Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý z nás jednou pozná někoho, s kým si rozumí, s kým je mu příjemně, s kým se většinu času směje, s kým se nikdy nenudí a když tyto příjemné chvíle s tím druhým začneme pořád víc a víc vyhledávat, je to jasné... Je to zamilování - podle mne jedna z obranyschopností mozku, díky níž můžeme zapomenout a na chvilku si odpočinout od všeho špatného a nepříjemného, co nám život přináší. Je to jedna z nejzajímavějších věcí na světě, protože takovou obrovskou dávku štěstí, jako když se zamiluji, jsem ještě nikdy nezažila. Počáteční zamilování je ten nejkrásnější pocit na světě. Splaší se nám hormony, v břiše nám poletuje celé hejno motýlků a až nepřirozeně nás něco nutí neustále se usmívat. Svět je najednou úplně jiný, bezstarostný a krásný - taky to lze popsat jako koukání se přes růžové brýle. Tento pocit čerstvého počátečního zamilování většinou stejně rychle jako přišel, odejde. Samozřejmě to není pravidlem, když si dva lidé opravdu hodně rozumí, respektují své chyby a záleží jím na sobě, může zamilování přejít v milování. Milovat je vyšší stupeň zamilovanosti, lze ho vyjádřit i jako uzrálé zamilování.

Co vlastně znamená milovat? Milovat je zajímavé slovo, zeptejte se kohokoliv, co si pod tím představuje a každý vám odpoví jinak. Každý to bereme jinak. To, když se dva lidé milují, můžeme jinak pojmenovat i jako láska. Kvůli lásce se smějeme, kvůli lásce brečíme. Láska, pokud je opětovaná, přináší nádherné pocity. Problém může nastat, když je láska neopětovaná nebo nevyslyšená. Nic nedokáže člověka ranit víc jak nevyslyšená láska, kdy vy milujte čím dál víc a jste odmítáni, často jako tonoucí se chytáte každého stébla naděje, že ten druhý možná, někdy, vás bude milovat tak, jako vy milujete jeho. Pokaždé když ho uvidíte či uslyšíte, zrychlí se vám tep a jste spokojení, alespoň že můžete být v jeho přítomnosti. Když jste s ním, tak nemyslíte na to, že vás nemiluje, pouze si vychutnáváte ten okamžik, že jste s ním. Jenže všechno skončí a pak si připadáte hrozně. Bolest sice na chvilku utichla, ale jen proto aby se ozvala ještě s vetší razancí. Kolik z nás tiše večer brečí do polštáře? Vy ho nechcete už dál milovat, chcete už jen utišit tu bolest v srdci, marně si namlouváte, že jste se zamilovali do někoho jiného. Ne, stále ale máte v hlavě tu osobu. Občas v záchvatu máte chuť udělat něco šíleného, všechno říct, přiznat se, vyznat se, hlavně už to dostat pryč. Na druhou stranu vás zabrzdí přirozený pud, který vám říká, že tímto ho ztratíte úplně. A ztratíte?
Neopětovaná láska je dalším druhem lásky, který milujícího zraňuje. Někdo si může myslet, že neopětovaná láska ublíží jen jedné (milující) straně, ale není to zase tak úplně pravda. Není zrovna příjemné někoho odmítnout, nebo se rozejít s někým, kdo vás miluje. Ale takový je život.
Ale zpět k milování. Když se dva lidé milují, tak se většinou snaží vzájemně zpříjemňovat život jeden druhému, dělat si radost a neubližovat si, ale co když se přece jen stane, že jeden druhému ublíží. Když je to "kravina", nevědomé a necílené ublížení a vede jen k malému nepohodnutí a omluvě, kterou s radostí jako strana, která je ve vině, přijmeme, pak je to paráda. Malé klopýtnutí a pokračujeme dál, ale co když je problém daleko větších rozměrů. Sice je možné, že jsme nechtěli ublížit a vlastně jsme chybu, kterou jsme udělali, ani udělat nechtěli, ale bohužel čas nejde vrátit zpátky. Pouze omluvy většinou nestačí. Pak je vše v rukou našeho partnera, jak se s naší chybou vypořádá, jak mu na nás záleží, ale taky na míře jak se ho daná věc dotkla a jak mu ublížila. Bohužel tyto osudové chyby mohou vést i k rozchodu. I když stále milujeme, nedokážeme druhému odpustit a zapomenout, ale není tomu vždy tak. Pokud milujeme a záleží nám na tom druhém, tak i přes to, že se nás jeho chování velice dotklo, dáme mu druhou, leckdy poslední šanci a odpustíme mu. Je to další z lidských vlastností, která ale není tak automatická jako milování. Milování je věc, jež se v člověku postupně vyvíjí sama, ale odpuštění je věc charakteru člověka a učení se. Když se naučíme odpouštět, je vše v životě snazší. Proč neodpustit, když nikdo není neomylný, dokonalý ani bezchybný? Jsme přece jen lidi a každý jednou šlápne vedle. K tomuhle se podle mne hodí jedna velmi známá věta: "Když ji miluješ, není co řešit!" Ano, není co řešit, odpustit se někdy může zdát těžké a někdy to může být spíš k vzteku, ale když je ten, komu odpustíme, rozumný, tak se můžeme dál těšit se společně strávených chvil a jen doufat v to, že přísloví "Chybami se člověk učí..." je pravdivé.