ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.29
Hodnoceno: 31x Prosím, ohodnoť práci

Vždycky se můžeš stát lepším člověkem

Říjen, měsíc, kdy zlátne listí... Propadám nostalgii, nechávám se unášet těmi barvami a teplým vzduchem do svých vzpomínek. Abych se vymanila ze svírajícího pocitu smutku nad dávno časem odvátými zážitky spojenými právě s říjnem, vcházím do knihovny. Do oka mi padne hřbet knihy s názvem "Lolita". Otevírám ji a listuji stránkami. Znám tu knihu, vím, o čem je. Překvapeně zvedám ze země list papíru, který vylétl z bílých stránek. A začínám číst...

Ahoj čistá stránko,
snad uneseš, co ti chci svěřit. Říká se, že papír snese všechno. Tak to vyzkoušíme. Dlouho jsem se trápila přemýšlením o tom, proč mě tolik lidí "nemusí". Je sice moc důležité, že mám své stálé několikaleté přátele a ti mě znají, ale přece jen mi nedalo, proč se tak trošku krkolomě seznamuju. Možná jsem na to už kápla. Všimla jsem si, že někdy mám chvíli, kdy celkem říkám docela slušný nesmysly, nebo aspoň nudný fráze. To by mohla být jedna z příčin. Další věc je - jak známo - lidé vycítí, co si kdo o sobě myslí. Protože mám celkem dost nízké sebevědomí, možná to druhé odpuzuje a jen se mnou tiše "souhlasí". Taky nemám ráda bavit se s fňukálky a pesimisty, stále je přesvědčovat, že se nemají proč litovat. Lidi to povětšinou nezajímá. Zajímá to jen skutečné přátele a ty, co vás mají doopravdy rádi, ale i u nich platí, že jsou trpěliví to snášet jen chvíli. Ten splín musí mít vážný důvod a nebo nesmí trvat příliš dlouho. Asi je dost otrava poslouchat stále dokola něčí nářky typu: nikdo o mě nestojí, jsem tlustý, nemám peníze, nic se mi nedaří, je to všechno na nic... A "nejlepší" jsou řeči o tom, jak se všichni okolo mají dobře a jen vám se smůla nevyhne. Na to je jediný lék: přestat se litovat a svádět všechno na psí život, zvednout zadek a začít něco dělat. Nemám celkem nic proti takového kňouru slušně poslat do háje. Většinou to totiž bývá tak, že tihle lidé žijí z vašich útěch a potřebují neustále slyšet, že na tom nejsou tak zle, protože sami se o tom nedokáží (třeba z pohodlnosti) přesvědčit. Ale jak říkám, někdy se z otravného kňourala může vyklubat člověk těžce sužovaný například depresí. V tom případě naši pomoc velmi potřebuje a tím, že se k němu otočíme zády, riskujeme tolik, že se to bojím napsat.
Ale zpátky ke mně. Je to někdy jak na houpajdě: chvíli okouzlující slečna bavící celou společnost trefnými poznámkami, a jindy babča, která má na všechno přísloví, všechno děsně pitvá a nebo zase beatnice, co jí může být všechno fuk, protože je těžce nad věcí. Jo a víš co, milá stránko? Taky se blbě oblíkám. Jeptiška hadr. Teď už to ale díky šetrnému náznaku mého přítele vím taky. Klidně bych si ze dne na den pořídila nový šatník, ale kde na to vzít a nekrást? No, ale budiž, aspoň už vím, kterým směrem se dát, tohle fakt vyžaduje delší čas a nějakou dobrou brigádu. Zaplať Pánbůh už mám ale jasno v tom, že to, jak se teď oblíkám, je vážně předčasně upjatý a puritánský. Jsou to ale pěkný věci, tak to schovám a tak po 35. roce na to dojde zase řada :-)
