Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pořád nic. Mráz sice vládne už přes dva týdny ruku v ruce s Jinovatkou, ale po sněhu ani památky. Kéž by nás mocná Zima vyslyšela a začala konečně sypat to mrazivé bělostné peří ze svých nebeských peřin alespoň teď o Vánocích! Jak se však zdá, hodlá s tím nejspíš ještě pár dní otálet, ale kdo ví, třeba se nám přeci jen tohle přání už brzy splní...
Mé myšlenky pomalu přestávají vířit tím zběsilým tempem dnešního uspěchaného života. Konečně upadám do blažené náruče tvrdého, ničím nerušeného spánku, a proto mě v noci ani nevzbudí skučení větru. Nevidím, jak za oknem řádí dlouho potlačovaná sněhová vánice. Jak hustá záclona ušitá z vířících sněhových vloček zakrývá vše kolem a skrz ni jen matně pomrkávají pouliční lampy. Nevidím však ani, jak posléze vánici pomalu ubývají síly a začíná se zklidňovat, až nakonec "mele z posledního". Lampy už bojácně nepomrkávají, nýbrž odhodlaně a pevně shlížejí na nyní již klidnou vesnickou přírodu.
Ráno mě na tváři jemně pošimrá tenoučký paprsek zimního sluníčka. Tím mě probudí a pobídne, abych vstala a podívala se z okna. Jakmile to udělám, úplně mě z toho jiskřivého pohledu rozbolí mé ospalé oči. Celá krajina se oblékla do třpytivě bílého kabátu, ranní slunce na ni hledí svým zářivým okem a také se raduje z té kouzelné mrazivé nádhery.