Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tiše sedím. Poslouchám šumění listí, vítr a zpěv ptačí. Nohy mám dolů svěšené jako dvě liány. Sedím na větvi dubu. Jsem v lese.
Stejně jako lesní zvěř, i já se lesem procházím a tančím. Do tance mi skřivan cvrliká a cvrček hraje na housličky. Všichni jsme tak svobodní, tak přirození, nazí.

Ze severu se zrovna vane chladný vítr. Jako peřina mi slouží ten nejměkčí mech. Je hebký, nadýchaný a tak tvárný. V teplých chvílích vždy krásně chladí, a když je třeba, zahřeje. Zabořím do něj ruce své. Nemusím mít strach, vždy mi je vrátí.

Mými největšími přáteli jsou stromy. Stromy veliké. Stromy moudré. Jsou mi oporou. Mohu jim věřit, má tajemství nikdy nevyzradí.

Ráno mě probouzí tvor na stromě s červenou hlavičkou. Svými údery o dřevo, hledajíc snídani, mi dává najevo, že je již čas otevřít oči, neotálet a vydat se pro svou vlastní potravu.

Mou cestu doprovází práskání spadlých větví. S každým prasknutím mé srdce krutě zabolí. Pocit, že život jeden končí a další zase začíná, je pro mne tak tíživý, až vzrušující. Kterýkoli lesní tvor i rostlina to pozná. Ať dnes, zítra, či snad za jedno století. Čas je stejně nevyzpytatelný jako život sám.

Ráda pozoruji hrající si víly v jezírku za starým dubem. Pozoruji je ze své oblíbené větve. Jak skotačí ve svých zelených šatech. V šatech celých z listů javoru, sešitých tím nejtenčím pavoučím vláknem, a věnečcích uvitých z jehličí. Jsou půvabné.

Každý den přemýšlím nad tím, jak je krásné být součástí lesa. Jaký je to úžas být příroda sama. A že člověk nepotřebuje nic víc, když je přírodou.