Menu
Ticho (2)
Ticho. Tíživé a nekonečné ticho, doplňující se s temnotou, která mě obklopuje. V myšlenkách halených mlhou tak hustou, že by se dala krájet, hledám svou poslední vzpomínku. Vidím ji, visíc na vlásku nad studnou zapomnění, a proto po ní moje mysl skočí jako hladová šelma. Možná jsem měl raději zemřít hlady. Díky ní si na všechno rozpomínám. Hrála hudba, kterou však nikdo jiný neslyšel, a pak najednou přestala a vytrhla mě z dalekých širých plání, kam mě skrze svá slova zanesla. Ocitl jsem se znovu v šedé nepřátelské realitě, uprostřed asfaltových řek a smogu, a až příliš pozdě jsem si všiml kovových čelistí přijíždějícího auta a pronikavého klaksonu, jehož zvuk trhal na kusy ušní bubínky.
Do očí mi padají paprsky slunce, hřejivé a hravé jako plamínky v krbu. Zvednu svá zkřehlá víčka a okamžitě mě oslepí. Když pohnu hlavou na stranu ve snaze vymanit se z dosahu neposedných paprsků, připadám si, jako kdyby mi ji někdo proťal tisícem střepů. Jsem zmaten a nechápu, co tady dělám. Podivné bílé stěny, postel, povlečení a hlavně ticho. Tíživé a děsivé ticho. Neslyším vlastní dech. Jsem snad mrtev? Přesvědčím se štípnutím, že stále žiji, ale v oblasti uší nahmatám malé hrbolky, snad z bavlny či vaty. Tyto malé chundelaté mráčky tedy mohou za to, že neslyším.
Do pokoje vchází lékař, kolem krku zavěšený fonendoskop připomínající hada připraveného kdykoliv uštknout. Za ním jde má matka. Má v očích slzy, pláče, ale nepoznám, zda je šťastná, nebo jestli za tyto vodní perly může smutek. Doktor mi opatrně sundá převaz z hlavy a vyčkává. Vidím, jak matka pohybuje ústy, ale nevyjde z nich jediné slovo. Neslyším její milý hlas, jak mi říká, co se děje a kde to jsem.
Otočím se k oknu a zpozoruji za sklem ptáčka poskakujícího na větvičce. Zřejmě zpívá a oslavuje tím tak pěkný den. Avšak já ho neslyším.
Pohled mi uhne k mé posteli, kde je zapnut přístroj měřící mé životní funkce. Podle filmů by měl pípat, pro mě však zůstává zticha, přestože graf pulzu skáče nahoru a dolů.
A v tu chvíli si uvědomím děsivou skutečnost. Zůstal jsem sám, uprostřed tichého oceánu, obklopen mlhou, neschopen dostat se zpět ke břehu a nenávratně jsem ztratil jednu důležitou a velmi ceněnou věc - svůj sluch. Díky mé neopatrnosti a hlouposti jsem odsouzen zbytek života strávit v tichu. V tíživém a nekonečném tichu...
Zdroj: Miloň, 14.04.2021
Diskuse ke slohové práci
Ticho (2)
Štítky
Giordano Bruno Trojánská kronika práva zvířat Klub lysek O libuši polární záře Kapesn Kam vítr tam plášť vrchní z kozlova Otec prasátek Dumas ml. epizeuxis westerny kopta třída před zrcadlem moliera moje oblíbená státní maturita muj pokojík zimní večer venue Známá+osobnost přes matný sklo vilém tenis odsouzenec nový byt vánoční přání co chci vteřina
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 721 713 124
Odezva: 0.02 s
Vykonaných SQL dotazů: 3
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2025 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí