ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: ---
Hodnoceno: 0x Prosím, ohodnoť práci

Sbohem, režime

V tom rozhodném předjaří sbalil jsem si všechny věci, co nešlo vzít s sebou, a byt uzamkl na tolik západů, kolik to jen šlo. Když jsem ze své vísky odjížděl vlakem, zdálo se mi, jako bych opouštěl svou duši. Žil jsem tam mnoho let a zažil jsem spoustu nepěkného i pěkného, na co budu vzpomínat a co bych nejraději zapomněl, ale stále to byl můj domov, pořád jsem cítil, že ke mně patří. Jenže najednou člověk zjistí, že to tak není a krom sebe samého mu nepatří nic.

Jel jsem vlakem a stále měl před očima sousedy, známé, kamarády i nepřátele, neodbytné klienty i ty nevybíravé, jako bych se z vlaku díval na film o sobě, ačkoliv krom lesů a malých vesniček jsem fyzicky nic jiného neviděl. Jako bych se propadl někam do neskutečna. Sice jedu, ale duší ne - ta zůstala doma. A zůstane tam navždy.

Když konečně vlak zastavil a já vystoupil jen s kufrem v jedné ruce a síťovkou v té druhé, nestačil jsem si ani všímat známých tváří, kteří vystoupili se mnou. Až po chvilce jsem poznal statkáře Huberta, jemuž patřila po majetkové stránce polovina vsi, továrníka Kalinu, jenž měl ve vsi fabriku na pušky, kulaka Martince, který spravoval všechna pole či šlechtice von Harzburga, jemuž patřil za vsí letní zámeček.

Všichni kolem mě prošli, jako by mě ani neznali, nebo já neznal je. Stal jsem se patrně bovaristou, nedobrovolně, ale nic jiného než ten sen už mít nemůžu, to by snad musil z mrtvých vstát Masaryk, aby vládě Gottwaldovců učinil přítrž. Ano, najednou na tom nádraží, obklopen svými vrstevníky v nerozdílném stavu, jsem se začal blížit k současnosti. Lítost a vzpomínky zmrzly, dostal jsem velký vztek; na politiku, režim, na všechno, co se teď s republikou stalo. Že můžou lidem vzít majetek bez náhrady, dokonce je vyhostit ze svých domovů a přesměrovat někam ještě více na venkov k hranicím, kde vám dají smradlavou díru kdesi v kopcích a vy se domů vracíte, pokud vůbec vylezete a nezemřete radši hlady, přes močál, kde je velký div, že se neutopíte. Proč to dělají? Copak nejsme lidi jako každý jiný? Naopak, jsme vzdělání, víme, co děláme a jak něco řídit. Co ví dělník o podniku? O účetnictví, evidenci, daních? Zná jen lopatu a rýč, tam je doma, ne v zabavené kanceláři, kde akorát ohryže všechny tužky a roztočí židli, že vyletí z pantů, načež ji opět opraví. Kde je logika? Nikde, tento režim si zakládá na lidovosti a přitom k lidem našeho ražení je jako pes.

Nevidím rozdíl mezi nacismem a komunismem, za obou režimů jsme si skoro na nic nepřišli, a i když mluvím do budoucnosti, komunisté už nám své majetky nevrátí, leda až je někdo porazí, třeba Američani, přece jenom jejich vojska jsou nám stále na blízku. Ten jejich Truman nedopustí, aby se dělo toto, zločin a zvůle, avšak legálně podle komunistů. Osvobodí nás, věřím tomu.

Jakmile se nádraží vyprázdnilo, zůstal jsem tam jen já, ostatní z mé vísky odešli s kusy papírků v ruce, podle kterých hledali svá nová bydliště. Na místě, kde v životě nebyli a ani tu být nechtěli, si musí zařídit domov. Já ale takový pantoflák nebudu. Mám vztek, ale postupně se opět ztrácí, neboť vím, že sám nezmůžu nic. A Američani? Kdyby chtěli, hned po válce by se Stalinem zatočili, města byla stejně na hadry, civilistů málo, tak by to tak hrozné nemuselo být. Ne, nemám jinou možnost než tu, kterou volím.

Sedím na lavičce na nádraží a v jednu chvíli slyším, jak se blíží vlak. Píská a hučí, celou krajinu za ním pohlcuje pára z komína a já vidím, že to je má šance, jak neskončit jako oběť režimu, ale jako člověk, který se dobrovolně rozhodl. Jakmile je vlak už skoro u nástupiště, vybíhám z lavičky a za divokého pískotu strojvůdce se vrhám pod lokomotivu...

Ve chvíli, kdy mě souprava přejela, nepocítil jsem bolest, ačkoliv jsem byl na mnoho dílů, naopak jsem měl krásný pocit úlevy, že jsem se nepodal režimu, že jsem se svobodně a dobrovolně rozhodl. Jsem možná mrtvý, ale co by to bylo za život, kde bych stále vyčkával nějaké osvobození a denně se trápil a litoval. Učinil jsem dobře, sice jsem přežil válku a po ní si oddychl, jak jsem to vůbec dokázal, ale tohle jsem rozdýchat už nemohl. Tak tedy sbohem, režime.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Getner, 26.02.2020

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Sbohem, režime







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­