Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DĚJ:

Dva přátelé tuláci Estragon a Vladimír se sejdou na mýtině, kde čekají na Godota, který jim má něco důležitého sdělit. Nevědí ale dokonce, jestli opravdu mají čekat zde, v jakou hodinu, prostě nic. Jak tak čekají, krátí si dlouhou chvíli povídáním o hloupostech, přením se o to, zda-li ještě půjdou dále spolu, i nahlížením do bot a klobouků, aby v nich nezjistili nic. V jejich stereotypním chování, za nímž můžeme vidět klidně mnohé další dny, jenž pobíhaly stejně, je vyruší příchod bohatého Pozza a jeho otroka Luckyho. Tato dvojice upoutává pozornost našich přátel, protože každou chvíli neví, které straně jsou nakloněni. Pozzo si totiž svého šaška táhne za sebou na laně a nadává mu, Lucky je však často nehybný a nemluví. Jeho život bychom nejspíše mohli shrnout do automatických rituálů sundávání kufrů, aby podal cosi maličkého svému pánu, trpění jeho rozmarů a občasné předvedení svého řečnického umění, o němž vlastně ani neví a nemá z něj žádný požitek. Po odchodu Pozza a jeho šaška přijde malý chlapec, aby jim oznámil, že Godot nepřijde.
I druhý den se oba sejdou. Estragon znovu spal v pangejtu, protože jej někdo zmlátil a nepamatuje si z předchozího dne vůbec nic, což poměrně rozviklá i Vladimíra. Ačkoliv jsou na stejném místě jako včera, kde nechali i boty, nepamatují si přesně předchozí souvislosti. Dokonce k nim přijde i Pozzo, ale tentokrát nevidí, a jeho sluha Lucky je němý, tudíž je zvláštní, že jim mohl něco včera vyprávět.

Hra Čekání na Godota má být přelomovým dílem absurdního dramatu a ve své podstatě je. Základem jsou nesmyslné dialogy, které však na sebe v jisté analogii opravdu navazují. Rozhovory Estragona a Vladimíra připomínají dětské hry se slovíčky, slovní fotbaly, soutěže o lepší urážku atd. Tito dva starší tuláci (je jim kolem padesáti let) jsou nám poměrně sympatičtí svou nevědomostí i jistou omezeností. Vedle toho je nám odporným Pozzo se svým otrokářským a namyšleným chováním ke svému sluhovi Luckymu, k němuž postupně můžeme i nemusíme cítit sympatie, podle toho, jak rychle se karta obrací.
Největším přínosem však jsou scénické poznámky ve smyslu oživení představení bezúčelným, přesto vizuálně zajímavým chováním (kontrola bot, klobouků) a minimalistickým pojetím scény (opuštěná cesta a strom, pod nímž pro ukrácení chvíle a možná i utrpení přemýšlí, jak by se oběsili). Navíc nadsázka v pojetí scény nám může zajistit pobavení, i když jsme hru "naživo" nikdy neviděli.