Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jedna třída je taková, druhá maková a ptáte se, co ta naše? Je prostě moje i tvoje, jeho a také její.
Tak jako každý národ má své rebely, vůdčí typy, komiky či baviče, "chytré hlavičky", uvědomělé intelektuály, ale také navždy zakleté a beznadějné snílky a zatracené osobnosti, tak rovněž naše třída se pyšní směsí nejrůznějších typů lidí a vlastností. Tak tomu bývá, pokud já vím, po celém světě. A zaplať pánbů za to. Dovedete si představit to nadělení, kdyby v celé třídě byly samé "chytré hlavičky"? Já tedy živě. Profesor by tam byl prakticky zbytečný a my bychom mu sice ušetřili peníze za kupování nových a nových červených propisek a také křeče v rukou při opravování písemností, ale zároveň bychom ho připravili o ten slastný pocit, kdy je ve třídě absolutní ticho, i vlas byste slyšeli spadnout na zem, a student mezitím před tabulí potí krev a hledá, zda čirou náhodou nezapomněli malíři na stropě přetřít, proč je kolem Dobrovského toliko povyku. Vždyť přece mistr Tyl byl takový fešák! Nikdo mi nevymluví, že někteří profesoři jsou ve své podstatě sadisté.
A co naše třída? Stárne. Jako každý, to je prostě věčný koloběh života a je to přirozené. Když slyším ze tříd prvních ročníků podivné pazvuky a ječení, neodpustím si poznámku, co je to "za haranty" a zároveň si zpětně uvědomím, že posunu-li se v čase o čtyři roky zpět, uvidím sebe v roli rozdováděného prváčka.
V ničem nevybočujeme a ani nejsme vývojovou výjimkou. S naší třídou je to jako se štěnětem jezevčíka. Dělá hovínka po koberci, škrábe a rozkousává šňůry od fénů, ale nakonec si ho tak či onak zamilujete, protože je prostě roztomilý a když povyroste, dokáže se velice rychle smířit s tím, že pán se musí poslouchat, ale přesto stále zůstává tím, kým doopravdy je. Ovšem, kdyby si snad někdo chtěl přivlastňovat jeho nejmilejšího pískacího pavouka nebo mu upírat právo na líbezně vonící kostičku, neváhá se zapřít a vycenit tesáky. Za svá práva bojuje jako celá smečka psů. Přibývají roky, tak jako přibývá šedivé srsti na jeho čumáku a on se stává moudřejším. Velká část je umírněná a rozumná, ale ten maličký zbytek psího tělíčka se ještě prohání po lukách a honí se za svým ocáskem, ve snaze zjistit, copak je to za podivný "předmět", který se nedá dohonit a stále mu uniká. Ach, jak je ten psí život krásný a jednoduchý!