Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedím v pravém rohu našeho balkónu vyhřátého zlatými paprsky letního slunce a rozhlížím se směrem k jihu a na východ. Můj rozhled zužují dvě béžové stěny sousedících paneláků, ale přesto se mi před očima rozkládá skoro celé město s historickou částí i s moderními okrajovými čtvrťmi. Je nádherné slunečné dopoledne, obloha blankytně modrá a vzduch čirý po noční bouřce, proto mám možnost nahlédnout do dálav polabí a dolního poohří i spočítat stromy na Mostné hoře. Horizont naznačuje splývající hranice mezi různě temnou zelení roudnických polí a lesů a pohádkově modrou barvou nebeské báně. Směrem na jih a jiho-východ je rozlehlá rovina, kterou narušuje pouze bizardní tvar bohušovického sila, věžičky doksanského kláštera a pozvolně vybíhající bochníkovitě tvarovaná hora Říp. Jen pár úseků je překryto hranatou siluetou blízkých osmipodlažních domů. Očima rychle přelétnu nekonečné lány zeleniny spolu s množstvím domečků s červenými střechami, které patří zemědělským osadám. Řeku Labe, která tvoří jižní okraj města bohužel nevidím. Hned na okraji můj zrak upoutá vysoká bílá věž litoměřického biskupství, úzká věžička třetí základní školy a štíhlý komín pivovaru. Téměř vedle něj je možno spatřit svérázný tvar symbolu Litoměřic – Kalich Mrázkova měšťanského domu na náměstí. V místech kde slunce vychází na svou každodenní pouť, se mi lesknou různě lomené střechy domů tvořící předválečnou část města, která přechází ve změť balkónků a zdí sídliště Severozápad. Odtud není daleko do Mostné hory. Pak můj zrak sklouzne po řadě rodinných domků podél Pokratické ulice až ke dvěma velkým topolům u kolejí, které jakoby stáli na stráži okrajové části města. Když se nakloním přes zábradlí balkónu a podívám se pod náš dům, uvidím široké, rovné plochy střech komplexu obchodů a restaurací Družba, mezi nimiž se proplétají pravidelní asfaltové chodníčky, nyní rozpálené sluncem, které jsou touto dobou liduprázdné, ale jindy je zábavné pozorovat ruch a šum lidí pospíchajících domů nebo za nákupy. Přelétnu zelený lichoběžník před naším domem a jedu po římsách balkónů pode mnou, až narážím na tu naši. Koukám do levého rohu naší lodžie, kde dožívá jeden z Ibišků, pak sleduji linii oranžových truhlíků naplněných pestrými petůniemi, až se konečně dostávám k svému stanovišti v pravém rohu vyhřátého balkónu.
Náš balkón je mé nejoblíbenější místo v bytě, už pro krásné květy petůnií, ale hlavně kvůli bouřkám, které odtud mohu nerušeně a z bezpečí pozorovat, jak se ženou od Roudnice nebo od východu a když je bouřka nejblíže, tak vždycky vím, že za mnou jsou otevřené dveře do obývacího pokoje, do kterého mohu kdykoliv vklouznout.