Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dovolte mi představit vám moji maličkost. Jmenuji se Martina, je mi 16 let, žiji s rodiči, sestrou a psem v panelákovém bytě. Žít s rodiči a mladší sestrou na jedné kupě je docela boj, ale utužuje to moji osobnost, učí mě to neskonalé trpělivosti a tolerantnosti. V okamžiku, kdy už přeci jenom mám všech tak akorát, odcházím do svého pokoje a vyšroubovávám kliku ze dveří. Popadnu knížku - v žádném případě ne učebnici - a čtu si, nebo prostě jen tak ležím, koukám do stropu, přemýšlím o tom, jaký budu mít svatý klid, až se odstěhuji na kolej do Ústí nad Labem. S tím souvisí i to, co mám ráda a čím bych se chtěla do budoucna živit - jsou to skály, hory, příroda, fajn lidi. To vše se rovná volnost. Jednou ze mě bude profesionální šťastlivec. Budu vodit lidi po horách, nebo ještě líp - otevřu si restauraci nebo autokemp blízko nějakého pískovcového skalního města, budu pořádat koncerty, filmové festivaly, poskytovat kurzy jízdy na koni a skalního lezení, půjčovat kola. Toto je zatím hudba budoucnosti. Asi budu ráda, když dodělám gympl... Ale tohle moje snění je to jediné, co mi po většinu času udržuje dobrou náladu.
Když tedy zrovna nesním, jsem cholerická puberťačka. Dokáže mě naštvat kdeco, stačí, aby měla nějaká ubožačka nevkusně namalované oční linky a nejraději bych ji prohodila oknem. Toto šílení je pro mě ve skutečnosti jen jakýsi chvilkový ventilek, kterým upouštím ten opravdový vztek. Opravdový vztek ve mně totiž přebývá velmi dlouho. Nesnáším ze všeho úplně nejvíc křivdu, nezáleží, jestli byla vykonána na mé osobě, nebo na někom mně blízkém. Ale snažím se, aby za každou cenu viník tvrdě pykal. Bohužel v těch nejbolestivějších případech se mi to nedaří, protože neumím lidem, které mám ráda, ubližovat moc dlouho. Druhá věc, jež mě dokáže opravdu rozhodit, je něco, co ani nedokáži nějak nazvat. Popsala bych to asi takto: Pokud je moje řešení problému někým zamítnuto prakticky bez odůvodnění, a za nějaký čas přijde ten samý člověk, jenž můj návrh odmítl, se "svým" řešením, které je principielně úplně totožné s mým, vydávajíc ho za své a snažíc se společnosti namluvit, že je vlastně jejich spasitel, tak to mě dovede jistojistě k šílenství podruhé. Ovšem v tomto případě nemám sílu se mstít, protože je mi líto oné chodící primitivity.
Potěšit mě dokáže též kdeco. Někdy se mi stane, že se ráno probudím a mám dobrou náladu ještě zítra. Na ulici se zubím na cizí lidi, doma pořád něco vyprávím, ve škole chvíli v klidu neposedím. Tuto euforii většinou nejvíc odnese náš pes, vůbec neví, co si má myslet; snad že jsem se zbláznila... Ono něco pravdy na tom možná je, protože vymýšlím vážně šílené nesmysly. Naposledy jsem si vymyslela, že bychom mohli adoptovat malého brášku a když euforie opadla, tak jsem se zhrozila, protože já se s nikým o svůj pokoj vlastně dělit nechci. Doufám, že si mě teď čtenář nepředstavuje jako absolutního blázna, kterému by slušela tak akorát svěrací kazajka a pěkná, měkce vypolstrovaná cela jistého zdravotnického zařízení.
Ve skutečnosti jsem asi 165 cm vysoká rusovlasá osoba světlé pleti a šedomodrých očí. V zimě to není tolik vidět, ale v létě, když vyjdu na sluníčko, zvýrazní se mi pihy v obličeji. To je také asi jediná změna mé pleti, která se působením sluníčka děje, protože já se v létě neopálím ani trošku; já se zkrátka vždycky spálím. Kulatý obličej je korunován malým, nepatrně prťavým nosem a časem přibude možná i piercing, který prozatím nevím kam umístit, snad do jazyka, nebo obočí. Vzhledem k tomu, že jsem dlouho cvičila karate, od 2 let lezu po skalách a jsem dobře živený jedinec, myslím, že mám urostlou a sportovní postavu, jež je v současné době pokrytá nezanedbatelnou vrstvou - slušně řečeno - izolace. Zkrátka jsem jinak prostorově řešená a nevadí mi to.
Nosím nakrátko ostříhané vlasy, zbytečně moc se nemaluji. Co se oblečení týče, upřednostňuji kvalitu před kvantitou, i když kvantita kvality mi potíže nedělá. Moje oblečení musí být také pohodlné, zdraví neškodící a hlavně barevné. Tomu se není vcelku co divit, protože když se rozhlídnu po třídě, vidím jen černočernou tmu.
Myslím, že toto bylo více než vyčerpávající seznámení s mou maličkostí. Těšilo mě.