Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Boty s výraznou podrážkou kopírujíc již vyšlapanou, zasněženou cestičku parkem. Nikde ani živáčka. Psa by ven nevyhnal. Pouze ten altán vyčnívajíc ze závějí. Polovina pouličních svítilen už nadobro nevydává světlo do té kouzelné scenérie. Nevadí, tma dokáže skrýt všechny taje, chyby i zkřehlá tělíčka lidí.
Lidí třesoucích se štiplavým mrazem, chodíc stále dokola. Mohli by se totiž stát jedním z neosobních sněhuláků, které stavěly děti během poměrně krátkého dne. Nevíte co na vás za tím rohem čeká. Musíte jít těmi uzounkými cestičkami, které přesně říkají, kdo po nich našlapoval před vámi. Padnouc slovo sem, slovo tam, až je to k zešílení. Říkáte si, co tady vůbec děláte. Nikdo vás nenutí, ale nemůžete si pomoci. Přesně nevíte, kam ty cesty vedou, ale probouzí pocit bezpečí, jistoty i určité budoucnosti. Jestliže jsou to cesty života, každý krok vychutnáváte, pěkně zvysoka našlapujete. Snažíte se každou stopu pořádně vrýt do paměti. Sem tam sklouznete, spadnete, nebo úplně sejdete. Vždy se vrátíte a zkoušíte to krůček po krůčku od začátku. Občas vám i někdo podá pomocnou ruku. Přijmouc ji z velkou radostí vás v půlce pohybu pustí. Myslíte, že jste opět tam, kde jste byli? Vůbec to není pravda, jste posíleni sice o tvrdou, ale velkou zkušenost. Napříště nikoho nenecháte vás pustit. I když první pád je nejhorší, bolí týden či dva.
Myslíte, že nevstanete? Chvíli sice budete ležet, nebudete se bránit tomu, co vás obklopuje. Necháte vámi prostoupit celý okolní svět, nakonec ta štiplavá zima vyhraje. Přece vy nebudete sněhulákem, ale budete jen dalším z těch, kteří se snaží najít cestu životem.
Teď už víte, jaké jsou cesty parkem. Dá se říci takřka nevypočitatelné, tajemné a různě zkroucené. Postupem času ale pochopíte, že tohle nebylo cílem mého snažení. Totiž přesně takovéhle, možná i nesrozumitelnější mi přišlo "Moje první rande".