Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pomalu nastává páteční podvečer a počasí venku mě přímo nabádá, abych opět navštívil mé nejoblíbenější místo.

Dnešní den byl obzvlášť náročný, proto ve mně okamžitě roste pocit klidu, když vstupuji na louku. Mám velkou spoustu oblíbených míst, ale to nejoblíbenější je právě tato louka nedaleko mého domu. Přede mnou se otevírá úchvatná scenérie, kterou vykreslují meruňkové klíny sluníčka, jež se už také pomalu připravuje na odpočinek. Vzduchem jemně hýbe teplý vánek, nesouc nasládlou vůní lučního kvítí. Je to malebná krajina.

Cestou přes louku potkávám peřiny štírovníku a jetelů, které se snaží ještě naposledy nabažit teploučka. Jejich kamarádky, další rostliny, mě hladí, až lechtají po lýtkách.

Tančení květin doplňuje rázné kvákání z nedalekého rybníka, kde se pár kachen k sobě tiskne jako milenci. Zdraví mě snad? Přistupuji ke břehu rybníka a na jeho stříbřité hladině se zjeví člověk, ve tváři úsměv a v duši klid. Proč by se měl někdo cítit jinak při pohledu na takovou krásu?

Už je na čase se vrátit. Začíná být trochu chladno. Kachny už si na moji přítomnost zvykly a sluníčko už je také skoro schováno. Jediné, co po něm zbylo, jsou červánky. Šero postupně uzavírá květy rostlin a pohlcuje okolní krajinu. Vše bylo předtím tak živé, plné života, ale teď tomu tak již není. Teď je to spící krajina.

Přicházím domů unavený, a zároveň zklidněný a veselý. Byl to hezký den. Ostatní lidé se těší na víkend a s velkou chutí chystají plány, kterými ho výplní. Avšak já už jsem si svůj plán splnil, protože jsem byl na svém nejoblíbenějším místě.