Ten škleb si pamatuju dodnes. Auto zastavilo! Řidič vystoupil. Byl očividně naštvaný. Obličej měl celej rudej jak červený slipy. Cigárko v puse mu výprskem zhaslo a upadlo na zem. Začal na nás křičet, co jsme to udělali. Ani bych se nedivil, kdyby zavolal policii, protože to jablko mu promáčklo boční dveře. Nejdříve se ten rozzuřený pán staral pochopitelně o své drahocenné autíčko. Když ho politoval, rozběhl se za námi. My v úleku ukázali na otevřené dveře. Skoro dvouhlasně jsme řekli: "My nic, to ona je támhle..." Tímto to ještě neskončilo. Do našeho konfliktu se připojila i obézní paní Kulichová bydlící opodál. Vyvalila se ze dveří jako balvan. Málem mi upadla čelist. Také ona na nás začala křičet. No, kdyby byla blíže, měl bych nejspíše vlasy jako Elvis Presley nebo jako Bruce Willis. Strašně - i na dálku - jí zapáchalo z úst. Tentokrát jsme ukázali ale na toho pána! Pustili se do sebe jak dva psi bojující o potravu. Jeden s argumentem, že chce peníze na opravu, druhý s tím že chce klid na dívání na televizi. Pán si vyslechl její argumenty a odjel jak namydlenej blesk.

Toto byl náš příběh, na který nikdy nezapomenu.