Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mžourám ospalýma očima přes skleněnou tabulku okna pokoje, které je k mému zděšení zvenku bombardováno záplavou vodních kapek. Dávám si v hlavě dvě a dvě dohromady a třesení mých rukou prozrazuje, že už mi to došlo. Dnes to do školy na kole nepůjde. Paniku pomalu střídá smutek a nakonec se můj pohár pocitů vyprazdňuje úplně a nezůstává nic než odevzdanost. Nezbývá, než se obout, posbírat v sobě pořádnou dávku odvahy a vykročit směrem, kterým leží autobusová zastávka.

Je to, jak jsem čekal. Už z dálky vidím, že na prostoru vymezeném třemi plastovými stěnami se na sebe lepí alespoň patnáct lidí a já získávám neblahý pocit, že se pod střechu už nevlezu. Moje obava se bohužel stává skutečností a nyní už jasně vidím, že na dopravcem štědře přidělených šesti metrech čtverečních pro mě nezbylo ani trochu místa. Přesto přistupuji k zastávce a nenápadně se snažím vmáčknout přes tamní obyvatele dovnitř. Mým počínáním se však mladík stojící už tak půlkou těla na dešti dostává úplně do autu, a tak začíná boj o přežití, ze kterého nás vyrušuje až autobus přijíždějící neobvykle blízko jízdnímu řádu.

Dveře se otevírají a za nimi se objevuje usměvavý řidič, hrdý, že dnes to nestihl jenom o 13 minut. Po rychlém zakoupení jízdenky se konečně sunu do vozu, jenž je z pro mě nepochopitelného důvodu už na třetí zastávce po směru narvaný k prasknutí. Okamžitě jsem utopen v mase mých spolucestujících, kteří se na mne tlačí zepředu i zezadu. Tlak se ještě umocňuje, když autobusem zazní pronikavý hlas řidiče, za který by se nemusel stydět žádný novinový dealer z dob první republiky, kázaje, aby se cestující laskavě posunuli dozadu.

Dveře se konečně zavírají a vozidlo vyráží dál. Vše se zdá být v pořádku, alespoň do té doby, než se rozhlédnu po osazenstvu vozu a dozvídám se, že vedle partičky hlučných náctiletých jsem dneska vyhrál i bonus v podobě maminky s hlasitě naříkajícím dítětem. Navíc po první zatáče s údivem zjišťuji, že firma provozující autobusovou dopravu asi zaměstnává vysloužilé rallye závodníky, a proto rychle vyhledávám žlutou tyč, které bych se mohl chytit. Vůle žít nakonec přebije fantazii o lidech, kteří se jí drželi přede mnou, a nyní křečovitě svírám trubku v ruce. Uff, to bude ještě dlouhá cesta...