Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2016
• vypravování, které navazuje na výchozí text

"Já jsem vůdce karavany," prohlásil černooký vousáč. "Jsem vládcem nad životem a smrtí každého, koho vedu. Poušť je totiž jako rozmarná žena a muži z ní mohou zešílet."
Karavana čítala asi dvě stě osob a dvojnásob zvířat. Byly v ní i ženy a děti a větší počet mužů ozbrojených meči a puškami.

"Od této chvíle budete poslouchat každý můj rozkaz," pokračoval vůdce karavany a přísně si nás změřil. "Kdo se od karavany vzdálí, může za svou neposlušnost zaplatit životem."
Jeho slova ve mně vyvolala nepříjemný pocit. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Kam až oko dohlédlo, táhly se nekonečné písečné duny. Slunce stálo vysoko na obloze a jeho žár byl téměř nesnesitelný. Přesto jsme se vydali na cestu.

První dva dny proběhly bez problémů. Putovali jsme od rána až do večera a zastavovali jen na krátký odpočinek. Třetího dne se však počasí náhle změnilo. Obloha potemněla a v dálce se objevil podivný hnědý mrak.
"Písečná bouře!" vykřikl jeden z mužů.
Vůdce okamžitě přikázal všem sesednout ze zvířat a shromáždit se co nejblíže k sobě. Vítr během několika minut zesílil tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Písek mě bodal do obličeje a já sotva viděl na krok před sebe.

Najednou jsem zaslechl dětský pláč.
Několik metrů ode mě ležel na zemi malý chlapec. Vítr jej odděloval od ostatních a každou chvíli mohl zmizet v neproniknutelné stěně písku. Bez přemýšlení jsem se za ním rozběhl.
"Stůj!" zaslechl jsem za sebou, ale bylo už pozdě.
Chlapce jsem dostihl a chytil ho za ruku. Když jsme se však otočili, karavana byla pryč. Všude kolem nás byl jen písek.
"Maminka!" vzlykal chlapec.
"Najdeme ji," uklidňoval jsem ho, ačkoli jsem tomu sám příliš nevěřil.
Schoulili jsme se za nízkou dunou a čekali. Bouře trvala snad celou věčnost. Když konečně ustala, slunce už zapadalo. Karavanu jsme nikde neviděli. V tu chvíli jsem pochopil, proč vůdce mluvil o poušti s takovým respektem.

Vydali jsme se po stopách, které však vítr téměř úplně zahladil. Po několika hodinách chůze mi docházela voda i naděje. Tehdy jsem v dálce zahlédl slabé světlo.
"Vidíš to?" ukázal jsem před sebe.
Chlapec přikývl a oba jsme se rozběhli.
Za dunou hořelo několik ohňů. Jakmile nás lidé spatřili, ozval se radostný křik. Proti nám běžela žena a se slzami v očích objala chlapce.
Vůdce karavany ke mně pomalu přistoupil.
"Porušil jsi můj rozkaz," řekl vážně.
Sklopil jsem oči.
Po chvíli se však pousmál. "Ale dnes ti to odpustím."

Té noci jsem dlouho nemohl usnout. Díval jsem se na hvězdy nad pouští a přemýšlel o jeho prvních slovech. Teprve teď jsem pochopil, že poušť opravdu dokáže rozhodovat o životě a smrti. A také jsem věděl, že její sílu už nikdy nebudu podceňovat.