Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Osm hodin ráno, les prosvětlují slabé paprsky vycházejícího slunce.
"Dnes bude krásný den," povídal jsem si po cestě skrz les na vyhlídku číslo 1. Jsem hajný, kontroluji stav zvěře a doplňuji koryta jejich potravou.

Slyším výstřel, otáčím se a utíkám směrem, odkud jsem střelbu zaslechl. Uběhnu sotva sto metrů a vidím pytláka, který utíká ke kořisti. Běžím za ním, zřejmě o mně ještě neví. Sklání se k zajícovi a popadá ho za nohy, hulákám na něj: "Vzdej se pytláku, jsi přistižen při činu!"
Pytlák se strachem v očích utíká o to rychleji a neohrabaněji.

Mám pocit, že už ho nestihnu, nemám tak dobrou fyzickou kondici jako on. Vtom vidím, že pytlák zakopl a upustil jak flintu, tak zajíce. Dobíhám ho, už se akorát zvedá. Křičím s důrazem: "Ani hnout nebo střelím!"
Pytlák na mou výzvu okamžitě reaguje a dále se už nehýbe.
"Otoč se! Chci vidět, co jsi zač!" říkám už tišeji, ale pořád důrazně.
Poznávám ho, Roman Logre, už několikrát dopadený pytlák. Říkám si, že naše jurisdikce funguje hodně špatně, když se nedokáže postarat ani o dopadené a zločince.

Dostávám vztek, že je to zase právě on! Opět na něho křičím: "Seber si tu zbraň!"
"Proč, pane myslivče?" táže se poněkud překvapeně.
"Seber ji, dělej!" naléhám.
Pytlák nereaguje. Jsem už dost rozčílený.
"Nu co, otisky na zbrani jsou, bude to pouze sebeobrana," povídám a po pár vteřinách se ozývá jen rána, mířená na hrudník provinilce. Dnes jsem soudcem já a vynesl jsem rozsudek smrti nad vinným Romanem Logrem.

Zbraň kopnu k jeho tělu a čekám. Musím si být jistý, že až zavolám sanitku, doktoři už nebudou schopni mu pomoci. Po několika minutách volám záchrannou službu a zároveň policii, pro kterou jsem si již vymyslel příběh agresivního pytláka.