Ale ještě k tomu, co si myslí člověk sám o sobě. Je to paradox, ale právě to, jaký vztah máme my sami k sobě, celkem zásadně určuje i vztahy ostatních lidí k nám. Někdo by mohl namítnout: ale co lidé, které společnost vyřadí ze svého středu jen kvůli předsudkům? Řeknu asi jen tolik: tak ten to má blbý. Ale nijak to nemění nic na tom, co píšu o pár řádků výše. Totiž, že to nijak nemůže snížit jeho kvalitu, pokud on sám si je sebou jistý a ví, že mu lidská hloupost tedy nemůže nijak ublížit!! A vo vo vo tom to je!
Asi začínám špatně vidět na dálku, takže pořád mžourám a vypadá to, že se mračím. Někdy se taky tvářím jako 7 drahých let a dost přehlíživě, takže vypadám jako káča pitomá, což v tu chvíli vlastně i jsem. Zakládám si na své senzitivitě a přemýšlivosti, ale přitom jsem někdy povrchní, až se sama za sebe musím stydět! To jsou schválnosti od přírody, že kolikrát děláme nebo říkáme něco, co je hrubě proti naší přirozenosti, ale stejně se tomu nedá vyhnout a ta blbost z nás občas vyletí jako ptáček cvrlikáček :-(
Taky si pořád něco vyčítám a za něco se peskuju, to už ale není svědomí, to už je sebepoškozování. S tím musím přestat. Jo a taky jsem panovačná, vztahovačná, paranoidní a zpočátku zbytečně nepřístupná novým lidem. Opatrnosti není nikdy nazbyt, ale já to vážně někdy přeháním a stejně pak zjistím, že zbytečně a tak se zase cítím hloupě. Podceňuju se, sama sebe shazuju, prostě taková prapodivná povaha. I když musím přiznat, že v posledních měsících u sebe pozoruju zajímavou změnu: když vidím nebo slyším o někom, že dělá cosi (režie, herectví, návrhářství, sport...) a že je fakt borec, tak už neotvírám pusu údivem a nežasnu nad tím člověkem (jako že musí být naprosto mimořádný, vlastně skoro mimozemšťan) a jen mi tak prolétne hlavou: vždyť tohle bych zvládla taky! Jsem přesvědčená, že to se ve mně ozývá moje vzkříšené SEBEVĚDOMÍ! Také jsem docela dospěla a vyzrála (i když to v žádném případě neznamená, že už si nebudu hrát s Legem), jsem zas o něco chytřejší a trošku dál. Jeden z mých velmi důležitých poznatků je například to, že když ve vás něco prostě NENÍ, tak to tam taky nemůžete najít. Tím myslím zrovna svoje sebevědomí. Kolik let jsem se pokoušela si namluvit, že si věřím a nemělo to efekt. Teď ale konečně cítím, že ono sebevědomí vychází přímo ze mě, že to není žádná papírová kulisa, ale skutečná součást mojí povahy. Stejně tak se ve mně začíná probouzet nadměrná vnímavost a opět cítím nadšení. Myslím si, že jsem doopravdy jedinečná a cenná stejně jako ostatní. A taky už mám pocit, že se nemusím nikomu zavděčovat a předělávat svoji povahu jenom proto, že někomu tak docela nevyhovuje. Pokud to není opravdu nějaký hrubý rys, nemá nikdo právo mě kritizovat za to, jaká jsem.
Myslím, že pro dněšek končím. Cítím se o mnoho líp. Díky stránko, teď už nikoliv čistá :-)

PS: Úděsně mi tady chybí pes... Nechci v budoucnu prožít jediný rok bez toho, aniž bysme měli psa. Je to to nejfantastičtější zvířátko na světě a zmůže víc než sto psychoterapeutů.

Konec textu. Jsem trošku zmatená, ale nutí mě to k úsměvu, protože, ať se to zdá jakkoliv "ulítlý", tak jsem byla vlastně nechtíc svědkem toho, jak se jedna mladá dívka začíná mít ráda a v plné šíři si dokáže přiznat, že má i ne zrovna hezké vlastnosti. Z posledních řádků přímo svítí nová chuť do života.
Vycházím ven z knihovny a slunce mi ozařuje tváře. Je mi tak krásně...

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: ,

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Vždycky se můžeš stát lepším člověkem







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)