Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V našem světě, kde se člověk prohlásil za pána světa, se zdá, že jsme zapomněli na to, co to znamená být součástí přírody. Na okenních římsách našich domů rostou ostré bodáky, které jsou pro nás možná neviditelné, ale pro ptáky, ty krásné anděly s křídly, jsou to smrtící pasti.

Je to trochu kruté, zdá se mi. Hrozí poranění ptáka, ale o tomhle už asi nikdo nepřemýšlí. Srdce mě bolí, rozum nepobírá, z jakého důvodu dáváme přírodě mat. Naštěstí příroda je silná a poradí si jinak.

Rozhodli jsme se pokořit přírodu tzv. prometheovským bojem. Zmocňujeme se přírody, jak se dá, bohužel i za účelem obohacení, nedívajíce se za obětmi, jež nám naše chování přináší. Proč nemůžeme zaujmout jakýsi kompromis? Tiché pozorování přírody, naslouchání jejího hlasu - možná bychom leckde tiše přišli i na jiná tajemství, která nám příroda propůjčí.

Bohužel náš přehnaný prometheovský ideál vše devastuje a je jen otázkou času, kdy nám příroda nedovolí jakkoliv ji zkoumat a její hněv, kdesi už často patrný, bude nezastavitelný.

Vždy když jdu přírodou, třeba i z práce, a vidím ty krásné anděly s křídly, tedy ptáky, ptám se jich, co je tady s námi ještě drží. Proč nás mají rádi a stále nám důvěřují? A my jim za to instalujeme ostré hroty na střechy, kde se schovávají a kde se dosud ve svých výškách cítili bezpečně. Opravdu je nám to třeba?